Podle premiéra nepodstatné divadlo na objednávku z Lidového domu. Podle pražského primátora šikanování obyvatelstva. Podle ministra Nečase snaha brát si za rukojmí své spoluobčany. Podle prezidenta republiky návrat do padesátých let a snaha zneužívat nemocnice a pacienty. Anebo také zatím nejpodstatnější historická událost v České republice v 21. století.
Prvním překvapením bylo, že stávka vůbec proběhla. Dlouhodobou neochotu odborů vystoupit proti vládním reformám razantnější akcí, jakou je stávka, totiž způsobovala obava, že odbory nedokážou mobilizovat ani své vlastní členstvo a výsledek namísto úderu vládě bude představovat gól do vlastní branky. Relativní apatie, i pokud šlo o demonstrace proti reformě před úřadem vlády letos na jaře, se zdála nasvědčovat spíše pesimistickým scénářům. Selhání stávky by přitom znamenalo v podstatě vstup do postodborové doby: odbory by ztratily svůj vydírací potenciál a s ním i jakoukoli váhu. Proč se bavit s potížisty, kteří neumějí ani pořádně dělat potíže, mohl by po právu vysvětlit Dalík Topolánkovi. Odborové svazy svým protestem riskovaly svou reálnou existenci. Uspěly a nyní mají šanci na víc než na ustrašené přežívání.
Global street party po deseti letech
V některých případech byl přitom vstup do stávky opravdovým projevem odvahy, o jaké mluví Českomoravská konfederace odborových svazů ve svém závěrečném prohlášení. Ačkoli odbory opakovaly jako mantru, že stávka není zaměřena proti zaměstnavatelům, ale proti reformě zdravotnictví, mnozí zaměstnavatelé od stávky odstrašovali. České zákonodárství je navíc všechno jiné, jen ne vstřícné vůči stávkám. To umožnilo některým zaměstnavatelům požadovat, aby se stávkující dopředu ohlásili, případně vynutit si napracování prostávkované hodiny. Za takových okolností se vstup do stávky rovnal značné míře nebojácnosti a motivovanosti.
Stávka na sebe brala různé podoby: mediálně nejvděčnější byla samozřejmě blokáda magistrály zemědělci. Ti zablokovali navlas stejnou komunikaci jako Global street party před deseti lety a navlas stejně nečekaně. Někteří se je za to pokusili podobně skandalizovat, ale neuspěli. Méně pozornosti vyvolalo hodinové protestní nefungování on-line databáze Národní knihovny: té si naše média všímají jen tehdy, když se jedná o její novou budovu, nepropracovala se ale patrně ještě ke zjištění, že se jedná o knihovnu. Metro jezdilo, ale jeho zaměstnanci pravidelně hlásili do éteru, že podporují stávku, ovšem rozhodli se kvůli bezpečnosti cestujících přece jen jezdit. Toto prohlášení bylo deklarací moci: mohli jsme, mohli bychom – a příště můžeme ochromit českou metropoli.
Chór vytěsněných hlasů
Rámec stávky představovala reforma zdravotnictví. Invaze trhu do péče o lidské zdraví dala protestu pracujících legitimitu, již svými vyjádřeními k reformě stvrdili i univerzitní profesoři z transformovaných nemocnic či signatáři Charty 77. Odbory dokázaly zafungovat jako hlas odporu mnohem širšího společenství než pouze svých vlastních členů.
Zároveň velký protest vytvořil situaci, v níž kromě velkého tématu privatizace zdravotnictví bylo možné artikulovat celou řadu konkrétních problémů jednotlivých profesí či pracovišť.
Makrotéma umožnilo mobilizaci, která dala prostor dosud marginalizovaným mikrohlasům. Strojvůdci upozornili na špatný systém varování na tratích a požadovali odstoupení šéfa drážního úřadu. Zaměstnankyně a zaměstnanci Národní knihovny schválili na svém shromáždění dopis ministru kultury, který upozornil na soustavné finanční podhodnocování knihovnické profese a protestoval proti nízkým mzdám v tomto tradičně feminizovaném sektoru. A pochopitelně se do tohoto chóru přidaly i hlasy velmi pochybné a o to agresivnější, především pražští taxikáři.
Jinými slovy, stávka přispěla k tomu, že se lidé učí bojovat sami za sebe a hájit jak své dlouhodobé a společné, tak zcela konkrétní zájmy. Odboráři tak vracejí význam pojmu zdiskreditovanému v prezidentem připomínaných padesátých letech – třídní boj. V případě tohoto pojmu se totiž nejedná o zdůvodnění sociálně rasistické diktatury, ale o pojmenování a obranu kolektivních zájmů těch dole. Jestliže ODS zvítězila s programem, který jde zjevně na ruku těm nejbohatším, je jistě stávka proti uskutečňování tohoto programu aktem třídního boje – a také politickou stávkou. V tom měli představitelé vlády pravdu, i když pro ně výraz „politická“ znamenal při jejich binárním způsobu myšlení, že si stávkující dovolili nekopat za ně, a nutně tedy museli kopat za opozici. Ve skutečnosti spočíval politický charakter této stávky prostě v tom, že se velký počet lidí jasně vyjádřil k věcem veřejným. Od vlády, která vládne nepoliticky (např. „kupováním“ poslanců), bylo velmi podivné si stěžovat, že občané alespoň na jednu hodinu jednali politicky. Ukazuje to ale k charakteru toho, co Martin Škabraha nedávno na stránkách A2 označil za naši nynější normalizaci: místo obyčejného člověka je v soukromé sféře, kde by ostatně měl mít tolik starostí o svou obživu, aby se o věci veřejné pokud možno nezajímal. Politiku politikům!
Táhněte do Zimbabwe
Představitelům vládní koalice zdatně sekundovala média, zejména neonormalizační tiskové duo MF Dnes a Lidové noviny. Mladá fronta Dnes se postavila do role samosoudce a začala rozhodovat, zda jednotlivé kategorie zaměstnanců „měly důvod“ ke stávce, za pomoci měřitelných údajů, jako je výše platů v daných profesích. Propagandistická zručnost „nejčtenějšího seriózního“ deníku byla taková, že se do velkého článku o stávce na titulní straně ani nedostalo, že šlo o protest proti vládní reformě zdravotnictví. Jestliže MF Dnes hlavní motiv stávky čtenářům zamlčela, není divu, že článek mohla nadepsat pozoruhodným titulkem: „Stávkuju. Důvod mám. Nebo ne?“ Článek se pro vystižení novinářské metody jeho autorky měl přitom jmenovat spíše: „Píšu. Číst umím. Nebo ne?“
Sesterské Lidové noviny zaujaly především svými komentáři. Zástupce šéfredaktora Plesl prohlásil už v titulku svého článku, že stávka byla „nejdražší volební kampaň“ pro odborářského šéfa a socdemáckého senátora Štěcha. Je mu třeba přičíst ke cti, že upozornil na reálný a závažný problém: sociální demokraté patrně budou chtít v reformách pokračovat, a budou-li si odbory chtít udržet tvář, budou muset v protestech pokračovat i ony. Podvojná role jejich předáků jim to bude komplikovat.
Pokud se ovšem nerozhodnou jednat podle rady jiného komentátora Lidovek, Zbyňka Petráčka. Ten odborářům za stávku pořádně vyčinil, pln spravedlivého morálního rozhořčení a naprosté nevzdělanosti. Jen ta mu dovolila napsat, že Walęsa „v roce 1983 získal pro odbory zřejmě první a poslední Nobelovu cenu v historii“. Jméno francouzského odboráře Léona Jouhauxe, laureáta Nobelovy ceny míru za rok 1951, Zbyněk Petráček zjevně nikdy neslyšel, to mu ale nebrání poučovat se střípky znalostí z moderních dějin. Rozhořčuje se nad tím, že odboráři namísto stávky proti reformám neprojevují solidaritu s hnutím odporu v africkém Zimbabwe: „V Mugabeho režimu nejde o poplatky u lékaře, ale o lidské životy…“ Připomíná tak trochu minulý režim, když nutil své občany, aby se vyjadřovali tu k vraždě Lumumby, tu k Pinochetovi. I tehdy šlo ve světě „o život“, i tehdy ale byla ideologická funkce podobných apelů jasná: zapomeňte na vaše problémy, na světě jsou přece lidé, kteří jsou na tom ještě hůře. Jakkoli by celé české společnosti (včetně odborů, které jsou schopny vyjádřit solidaritu třeba perzekvovaným odborářům v Íránu, ale jejich výroky o migrantských dělnících se pohybují na hraně xenofobie) prospělo více mezinárodní solidarity, Petráčkův přístup přesně ukazuje, proč jí je u nás tak málo: máme příliš dlouhou tradici jejího zneužívání pro domácí manipulaci.