Cirkus v Praze

Tato recenze se musí zříci obvyklého „průběhu“ a začne poznámkou k obecnějšímu stavu věcí v pražské kultuře.

O technice a taktice, s níž postupuje pražský radní přes kulturu Milan Richter, se toho v posledních týdnech napsalo a řeklo už dost na to, aby bylo zřejmé, že nejde o svéhlavé a sólistické inženýrství jednoho marketingově-technokratického vymazlence, nýbrž o produkt obecnějších představ rozhodujících sil na magistrátu o tom, co je živá kultura a jak s ní nakládat. Výhled se ukazuje být nevalný, důvod k depresi evidentní.

Ostrůvek pozizivní deviace

V tomto kontextu, nadto s přihlédnutím k nekonečné kauze Pražského domu fotografie (PHP), který není schopen zprovoznit dávno mu přidělené prostory v Revoluční ulici, se jako ostrůvek pozitivní deviace jeví otevření nového sídla fotografické Leica Gallery Prague (LGP). Ta původně zakotvila v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu, z něhož byla vypoklonkována kvůli rekonstrukci areálu, do kterého se po znovuotevření, což bylo záhy zřejmé, už nemohla vrátit. LGP tedy čtyři roky přežívala prostřednictvím jednotlivých akcí, z nichž nejznámější byly fotovýstavy ve vlaku putující po republice. Zatímco zmítání se PHP v provozně-personálním martyriu díky několika článkům vyšlo veřejně najevo a nad institucí kdekdo bohužel začíná lámat hůl, Leica Gallery pracovala na své důstojnější existenci tiše a cílevědomě. Zakladatelka instituce Jana Bömerová získala od Úřadu městské části Prahy 1 prostory ve Školské ulici č. 28; nacházejí se jen nějakých tři sta metrů od již zavedené a rovněž převážně fotografické Langhans Galerie.

Letos 5. března uspořádala Leica Gallery Prague aukci fotografií, která jí vynesla 510 tisíc korun, další finanční prostředky na rekonstrukci, jež započala hned následující den, získala z úvěru. Dva měsíce nato LGP Školskou 28 otevřela; zdaleka ještě ne vše bylo 6. května na svém místě, ale základ byl zřejmý: za vstupní halou s pokladnou, obchodem a kavárnou následují tři místnosti výstavní. Potenciál tohoto sídla Leica Gallery Prague jeví se být značný – za předpokladu, že se do něho Pražané a návštěvníci města naučí chodit; Školská ulice se sice nachází v centru města, je ovšem tichá, pozapomenutá, kdežto do Purkrabství na Hradě si lidé nacházeli cestu snadno, sami od sebe.

Jeden název, dvě díla

Zahajovací, jen tři týdny trvající expozice ve Školské 28 navazuje na předchozí dramaturgii LGP, která si při prezentaci zahraničních autorů potrpěla na velká či znělá jména.

Francouzka Sarah Moon (1940) studovala dějiny umění, v šedesátých letech se živila jako modelka, u světa módy zůstala dosud, dávno však již, nějakých čtyřicet let, se pohybuje nikoliv před fotoaparátem, nýbrž za ním. K fotografování si postupně přidala i tvorbu filmů a pražská expozice Cirkus představuje oba tyto výrazové prostředky. Týž námět, pohádkově dojímající příběh děvčátka z cirkusu, které umrzne, je podán jak formou fotografického souboru, tak asi dvacetiminutovým filmem, v němž umělkyně přímo využívá některé záběry z fotosouboru (Sarah Moon: „Chci míchat pohyb se strnulostí fotografie.“). Vizualita obou z valné části aranžovaných děl je v podstatě totožná, a totožná je i s mnohými zakázkovými snímky pro módní časopisy, které Sarah Moon vyprodukovala. Hranice mezi volným uměním a zakázkou je pro ni prostupná. Je umělkyni ke cti, že obecně má její vizuální výrazivo svou povahou blíž k tomu, co si představujeme pod pojmem volná tvorba, než k tomu, co rozumíme fotografií pro módní žurnál. Nutno ovšem dodat, že obrazová řeč periodik, kde autorka publikovala (Marie Claire, Harper’s Bazaar, Nova, Vogue, Elle), je velkorysejší a vybranější než u časopisů, které vycházejí zde – včetně případných tuzemských mutací oněch titulů. A Sarah Moon asi navíc dostává privilegium v tom smyslu, že publikuje „na jméno“, že její rukopis je značkou, kterou zadavatel chce u sebe mít.

Aby toho pohybu na rozhraní a prostupnosti nebylo málo, na předělu mezi vysokou sofistikovaností a kýčovitou melancholií balancuje vizualita obrazů v Cirkuse: černobílá (či spíše hnědobílá) tonalita, pohybová neostrost, měkká kresba, občas překrývání negativů, okraje pozitivů napodobují kontakty zhotovené ze starých deskových přístrojů; zkrátka impresivnost a simulace technických prostředků někdy z přelomu 19. a 20. století. Bez epických popisků by snímky příběh o děvčátku sotva vypověděly. Co je však zajímavé: film Cirkus, kde totéž divák může spatřit v pohybu a podepřené sugestivním hlasem vypravěčky, neodsouvá autorčiny cirkusové fotografie do role pouhých fotosek, tedy pohlednic z filmu. Zatímco film Cirkus na jedné straně kontinuálně poskytuje o postavách informace a divák tak lépe rozumí, o co v příběhu běží, tak na straně druhé film vehementněji tlačí na emoční pilu než fotografie, v nichž se nachází více neostentativní poezie. Žádat, aby vznikl jeden Cirkus, v němž bude to nejlepší z obou provedení, by byla naivita. Jde o dvě variace téhož příběhu, o dvě díla, která spolu být instalována mohou, ale také nemusí. Že Leica Gallery Prague představuje obě variace, slouží jí ke cti, neboť tím na mezinárodně „posvěceném“ příkladu demonstruje formální možnosti i obsahová dilemata dnešní fotografické tvorby.

Autor je redaktor MF Dnes.