Nesvatá Rus

Chodynské pole se dnes říká moskevské čtvrti, která o sobě dává vědět hokejovou halou. Bývalo to prázdné prostranství u řeky, sloužící tradičně jako ležení vojsk. Za poslední carské korunovace tam Rusové uspořádali sešlost, při níž v máji 1896 provolávali hromové „urá“ Mikoláši II. Přípitky byly zdarma a skončily ušlapáním více než 1300 osob a zraněním dalších dvou tisíc.

Z Čech se na Rus k „radovánkám korunovačním“ vypravil zjara 1896 fotograf František Krátký (1851–1924). Nepředpokládanou katastrofu zaznamenal a jeho svědectví publikovala Zlatá Praha. Rozumí se, že davové scény jsou tou nejbrutálnější podívanou z nějakých čtyřiceti exponátů mariánskolázeňské výstavy Světelné obrazy z carského Ruska, na níž je s Krátkým spojen další autor nejistého jména.

Pro objevné reportérství se stal Krátký vynikající postavou své doby. Historik Pavel Scheufler, specializovaný na starší českou fotografii, v něm našel osobnost, jež si zasloužila mnohaleté badatelské úsilí. Objev završil před čtyřmi lety první Krátkého monografií a sérií průřezových i tematických výstav typu František Krátký, fotograf českého venkova před sto lety (2003), popřípadě Světelné obrazy Itálie (2007–2008). Cílem kurátorovy virtuální Fotogalerie (www.scheufler.cz) je zpřístupňování děl zajímavých fotografů minulosti a tím i ukázek proměn životního stylu. Krátký je samozřejmě bohatě podchycen.

Přibarvované momentky

Exponáty výstavy Světelné obrazy z Ruska, z níž se v Mariánských Lázních prodává katalog, přenechal Scheufler roku 2001 chebské Galerii 4. Ta nyní reprízuje přibližně dvě třetiny kolekce. Původní scheuflerovská koncepce zahrnovala i část Sovětské Rusko s podtitulem Fotografie nezjištěných autorů z let asi 1930–1936. Tyto snímky sice vznikaly s propagandistickým záměrem, ale kouzlo času je bezděky proměnilo v obžalobu režimu, jenž stavěl na potěmkiádách a lakování skutečnosti na růžovo. V mariánskolázeňské Galerii Anglikánského kostela doplňuje Krátkého průkopnické dílo alespoň vynikající soubor Předsovětské Rusko a doba občanské války – Fotografie neznámých autorů z let asi 1910–1921.

Scheuflerem digitalizované a nazvětšované diapozitivy byly kdysi určeny k ilustrování poznávacích přednášek a jako názorné pomůcky do škol. Krátký své záběry tiskl a prodával formou stereoskopií, takže s patřičným kukátkem vzbuzovaly plastickou iluzi. I kolorování mělo dodat jejich projekci na realističnosti a teprve dodatečně je vnímáme coby bizarní přikrašlování. Je to jako s nánosem krému na boty místo líčidla: do určitého věku se zdá nepřiměřená náhražka ruměnce nepřijatelná, dojde-li však subjekt odzbrojujícího stáří – a to recenzované záběry nepostrádají –, pak nezbývá než zachovat dekorum.

Krátkého zdlouhavá, nicméně nárazová ruská cesta vedla také do Nižního Novgorodu a do Petrohradu. Obchodní úspěch takového podniku nebyl zaručený: z jistot kolínského portrétního ateliéru nejspíš fotografa vyháněla prospektorská touha po odlehlých končinách. Za motivem vyrážel nejen po vlastech českých, ale i na Balkán, do Krakova, Haliče, Německa, Francie, Švýcarska, Horních Uher či Budy a Pešti... S technikou musel vlastně zápasit – skleněné desky byly těžké a filmy trpěly technologickými problémy tehdy ještě nezavedené novinky.

Anonymní legionář?

Skrytým protagonistou výstavy je nejen investigativní historik Scheufler, ale také pocestný, o němž se z katalogu dovídáme pouze dohady. Pavel Scheufler si dokonce není jistý, neoperovalo-li českých fotografů kolem ruské občanské války víc. Domnívá se však, že autorem alespoň „většiny záběrů byl fotoamatér, patrně český legionář, putující vlakem po Sibiři“. Dotyčný příspěvek do dějin naší kultury právem pokládá za emotivní srdce výstavy, strhující pozornost „syrovou autentičností“. Nadhazuje, nejde-li o práce Františka Škrábala, neboť katalog Státní ústředny diapozitivů nabízel za první republiky dva jeho soubory odpovídající tematiky: Život na ruské vesnici a Magistrála – Sibiř.

Na zlomu 10. a 20. let se – na rozdíl od časů Krátkého exkurze – dalo běžně fotografovat z ruky. Pozorovatel nezatížený stativem se snáze přibližoval k pohybujícím se postavám a pohotověji je komponoval. Díky tomu, že výjevy zachycoval dynamicky, dýchá z vizuálního deníku subjektivita. A právě přes ni se lze s postřehy vykolejených dějů podél sibiřské magistrály sžívat. Žádná monumentalizace, jíž Krátký dodával lesku svým látkám – průvodu ikon před Kremlem, pozlaceným sochám v Petrodvorci anebo budově moskevského Orlího klubu. Najednou nejsou motivem davy, mramory a věčnost. Pod dojmem válečného vykořisťování se stali podnětem k fotografování konkrétní lidé, probíjející se kruhem ročních dob v pasti nekonečného venkova. Nejsou to jenom bosí hrdinové, kteří se navzdory zbídačení udrželi při životě, jsou to také lidé negramotní, představující dokonalé rukojmí komunistů, číhajících pro tentokrát mimo záběr.

(Doporučená literatura: Doktor Živago Borise Pasternaka.)

Autor je fotograf a publicista.