Fashion & …

Výstava Jiřího Turka (1965) v Leica Gallery Prague s názorností téměř pedagogickou ukazuje, jak určitý typ prací v galerii zaměřené na uměleckou fotografii nefunguje, ačkoliv „papírové“ předpoklady by tu byly.

Turek svoji profesní dráhu začal počátkem devadesátých let v deníku MF Dnes. Zde se postupně odkláněl od zpravodajského fotografování k záběrům magazínového typu. Když se před deseti lety postavil „na volnou nohu“, přijímal zakázky zejména portrétní a módní. V letech 2002–06 jej manželčino zaměstnání odválo do New Yorku, kde se snažil prosadit. Nezůstal úplně přede dveřmi. Tamější Leica Gallery mu uspořádala výstavu. Složení oné výstavní kolekce neznám, ovšem nemohlo být totožné s nynější pražskou expozicí, neboť v ní se nejeden snímek váže k českému kontextu a vznikl až po autorově návratu do Prahy. V současnosti je zde Turek zavedenou značkou pro lifestylové časopisy, produkované například vydavatelstvím Hachette Filipacchi. Jeho zakázková tvorba má náležitou profesní úroveň a některé snímky portrétní i módní se ambiciózně odpoutávají od zakázkové doslovnosti směrem ke kultivovanému „skicování“ atmosféry, k mixu symbolismu, dekadence a mondénnosti. Napomáhá tomu i využívání obrazových technologií, které redukují barevnou škálu a zdůrazňují zrnitost. K tomu se ve volné tvorbě, exponované především v ulicích a náměstích New Yorku, ale i Prahy či Benátek, přidává pohybová neostrost. Ve volných záběrech je Turek přímo posedlý tím, aby vše bylo maximálně pocitové, expresivní, aby evokace byly na stovky mil vzdálené popisnosti. V tomto aspektu jeho expozice navazuje na zahajovací výstavu znovuotevřené Leica Gallery Prague, na Circuss Francouzky Sarah Moon (viz A2 č. 22/2008), která vyprávění příběhu o malé holčičce vedla v obrazech měkce vykreslených a často právě i pohybově neostrých.

Galerie není klub

Mezi prezentací Sarah Moon a Turkovou přehlídkou však existuje jeden podstatný, pro vyznění určující rozdíl. Ačkoliv Circuss nemá daleko k iritující, protože okázalé „uměleckosti“, je to příběh, který výstavní prostor obsadí, podmaní si ho, byť třeba jeho členitost mu to neusnadňuje jako v případě Leica Gallery Prague. Turkův rukopis je sice také jednotný, poetika obrazů si drží integritu, ale háček vězí v tom, že není moc co vyprávět, respektive že je toho vyprávěno příliš. Kromě volných „pocitovek“ z měst se Turek představuje coby fotograf aktů, módy a portrétů (včetně zakázkových portrétů kulturních celebrit). Těžko vysledovat, zda je tomu tak proto, že snímků (po)citového místopisu autor nemá na samostatnou výstavu dostatečné množství, anebo pel-mel namíchal úmyslně, jako základní představení toho, co dělá, a také coby divácky relativně atraktivní směsku. V klubu s vystylovaným interiérem, připraveným hostit i obrazovou „vychytanost“, by to takhle nejspíš fungovalo, avšak v galerii, kam divák přece jen přichází s potřebou spatřit osobní autorskou výpověď, Turkova kolekce přešlapuje na místě.

Volná tvorba jako rukojmí účelu

Obnažuje se tu fakt, že galerijní prezentace má jiná pravidla a „následky“ než kupříkladu zakázková publikace v tisku. Novinovému nebo časopiseckému papíru vdechují Turkovy módní a portrétní kreace eleganci a určitou vzrušivost, v galerii ale „ruší“, stahují s sebou volnou tvorbu do struktur účelovosti. Volné fotografie z toho v konečném účinku vycházejí jen jako odnož, odskok, cukavý pokus vymanit se, nikoliv jako vyvzdorovaná a pevně posazená podstata autorského snažení. Ostatně Jiří Turek dal své výstavě název Fashion & …

Autor je redaktor MF Dnes.