Je Velký bratr stávkokaz?

Názvem je odděluje pouhý rok, mezi vznikem Orwellova klasického textu 1984 a Burgessovy knihy 1985, jejíž překlad přineslo v závěru loňského roku nakladatelství Maťa, však uplynuly celé tři dekády. Nervózní atmosféra Británie konce sedmdesátých let přivedla autora proslulého Mechanického pomeranče k znovupromýšlení témat Orwellova antiutopického románu. Souborem úzce provázaných esejů i krátkým románem se v návaznosti na historický vývoj i aktuální sociopolitickou situaci pokouší o pozměněnou re-imaginaci neveselé předpovědi dystopického světa.

Mechanické pomeranče

Vstupní oddíl knihy, tvořený Burgessovými esejistickými úvahami nad Orwellovým 1984 a jeho dobově aktuálními konotacemi, je po všech stránkách zdařilejší než následující próza. Desítka textů (k devíti prvního oddílu se v závěru knihy přičleňuje epilog – „interview“) zaznamenává autorovo potýkání se s  „klasickou“ antiutopií v nejlepším slova smyslu; klade ji do dobových událostí, usouvztažňuje s tématy typickými pro Orwella a dokazuje provázanost nejslavnější autorovy knihy s jeho dřívějšími díly. Místy až teologické domýšlení Orwellova světového konceptu vyrůstá i z komparace výrazných antiutopických románů, z krátkého, ale zdařile formulovaného a pozoruhodně argumentovaného srovnání se Zamjatinovým románem My a Huxleyho Koncem civilizace.

Spornější už jsou eseje věnované politice Státu, anarchismu či proklamované smrti lásky. Dobově možná provokativní myšlenky stačily za třicet let od svého vzniku výrazně zastarat a obrousily se jejich hrany. Přínosným exkursem je naopak oddíl Mechanické pomeranče, v němž Burgess porovnává svůj nejznámější prozaický text s Orwellovým a zaměřuje se na autorské zacházení s konceptem osobní svobody. Podařeným krokem byla volba žánru fiktivního rozhovoru, použitého přibližně u poloviny textů. Tato forma úspěšně ustavuje logické následnosti posuzovaných témat a argumentačně přeplněné eseje zbavuje neprostupného zahuštění.

Arabská Británie a všemocné odbory

Školy už rezignovaly na ideu vzdělání, mladí zajímající se o filosofii provozují násilí bez důvodu a ve večerních podzemních kursech se doučují filosofii i klasické jazyky. Sexualita se oprostila od jakýchkoli morálních omezení, televize s radostí naplňuje svoji centrální úlohu nejdostupnější drogy. Vedoucí politickou silou jsou hypertrofované odbory, denně využívající nástrojů stávky. Do Británie navíc stále více pronikají ekonomicky silní investoři z arabského světa. Tak vypadá Burgessova představa budoucnosti, předkládaná románovou částí knihy 1985. Neutěšený svět rozkládajícího se Londýna poznáváme v příběhu Beva, jehož ke vzdoru přivedla tragická smrt manželky, která uhořela kvůli stávce hasičů.

Burgess se v nepříliš rozsáhlém románu snaží představit možné důsledky nastíněného společenského vývoje. Co ale unese tematicky soustředěný esej, nevyhovuje už vyprávění. V románu bohužel téměř zcela chybí děj, postavy jsou redukovány na pouhé přednašeče tezí – jejich výstupy nejvíce připomínají pečlivě naučené deklamace zapůjčených, osobně nemotivovaných názorů. Rozpadá se navíc i uvěřitelnost světa, snaha o prózu zastírá argumentační kauzalitu a přehlednost a Burgessův 1985 po chvíli začíná působit jen jako přehlídka nejrůznějších, chvílemi i nesourodě domýšlených negativ.

V porovnání s Orwellem je Burgessova antiutopie mnohem konkrétnější, zůstává pevněji ukotvena v aktuální politické situaci konce sedmdesátých let. Vyšší konkrétnost, politická aktuálnost a znalost dalších třiceti let historického vývoje jsou u románové části knihy nakonec spíše na škodu. V závěru zařazený lingvistický exkurs do „dělnické angličtiny“ pak nenachází v knize žádné opodstatnění a působí pouze jako zbytečně konstruovaná paralela k newspeaku. Autor českého překladu Milan Mikulášek se s Burgessovým textem s větším či menším úspěchem potýká, v komplikované poznámce lingvistické ale selhává (či snad rezignuje?) a do beztak zmatečných nástinů jazykovědných vnáší překladový chaos. Posuzovaná kniha je nejpoutavější v některých esejích, to tehdy, když mluví přímo k Orwellovu vzoru, nachází a domýšlí jeho souvislosti. Jako samostatně stojící román ani jako soudržný a uvěřitelný obraz neveselé budoucnosti však Burgessovo 1985 neobstojí.

Autor je bohemista.