Jakmile se jméno filmového tvůrce stane pojmem používaným k charakterizaci jeho snímků, setkáváme se buď s výjimečným talentem nebo režisérem, u kterého nás už nemůže skoro nic překvapit. Tak je tomu i v případě Jana Hřebejka a jeho nejnovějšího filmu U mě dobrý.
S filmy Jana Hřebejka se čím dál tím častěji pojí slovo „hřebejkovština“, což určuje svým způsobem i charakter snímku. K tomuto pojmu patří už tradičně scenárista Petr Jarchovský, jen s mírnými odchylkami stabilní okruh herců a dalších spolupracovníků a často také inspirace dejvickým spisovatelem Petrem Šabachem (Šakalí léta, 1993, Pelíšky, 1999, Pupendo, 2003, U mě dobrý, 2008). Hřebejk v současné době patří k několika málo filmařům, kteří dokážou skoro každý rok (a někdy i dvakrát za rok) natočit nový, poměrně úspěšný film, i když je otázkou, do jaké míry je to vykoupeno příjemnou prostředností, naplněnou nekonfliktním vtipem.
Hřebejk na počátku své kariéry výrazně uspěl s komediálními retry, jejichž komika vycházela ze vztahů a střetů skupiny lidí s tehdejším komunistickým režimem v padesátých (Šakalí léta), šedesátých (Pelíšky) a nakonec osmdesátých letech (Pupendo), přičemž filmy sklidily úspěch i s ohledem na diváckou nostalgii po letech dětství, dospívání či prvních krůčků v nových manželstvích. Druhá polovina filmů tohoto režiséra je zatížena tématy, která už konečně hledá v současnosti (Horem pádem, 2004, Kráska v nesnázích, 2006, Medvídek, 2007). Právě zde je cítit touha po vážnějším sdělení, po tepání do tiše umlčovaných problémů společnosti a vztahů, z čehož se bohužel nakonec stala jen haldička výkřiků, pospojovaná řemeslnou filmařinou. Návštěvnost kdysi stabilně úspěšných „hřebejkovin“ stále klesala a nelze se divit, že režisér halasně oznámil návrat k žánrové komedii, k Šabachovým knihám a do líbezného retra začátku devadesátých let.
Zahrádky, kapitalismus a pivo
Rok 1993, čtyři roky po revoluci, se nezdá být příliš vhodný pro komedii, když si uvědomíme, že většina z nás má na tuto dobu zpravidla jen špatné vzpomínky (tunelování, rozkrádání státního majetku, nestabilní ekonomika apod.). U mě dobrý (2008) se ale v této době odehrává ze dvou důvodů – skýtá opět skvělý prostor pro mírnou společenskou kritiku a zároveň mohou tvůrci manévrovat v atmosféře připomínající podnikatelský Divoký západ (Hřebejk navíc ústřední zápletku filmu přirovnává k westernu). Skupinka outsiderů se skoro každý den setkává v poetické (tj. hodně zaplivané) hospůdce bývalého člena undergroundu, starého bigbíťáka Tondy (Jiří Schmitzer) v pražské zahrádkářské kolonii Libeňského ostrova. Život zde líně plyne stranou od hektického velkoměsta, štamgasti Kája (Miroslav Vladyka), smolař Láďa (Petr Forman) a další se zde scházejí na tradiční desetníkový mariáš, ke kterému nechtějí pustit vysloužilého kouzelníka Mrklase (Bolek Polívka). Poklid občas přeruší drobnými krádežemi jen zlodějíček a ochlasta Pepé (Vladimír Javorský) a vpádem kapitalismu Tondova manželka Andula (Lenka Vlasáková), nabízející předraženou kosmetiku (ano, princip „letadla“). Chlapi z hospody jsou vlastně taková pěkná rodina, kterou z klidu vyprovokuje až prosťáček Kája, který ve skořápkách prohraje celé jmění. To parťáci přece jen tak nenechají a ihned vymýšlejí plán.
Sedíme na dvou židlích
Úskalí žánru je v tom, že pro jeho posun novými směry jej musíte bezchybně ovládat. Dobrý žánrový film musí splňovat určitá pravidla, na jejichž základě pak tvůrci experimentují nebo je invenčně znevažují, a Hřebejk se v U mě dobrý bohužel vydává dvěma směry a jako by s Petrem Jarchovským nevěděli, kde film definitivně zakotvit. Rozpolcenost je jasně patrná z formální struktury snímku, z níž čiší okouzlení Šabachovou povídkou o kouzelníkovi Mrklasovi z knihy Jak potopit Austrálii, ale současně i vědomí toho, že to nevystačí na celovečerní film. V první, avšak podstatně delší části se nám dostane vrchovatého vykreslení atmosféry zanikající Libně a historek postavených na jednom gagu, jež by měly vykreslit jednotlivé pseudohrabalovské postavičky (pěkné jsou Láďovy eskapády s vrcholem ve scéně: „Láďo, ty se koupeš a tady ti to bere!“), ale ve výsledku jde jen o izolované výstupy. Z první části vůbec není zjevné, že U mě dobrý spadá vlastně do podfukářského žánru, spíše převládá pocit pilotního dílu dlouhého televizního seriálu z jedné putyky. Motivů, které jsou naprosto zbytečné, nalezneme nebývale mnoho, ať už jde o již zmiňovaný podomní prodej kosmetiky, generační rozpory mezi otcem a synem, které vyústí v anarchistickou demonstraci proti hovězímu McDonaldovi, či „vtipný“ šleh novému druhu podnikání v rámci amatérské peep-show na vysočanské tržnici. Poslední zmíněná scéna je právě vrcholem zbytečnosti – k příběhu vůbec nic nepřidává, není ani vtipná, ani smutná, ani erotická. Je spíš hodně trapná.
Podraz. Konečně!!!
Rozklíženou první část následuje finále snímku, které už konečně přesně nasedne do žánrových kolejí, podobajících se trilogii Dannyho parťáci. Plánování, promýšlení jednotlivých fází podfuku, přesunutí tradičně „nablýskaného prostředí“ kasina do asijskopražských Vysočan a v neposlední řadě výstup zdánlivě vyšeptalého eskamotéra Mr. Classe v podání Bolka Polívky – to vše najednou dobře funguje. Hřebejk záhy začne rozvíjet několik paralelních akcí, dynamicky mezi nimi přepíná a funkčně zapojuje různé gagy (zalepení dveří auta či nevhodně zvolené uniformy). Postavy se najednou proměňují a fungují v jiném žánru se zábavným výsledkem.
U mě dobrý je nakonec (bohužel) žánrový paskvil, jenž vás uspokojí jen malou částí. Přesto by Jan Hřebejk měl tímto směrem pokračovat, nebát se vyházet balast naplavený na původní dramatickou situaci, a třeba se jednou dočkáme výborné „žánrovky“ v typicky českém hávu.
Autor je filmový publicista.
U mě dobrý. ČR 2008. 102 minut. Režie Jan Hřebejk, scénář Petr Jarchovský, hudba Norbi Kovací. Hrají Jiří Schmitzer, Boleslav Polívka, Lenka Vlasáková, Josef Somr, Miroslav Vladyka, Vladimír Javorský, Petr Forman ad. Premiéra v ČR 15. 5. 2008.