Příroda bez ideologie

Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie Stanislava Komárka je souborem starších esejů (především Lidská přirozenost a Dějiny biologického myšlení) obohaceným o některé texty nové. Jak už napovídá název knihy, přírodu autor pojímá jako zrcadlo, v němž vždy hledáme a nalezneme to, co tam nalézt chceme. Tak přírodu středověku, v níž byly ryby stvořeny proto, aby lidem poskytovaly potravu, a štěnice, aby je udržovaly v bdělosti, vystřídala příroda raně novověká, v jejímž rámci byl jako předmět zájmu preferován hmyz, protože lépe splňoval představu zvířete jako stroje. Boj s ostatními o materiální zdroje je zase koncept, který se podle Komárka ne náhodou prosadil v Anglii 19. století, protože stejné podle něj byly cíle občana raně industriální éry. Podobně lysenkismus, přeceňující aktivní přizpůsobování se prostředí, opanoval stalinské Rusko, ve kterém bylo právě toto přizpůsobení se základní podmínkou přežití.

Ambivalence jako určující jev

Jak Komárek vtipně dovozuje, sama příroda žádnou ideologii nemá a fantazií obdařený interpret v ní vždy najde potvrzení myšlenky, jíž se z nějaké „nezbadatelné příčiny rozhodl věřit“. Jako příklad volí „ideologické vytěžování“ zkoumání homosexuality u zvířat. Pokud by se ukázalo, že u zvířat je přirozená (jako že spíše je), může z toho plynout dvojí závěr: buď je pak v pořádku i u lidí, nebo se jedná o zvěrstvo. Pokud by se ukázalo, že u zvířat přirozená není, pak by u lidí šlo buď o nepřirozený rozmar (hřích či chorobu), nebo o výsostně lidský znak (podobný řeči a sofistikovanému používání nástrojů).

Na rozdíl od předcházející autorovy knihy Příroda a kultura, která je tematicky ucelená a vzhledem k jeho obvyklému stylu vyjadřování výjimečně ideologicky průrazná a jednoznačná, se v Obrazu člověka a přírody některá témata opakují a dominantním rysem je stálé vědomí ambivalentnosti každého jevu. Tak je tomu také v textu Panychida za německou biologii, v němž Komárek coby velký propagátor Adolfa Portmanna a neevolucionistických proudů kontinentální biologie trpce konstatuje, že německý nacismus byl vyústěním právě těchto myšlenkových proudů, jejichž zakladatelé udělali ze své osobní mytologie obecně závaznou kosmologii; Třetí říše tedy podle něj nebyla zneužitím nápadů oněch myslitelů, ale jejich extrémní realizací – a zcela po právu zanikla, stejně jako odumírá Portmannovo dědictví. Jen o pár stránek dál ale uvádí, že by se v biologii ovládnuté neodarwinismem přece jen měly zachovat ostrůvky portmannovské jinakosti. Jako by se stále nemohl odpoutat od kultu, za jehož bývalého a odpadlého vyznavače se označil.

Tajnosti doby

Jak napovídá název knihy, Komárek se ruku v ruce se sledováním jednotlivých verzí přírody zabývá i tím, jak se měnily představy o lidské přirozenosti, a jak se měnili i samotní lidé. Nevím, jak moc čte Komárek historické knihy. Podle jeho tvrzení z knihy Příroda a kultura, že zájem o historii se dnes „rozdělil do myticko-pseudohistorických filmů a historických nauk, nepředstírajících už zájem o nic jiného, než jsou texty“ bych soudil, že snad vůbec. Jinak by věděl, že mnozí historici nejen že neprojevují „okázalý nezájem o okolní svět“, ale právě historie každodenního, obyčejného světa je zajímá v první řadě. Je ale pravda, že Komárek se často zabývá tématy, která čeští historikové nepokrývají buď vůbec, nebo jen povrchně. Ve svém eseji Metamorfózy mužnosti například jen tak mimochodem prohodí, že každá doba něco citlivě tají: tajil-li hrdina viktoriánské éry, že má nějaký sexuální život, tají ten dnešní, že má nějaký citový. To se však plně shoduje třeba se zjištěními francouzského historika Jean-Clauda Bologneho. Ten ve svých Dějinách studu píše o dynamickém „systému stydlivosti“, v němž je oslabení určitého typu studu vždy kompenzováno posílením jiného, takže souběžně s tím, jak posílil emocionální stud (takže se lidé stydí projevovat na veřejnosti své emoce), se naopak oslabil stud sexuální. V témže textu Komárek také popisuje proměnu, kterou pro naši společnost znamená ztráta pojmu cti a s ní spojeného neustálého strachu z jejího porušení. Díky tomu vymizely souboje, stejně jako časté a zarputilé soudní spory, protože ustoupit se v dřívější kultuře rovnalo v zásadě morální sebevraždě. Jeho pojetí se blíží knize Dějiny cti od Jamese Bowmana, který závěrečnou kapitolu o soudobé společnosti příznačně nazval “Post-honor society“. Pokud vím, vedle textů o šlechtě, které se však zpravidla týkají raného novověku, u nás snad jen amatérský historik a původním povoláním (stejně jako Komárek) biolog Zdeněk Šesták líčí v rámci knihy Jak hřešil Žižkov před sto lety, jaké drobnosti se mohly stát předmětem soudní žaloby, a celkem plasticky ukazuje, že ještě na začátku 20. století i velmi prostí lidé urážku na cti zažívali s mnohem vyšší frekvencí než dnes.

Pokud by se Komárek přesvědčil, že všechny historické knihy neukazují okázalý nezájem o okolní svět, a sám se odvážil vstoupit na jejich půdu, třeba bychom pak výčet jeho specializací mohli rozšířit o další položku: historik zabývající se dějinami mentalit.

Autor působí v Národní knihovně České republiky.