Nejsmutnější kapela na světě

Kniha maďarského spisovatele, básníka, dramatika a publicisty László Darvasiho (1962) Nejsmutnější kapela na světě obsahuje konzistentní sadu povídek, jejichž společné rysy jsou zřejmé. Všechny uvádějí na stránky dění v jakési nespecifikované odlehlé krajině, která autorovi uvolňuje ruce po hru s logikou a utvářením velmi osobitého, často obskurního světa. Jako konkrétní příklad můžeme uvést povídku Na hoře, jejíž hlavní hrdina dědí po svém zemřelém otci povolání i životní pocit, situovaný v souladu s titulem mimo běžný prostor sdílený společností. Pocit archaičnosti, navozující například v případě násilných činů neodbytný dojem atavismu, podporuje Darvasi některými rekvizitami a častým užitím (někdy i významových) německých jmen, židovskými, sedmihradskými a jinými motivy.

Chuť vyprávět

Maďarská literatura disponuje v současnosti velkým počtem takovýchto snivců – spřízněnost Darvasiho díla s Ádámem Bodorem nebo Sándorem Tarem je zjevná. Zároveň je na tomto proudu spisovatelů dobře vidět rozdíl mezi současnou českou a maďarskou literaturou – v současném českém psaní, které je hodně orientované na konkrétní mimoliterární reálie a zachycení autentické atmosféry míst, chybějí takoví autoři, kteří vyrážejí za hranice všednosti nikoli kvůli exotickým osudům, ale aby svou současnost a dědictví minulosti v ní obsažené viděli přesněji, nesmiřitelněji, často docela krutě. Nezřídka zasazují děj do horských oblastí typu Sedmihradska, ve kterých jejich odloučenost umožňuje vykreslovat jak autonomní principy fungování, rurální drsnost a zároveň proniknutí nemocí civilizační organizace, nápadně připomínající totalitní nesvobodu.

Ze srovnání s literárními kolegy, jejichž stylově příbuzná díla mohou na větší než povídkové ploše působit propracovaněji, vystupuje Darvasi například živočišnými popisy sexuálních zážitků a je pro něj téměř pravidlem držet se lineárního toku děje – koncentruje se na fabuli a atmosféru, nikoli na syžet –, v tomto ohledu bývá interpretován jako autor, který po silné maďarské postmoderně zaměřené na hravou destrukci vrací do literatury příběhovost, chuť vyprávět.

Kafka a spiknutí

Kniha Nejsmutnější kapela na světě jako by reprezentovala kvality i limity Darvasiho přístupu, rozepjatého mezi dva póly povídkové sbírky: otevírá ji pozoruhodná povídka Růže z Veinhagenu, pracující s osvědčenou kombinací detektivní zápletky v netradičním balení a zvláštních podmínek maloměsta, které „adoptovalo“ mysteriózní růže a vládnou v něm symboly a pověry. Povídka nabídne čtenáři několikanásobnou pointu a provozuje s ním důvtipnou žánrovou hru. Vzhledem k tomu, ke kolika spiknutím a spolčením postav proti jiným v celé sbírce dojde a jak netradičně budou motivovány, jde o velmi dobrý i logicky propracovaný úvod do Darvasiho světa.

Titulní povídka je podivnůstka o zvířecí kapele, která svou smutnou produkcí vytváří jakousi labutí píseň k absurdním starostenským tahanicím na jednom maloměstě, přičemž jejich pozadí je čtenáři odhaleno jen zčásti. V jiných případech jde doslova o ironické miniatury – jako v případě Exhumace. V závěru knihy naopak stojí delší pokus, nazvaný Komiks o Kleofášovi, shrnující to horší z předcházejících příběhů. Vrstvení rekvizit abnormality a pokřivená logika tematických posloupností (a tím celé syntaxe příběhu) působí dojmem, že spíše než fantazijní osvobození od stereotypní logiky našeho světa sledujeme vrcholnou autorskou svévoli, ke čtenáři dost bezohlednou. Komiks o Kleofášovi (začíná slovy: „Studenta Valdeka jeho studie jednoho dne povolaly do N.“) také na závěr působí jako vyhřeznutí nedostatečně strávené kafkovské inspirace, která jinak prolíná celou Darvasiho sbírkou. Snad jen v případě povídky Manžel Koller se výrazněji připomene Elias Canetti, autor Masy a moci, ale v této souvislosti především Zaslepených.

Touha po silných příbězích ve fiktivních světech a zároveň jejich reflexe kladou na spisovatele velké nároky – ne vždy jim Darvasi dostává a ne vždy působí jeho poetika zcela původně – posuzujeme to však v českém překladu deset až patnáct let po napsání povídek. Do češtiny je Nejsmutnější kapela na světě převedena průměrným překladem s několika nevhodnými vazbami a syntaktickými zádrhely. A cena Kniha roku (Book of The Year), kterou anoncuje reklamní páska nakladatele, byla Darvasimu sice udělena, nikoli však přesně za tento soubor, a navíc už v roce 1994!

Autor je bohemista.