Analytický filosof píše paměti

Jak může dopadnout pokus analytického filosofa o paměti? Napíše je vůbec? Odpověď se přímo nabízí: nikoli. V Casanovovi Petra Koťátka nejde jen o quainovsko-davidsonovskou skepsi, ale i o paměť jako takovou, o jazykovou povahu sdělení a s ním spojenou výběrovost, o jeho nejednoznačnost a nedokonalost – a v konečném důsledku o nesdělitelnost. Přesto se alespoň lze pokusit. Jakkoli je výsledek předem odsouzen k nezdaru, samotná cesta k němu může být pozoruhodná.

Labyrintem do amorfnosti

U vědomí svých omezení – tělesných i duševních – bere si vypravěč na pomoc životopisy cizí, Casanovův a Théseův, a svým pamětem je vnucuje. Tato vypravěčská trojjedinost stanoví nejednoznačnost fikčního světa. Máme tak před sebou jakýsi chvějivý, rozostřený obraz, jenž nám neustále uniká, mění se, chvílemi zcela mizí, a u kterého si navíc nejsme jisti, odkud jej pozorujeme. Jestliže J. L. Borges přirovnává literární dílo k zahradě, v Casanovovi se ztrácíme v labyrintu, či se spíše noříme do amorfnosti, ve které se stírají hranice mezi Já a Světem. Nelze rozhodnout, kde končí tělo a kde začíná postel, na které leží nemocný, nelze rozlišit animální od lidského, tělesné od duchovního, ba nejistota panuje i mezi živly, kterým náležíme – ne náhodou je připomínána nejasnost Théseova původu: je skutečně synem Poseidónovým, nebo je obyčejným lidským mládětem?

Stejným labyrintem, jako je ten, jímž musel projít bájný Théseus, může být i labyrint rokokových dámských sukní a spodniček. V záhybech hedvábí a mušelínu lze bloudit přinejmenším stejně dobrodružně (a jak se ukazuje v textu, i se zcela překvapivým výsledkem). Cesta, která vede k doteku kůže na kůži, či spíše punčošky na punčošku, je ovšem několikrát zmnožena blouděním hlavního hrdiny. V případě Casanovy jde o množství cest za kardinálem Acquavivou (jméno rozhodně není náhoda), ale též o cestu z Mantovy do Benátek, jíž korunuje snad nejpůsobivější místo textu, průvod dobytka (který je zároveň sanitárním kordonem a cestou na jatka) k Božímu hrobu. Návrat do vody – beztvarosti, nikoli však vody živé, ale spíše do zapáchající tůňky, se zdá být přirozeným důsledkem Casanovova putování. Důsledkem, ne koncem – dosti kapitol bývá v textu zakončeno aposiopesí.

Pro vypravěče/tvůrce pamětí se labyrintem stává i cesta do kuchyně, jež taktéž zadrhává a nakonec se ztrácí v mnohých digresích. Ani Théseus nepřináší kýženou jistotu. Skrze Prokrustovo lože se vše opět spojuje a my nevíme, zda je Théseus Mínotaurovým vrahem či obětí Natahovače; nepřichází ani úlevné procitnutí z těžkého snu, ocitáme se zas kdesi uprostřed na vratké půdě, nevědouce přitom, kým právě jsme.

Litanie i tlachání

Máme tedy před sebou komplikovaný a důmyslný text, jenž se snaží nalézt hranice sdělitelného, ale též zcela zřetelně tematizuje určitý typ krize identity, jednak „splývání s mnohotvárností světa“ (viz otázka po hranici mezi Já a Světem), jednak rozdíl mezi tím, čím jsme, a tím, čím jsme byli, tedy otázku časovosti. Pokus o návrat pomocí paměti je vlastně pokusem o regresi, o obrácený vývoj.

To, že je celý text prostoupen noetickou skepsí, je na druhé straně vyvažováno ironií, jež vyzařuje snad z každé věty. Ty jsou hravě košaté, zdobné a precizní, plné aluzí a parafrází, přecházející z litanického tónu do frivolního tlachání, ale především zábavné: „Otcovská touha, ještě ne tak docela touha po mně, a přece velmi naléhavá a vroucí, ho vlekla přes dvojí neplodné lože (první žena se jmenovala Melité a druhá Chalkiopé) až do staroslavných Delf, aby vyslechl tuto větu: ,Nerozvazuj měch s vínem, dokud nevyjdeš na vrcholek Athén.‘“

Neméně významnou roli, a také v tom je Koťátkova kniha výjimečná, hrají i důmyslný metatext a paratext, jež nám spiklenecky poodhalují roušku fikcionality. Jde jednak o ediční poznámku (v tomto případě spíše o rámec vyprávění), o anotaci, jíž není vzdálen ironický odstup, o dodatky v podobě poznámek a vynechaných míst, ale též o autorský medailonek. Ten se nijak výrazně neliší od těch běžných, avšak udává kontext, který zde znamená mnoho – kontext, který nabízí způsob čtení: „Petr Koťátko (*1955), analytický filozof (…)“.

Přidejme skvělé ilustrace Evy Koťátkové, prostou, avšak mimořádně zdařilou grafickou úpravu, další ze zjevných narážek, tentokrát na prvorepublikovou tradici (solidní redakce a grafika se mimochodem zdají být poznávacím znamením Druhého města), a máme před sebou knihu, jež rozhodně stojí za přečtení. Je chytrá, postmoderně hravá, mnohovrstevnatá – zkrátka přímo vybízí ke čtenářské aktivitě, k různočtení.

Autor je bohemista.