Svět jako smutek a samota

Zoufalství (Une désolation, 1999) je stostránkovým monologem třiasedmdesátiletého Samuela Perlmana, sarkasticky vášnivým, strhujícím, zlostně vtipným – a nevyslyšeným, neboť adresátem je jeho nepřítomný syn. Samuelův monolog v lecčems připomíná monology Beckettových postav, nejen svým nesmiřitelně vyhroceným vnímáním existence, ale především skutečností, že i zde je monolog jen náhražkou, smutným pozůstatkem neuskutečněného dialogu.

Slovní zásoba hořkosti

Navenek žije Samuel poklidný život filosofujícího penzisty, jehož jediným rozptýlením je péče o zahradu a skutečné potěšení nachází pouze v hudbě; pod povrchem všednosti to však netrpělivě vře. Jeho postava vykazuje všechny rysy konkrétního, uvěřitelného lidského typu, zároveň přerůstá do mnohem obecnější symboliky. Samuel ztělesňuje postoj tradičního Západu, který oproti východní odevzdanosti prosazuje pojetí života jako aktivity a úsilí, byť poháněné strachem z nudy a metafyzickou úzkostí. Je to život, který se nebojí neklidu, vášně ani bolesti, neboť právě tyto intenzivní prožitky přinášejí skutečný dotek absolutna.

Samuelova životnost je o to pozoruhodnější, že autorčin styl tíhne ke značné lakoničnosti, kniha neobsahuje jediný přímý popis a jen minimální děj. Svým rezolutním zájmem o nepřikrášlené vykreslení „lidského údělu“ a rukopisem, který je přímočarý, výmluvný, a přece zhuštěný, svým smyslem pro černý humor a paradox, svým soustředěným, sžíravým a náročným myšlením, ale především hlubokým pochopením pro křehké naděje a hluboké bolesti lidské existence Reza dnes patří k nejvýraznějším pokračovatelům té linie literatury, na jejímž počátku stál zmiňovaný Beckett.

Vedle toho Reza nepokrytě čerpá ze Schopenhauerovy filosofie. Zoufalství je možno číst jako vrcholně zábavnou, ale přesnou kritiku prvoplánového optimismu, proto se Samuel rozhodl zúčtovat s „existenciálním pozitivismem“, s „humanistickým elánem“ své ženy, a proto je přesvědčen, že veselý, tedy tragický člověk přesahuje člověka tupě šťastného. Zároveň Samuel oproti objektivnímu obrazu skutečnosti prosazuje dílčí vidění, přiznanou subjektivitu, jejímž jiným jménem je samota. „Jsme sami, můj milý. Obrovsky sami. Totálně. A skoro neexistuje pouto od jedné samoty ke druhé. Samota je dlouhá. Nezachytíš radosti, které nás spojují.“

Svět je podle něj místem nedostatku, ale právě tato skutečnost přiměla člověka, aby se dal do pohybu, aby začal toužit a hledat, aby tvořil a vynalézal, proto začal hledat plnost – a ve vzácných okamžicích ji nacházel. Činorodou nedourčenost Samuel staví proti prázdnotě završenosti, a tím jen potvrzuje, že nejhlubší silou je pro něj sama vůle k bytí a nejdůležitějším úkolem v tomto světě najít způsob, jak zůstat naživu, tedy v pohybu.

Úděsně lhostejný čas

Samuel vytrvale útočí na současný imperativ štěstí, na možnost nekomplikovaného hédonismu, na pohodlí, které je největší hrozbou západního člověka. Jeho nostalgie po éře hrdinů může působit trochu anachronicky, nicméně přesvědčivě dokresluje atmosféru monologu-lamenta, jehož nejspodnější linie vede až k židovské mystice. Na rozdíl od stejnojmenného starozákonního proroka je tento Samuel hlasatelem Božské absence. Sám se stává jakýmsi Antijóbem, který cestou negace vchází do sporu s nepřítomným Bohem, v naději, že Bůh se tak nechá vyprovokovat a vstoupí do jeho života. „Bůh neexistuje, ale uvolňujeme mu místo, děláme krůček vzad, aby přišel na svět, a děláme to každý den a několikrát za den a v průběhu celého života.“

Cholerickou prudkost Samuelových názorů často střídá takřka pokorné chvění vyvolané pocitem křehkosti stárnoucího života. O to více, navzdory proklamacím o nepřekročitelné samotě, vystupuje v jeho hlasu na povrch nepřítomný syn, tehdy vidíme rodičovské pouto, které k němu Samuela váže. A to přesto, že jeho syn není ničím výjimečný, snad jen svou přizpůsobivostí, schopností adaptovat se k podmínkám a možnostem tohoto světa, již Samuel zatvrzele zpochybňuje. „Už ani náznak vzpoury. Už ani náznak pomsty. Už žádný náznak vášně. Všechno, co muže vyživuje, po čem sílí a co ho tlačí ven z jeho situace, na to všechno ses vykašlal. Vyměnils vášeň za uměřenost. (…) Představuji vám svého syna z party hejsků s kytkami v klopě.“

Ironická vazba syna traumatizovaného otcem a otce traumatizovaného synem neoslabuje hořkou něhu a touhu po kontaktu, která v závěru knihy zřetelně zaznívá. Samuelovy samomluvy oživuje nikdy nevyslovená otázka: Kde jsou synové, kteří by převzali hodnoty otců a pokračovali v jejich životech? Odpovědi se však v knize nedočká.

Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.