Není novinkou, že vedle komerčních televizních stanic i ta veřejnoprávní dbá na to, aby se divák cítil v její blízkosti především dobře. Všudypřítomná odpočinková atmosféra se v letních měsících navíc zmnohonásobuje.
V létě můžeme na televizní obrazovce sledovat resuscitaci osvědčených pořadů, seriálů a filmů z domácího archivu. Ruku v ruce s touto strategií se recyklují francouzské komedie, doprovázené novějšími tituly úsměvného žánru.
Stejně jako kamenná a repertoárová divadla mají k sobě alternativu malých scén a studií, zkostnatělé televizní dramaturgii stojí v opozici filmový klub druhého programu ČT. A ačkoliv je mu v programovém schématu vyčleněn nemalý prostor, k plesání se hledají důvody těžko.
Citelnost nesvěží dramaturgické koncepce nabude značných rozměrů právě nyní, s příchodem léta. Filmový klub, členěný do bloků (např. evropský film, noční filmový klub), totiž už dlouhodobě neplní funkci alternativy. Příkladem toho budiž tzv. Americké nezávislé léto, tvářící se jako svěží vítr uvnitř středoproudé nabídky. Namísto aby ambicemi dramaturgů byla náhrada za absenci nekompromisních a s filmovou formou experimentujících titulů v české kinodistribuci, nabízí nám Česká televize snímky, které jsme v kinech mohli bez problémů zhlédnout (Clerks II: Muži za pultem, Kafe a cigára, Sekretářka, Zlomené květiny) nebo jsme se dočkali jejich vydání na DVD (Tábor tygrů, Transamerika). Chlubit se tedy deseti premiérovými tituly není na místě, neboť český divák je zná. K tomu všemu se zdá být nepochopitelné, proč (když Americké nezávislé léto bývá pravidelně každý rok) výběr nepřichází vždy s aktuálními novinkami, například na základě filmových festivalů. Místo nich se do televize probojovala díla i šestnáct let stará.
Pomineme-li tyto vady, zůstává nám ta největší. Dramaturgie Amerického nezávislého léta dlouhodobě kopíruje mainstreamovou cestu. Neznamená to, že by snad všechny uváděné filmy nestály za zhlédnutí, s odvážnou alternativou toho ale moc společného nemají a už vůbec nereflektují aktuální trendy v kinematografii.
Smutné je, že „odpočinkovým tendencím“ podléhá filmový klub jako celek. Pod maďarskou vlajkou si tak divák bude moci představit jen chabé komedie, ze Španělska se potká (opět) se Saurovým obdivem k tanci nebo (v kinech uvedeným) dramatem Hlas moře. Miniprofil F. F. Coppoly je nahozen trojicí snímků z jeho začátků, zařazených prapodivně po půlnoci. V létě ČT 2 nabídne i několik zástupců film noir, někdy v noci, jindy během odpoledne. Bezradností zavání i skladba filmů na prvním kanále: sobotní večery s westernem properou čítankově zásadní tituly – Shane, V pravé poledne, na dvě části rozdělené (!) Tenkrát na Západě –, avšak revizionistické období tohoto žánru nebo jeho hybridizaci a modernizaci v novodobých dějinách filmu jako by Česká televize nechtěla znát.
Můžeme být rádi, že filmový klub v televize vůbec je, řeknou mnozí. Ale proč se spokojovat s nevyužitým potenciálem a nechtít po dramaturzích větší chuť riskovat, objevovat, anebo se alespoň nechat inspirovat filmovými festivaly, kterým odvaha nechybí?
Autor je šéfredaktor internetového filmového časopisu 25fps.