Neznámý A. R. Penck

Jeden z předních umělců evropské scény A. R. Penck (1939), původním jménem Ralf Winkler, pochází z Drážďan. Začínal tu svou uměleckou kariéru v roce 1956 jako reklamní kreslič a malířský autodidakt. Kvůli perzekucím ze strany totalitního režimu bývalé Německé demokratické republiky byl nucen nejprve přežívat na okraji společnosti v příležitostných zaměstnáních jako listonoš, topič nebo noční vrátný. Teprve roku 1980 emigroval, nejprve do západního Německa, později žil v Londýně, Dublinu a New Yorku. Od roku 1988 působí na umělecké akademii v Düsseldorfu, kde se stal profesorem malířského ateliéru.

Sbírka Jürgena Schweinebradena

Drážďanská Městská galerie (Städtische Galerie) využila na podzim roku 2007 jedinečné možnosti získat za finanční podpory veřejných a soukromých donátorů důležitou kolekci obsahující nejranější Penckovy práce (z padesátých a šedesátých let) – soukromou sbírku Jürgena Schweinebradena. Sběratel a Penckův dlouholetý přítel z mládí shromáždil přibližně v rozmezí let 1956–80 rozsáhlou kolekci obrazů, objektů a prací na papíře. Ve své berlínské EP-Galerii věnoval v roce 1973 Penckovi také první samostatnou výstavu na území bývalé NDR. Sbírka obsahuje odhadem přes stovku děl. Nejstarší práce z kolekce pocházejí z období, kdy Penck (ještě jako Ralf Winkler) navštěvoval Volkshochschule (u Jürgena Böttchera) společně s Peterem Grafem, Peterem Herrmannem, Winfriedem Dierskem a Peterem Makoliesem. Do konce padesátých let vytvářel především podobizny a portréty pod silným vlivem Rembrandta, ale i klasických modernistů (zvláště pak Pabla Picassa). Na tuto etapu navazuje období šedesátých a raných sedmdesátých let, plné různorodých experimentů a stylistických postupů tematizujících vytčený cíl – proces abstrahování.

Šedesátá a sedmdesátá léta

Především v kresbách sbírkového konvolutu lze sledovat Penckův systematický průzkum dějin umění a úsilí o nalezení cesty k vlastnímu výrazu a tvarosloví. Vedle portrétních náčrtů k obrazům zaujímá ve sbírce významné místo série tzv. systémových skic – Systembilder. Ukazuje umělcovu fascinaci popularizačním výkladem různých informačních teorií a společenských systémů stejně jako přenosem vědeckých paměťových modelů, kódů a struktur do výtvarného umění. Je tu patrný ale i vliv grafických technik (dřevořez). Během sedmdesátých let bylo jasné, že výhledové soužití s oficiálním uměleckým provozem v tehdejší NDR je pro Pencka vyloučené. K rozhodnutí opustit zemi mu dopomohl úspěch a ohlas jeho tvorby v západním Německu, kde se v roce 1972 poprvé zúčastnil kasselské Documenty. V Drážďanech se ještě mezitím pokoušel, společně s umělci skupiny Lücke (mezera nebo štěrbina), praktikovat přenosy různých vědeckých teorií a tezí do praktických vizuálních a formálních experimentů. To je zpětně vysledovatelné v jeho spontánních pracích na papíře a v autorských knihách, jejichž stránky jsou pokryty seriálně, místy až obsedantně rozvíjenými motivy.

Přemalby

Mezi léty 1974 a 1976, v době, kdy se Penck dostával pod silný tlak oficiálních struktur NDR, je v jeho díle pevně a otevřeně zakotveno téma agrese. Nejpatrněji v souboru Přemaleb, které Jürgen Schweinebraden představil veřejnosti až zpětně, roku 1979 na berlínské výstavě (opět v EP-Galerii). Z původních kreativních procesů, kterým se autor zaslíbil ve svém základním malířském východisku, zde zůstaly pouze jakési „odpady“. Penckovy nové výrazové strategie jsou od této doby založeny na formách a gestech negace – škrtání, vymazávání, přemalby a ničení. Přesto tyto obrazy zůstávají – ve znakové rovině – nositeli jakési osvobozující vitality.

Drážďanská výstava je spíše komorní. Zahrnuje sotva tři menší výstavní sály. Přesto je velmi důležitá pro nalezení čtecího kódu k pozdější Penckově „západní“ malířské produkci. Někde se tu totiž střetává a slévá evropský Východ se Západem, což je moment aktuální a podnětný i pro naše české prostředí.