Válka v denících

„Svět mi připadá temný a bezútěšný, lidé jako zvířata, která chtějí zhltnout kořist a utéct. Tou kořistí jsem já, ztracena v davu – jsem vyděšená a neznám úniku… Také nenalézám nikoho, kdo by mi porozuměl… Všichni mají dost starostí s vlastní bolestí, starostmi a zármutkem – jen se mě občas zeptají, proč jsem tak zasmušilá...” Slova z deníku Hody Tamir Džehadové, dívky, jež se v Bagdádu sice upřímně radovala z pádu nenáviděného Saddáma Husajna, avšak rozvrat následující po americké invazi ji připravil o štěstí, by mohla být mottem knihy, která se snaží zachytit dozrávání mladých lidí na pozadí války.

Nápad vydat knižně výtahy z podobných deníků se zrodil v hlavě mladé britské bá­snířky Melanie Challengerové (jejíž někdejší deník byl podle jejích vlastních slov „pouhým přemítáním a sebezpytováním mladé dívky v době míru“), když v Muzeu Anny Frankové potkala rodačku ze Sarajeva Zlatu Filipovićovou. Ta si začala psát deník v inspiraci Deníkem Anny Frankové a Tajným deníkem Adriana Molea ještě před válkou v domnění, že se k němu bude v pozdějších letech vracet a „smát se vlastní nevinnosti a drobným radostným událostem všedních dní svého dětství a dospívání“. Psaní deníku se však záhy stalo únikem z reality, zúžené ostřelováním na prostor rodinného domu, a nakonec, díky zveřejnění, také jízdenkou na svobodu – do exilu. Její deník byl přeložen do více než třiceti jazyků (česky vyšel v Magnet-Pressu v roce 1994). Filipovićová pak procestovala desítky zemí, v nichž dětem a dospívajícím vyprávěla na příkladu vlastní zkušenosti o nutnosti míru a tolerance.

O frontě jinak

Některé z deníků se čtou skoro jako romány. Piete Kuhrová se jako dvanáctileté děcko naivně raduje z očekávaného německého vítězství a utěšuje uprchlíky z východního Pruska: „Nemusíte se obávat, císař se o nás o všechny dobře postará!“ V nadšení pošle na frontu i své cínové vojáčky (do sbírky kovů vyhlášené ve škole). Neuvěřitelně rychle však dospěje a myšlenkově se přiblíží babičce, která „to“ už zažila dvakrát. Začne pracovat v kojeneckém ústavu a na samém konci války jde hlubokým sněhem odnést kytici květů na hřbitov válečných zajatců, protože ti nemají nikoho.

Dětsky naivní Nina Kostěrinová si zase zapisuje do deníku od roku 1936, kdy jí bylo patnáct let, drama své první lásky, ale také slova: „Přemýšlela jsem a přemýšlela, a došla k tomuto závěru: jestliže se ukáže, že i můj otec je trockista a nepřítel naší vlasti, nebudu jej litovat!“ Postupně dospívá, vidí kolem sebe stále více rozporů, tatínka zatknou, přijde německý útok, Nina se rozhodne přihlásit na frontu a do deníku zapisuje naději, že tak pomůže otci… padne však při obraně Moskvy.

Pro Claru Schwarzovou, která se po dvacet měsíců skrývala s rodinou a sousedy ve sklepě domu v rodném Polsku u Volksdeutsche Beckových, kteří neuměli pořádně německy, byl deník především prostředkem k ubití nudy. Zaznamenala však neuvěřitelné zápletky: jedna z ukrývajících se žen si začala milostný románek s panem Beckem, paní Becková hrozila ze žárlivosti udáním. Rozmluvit to dotyčné znamenalo uklidnit paní Beckovou, ale vzbudit nelibost pana Becka, Beckovi kvůli Židům ve sklepě nemohli z místa odejít. Beck se scházel s gestapáky, aby nikoho nenapadlo v domě pátrat, zato mu ale po válce hrozilo obvinění z kolaborace. Do sklepa přivedl i svého synovce, který se skrýval před mobilizací…

Pohled vyloučeného pozorovatele

Tři z deníkových záznamů mezi ostatní příliš nezapadají: zápisky mladého novozélandského a německého vojáka, psané do téhož (!) sešitku v severoafrické poušti, a deník mladého Američana z vietnamské války. Nejenže tito autoři začínají psát ve věku, kdy ostatní končí, ale především u nich chybí rozjímání přítomné u ostatních: sebereflexe a snaha zhodnotit svět kolem sebe. Pokud byly do sborníku zařazeny pro vyvážení (vojáci versus civilisté, jimiž je ostatních jedenáct autorů; chlapci versus dívky, jež si vedly devět deníků), koncepci knihy to spíše uškodilo. Válku zkrátka dokáže hlouběji zachytit pozorovatel, jenž je z přímého dění vyloučen, takže je jen přirozené, že se jím často stává nedospělá dívka – anebo příslušník pronásledované menšiny, jako Američan japonského původu Stanley Hayami nebo litevský Žid Jicchok Rudaševski. Jicchok na třináctiletého až patnáctiletého hocha nezvykle vyspěle zachycuje svět kolem sebe, jeho literární obrazomalba mimoděk připomene jiného rodáka z Litvy, Czesława Miłosze („A i nás už odnáší dav Židů z objemnými zavazadly… Lidé padají, balíky se sypou. Přede mnou se pod těžkým rancem hrbí jakási žena. Z jejího nákladu bez přestání vytéká na ulici pramínek rýže…). Jicchok si umiňuje, že pobyt v ghettu nepromrhá, chce „studovat, číst, rozvíjet se a pozorovat“. Jeho čas vypršel půl roku poté.

Umlčené hlasy (jak zní nepříliš šťastný překlad originálního názvu Stolen Voices; také slovo „dětské“ v podtitulu příliš neodpovídá původnímu Young People’s, vždyť průměrný věk pisatelů je 17 let) představují vybrané deníky značně zkrácené, editorky však měly při střihu šťastnou ruku. Chtěly nechat zaznít individuálním zážitkům, které by z války strhly abstraktní masku, ale současně uchovat univerzální přesah, který by umožnil zobecnění a morální zhodnocení. To se jim nepochybně podařilo. Lidem, kteří si pod slovem „válka“ těžko dokážou představit něco konkrétního, ukázaly, co to válka je. Četba až na výjimky nenudí, mnohde čtenáře doslova strhává – určitě by našla uplatnění i na českých školách, tak jako si získala pozornost na mnoha školách zahraničních.

Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů.