Zamilovaný sémiolog

Historický zvrat způsobil, že neslušná dnes již není sexualita, nýbrž sentiment. Nikdo se dnes ve stavu zamilovanosti neodváží vést veřejně svůj diskurs bez seriózního zprostředkování: románu, divadla či psychoanalýzy. S vírou v ideologii sexuálního osvobození všichni neustále mluví o sexu, zatímco milostná rozprava se ocitla v krajní osamocenosti, odsouzena k mlčení či šepotu. V řečech zamilovaných se spatřuje maloburžoazní sentimentalita a láska je synonymem konformismu. Když před třiceti lety napsal francouzský literární teoretik a strukturalista Roland Barthes Fragmenty milostného diskurzu (Fragments d’un discours amoureux, 1977), tedy spis o lásce, nešlo o nic míň než o prolomení jednoho z nejhlubších společenských tabu. Ne sex, ale zamilovanost je dnes tabuizována. A Barthesova kniha, která nyní vyšla česky, je stále tím odvážným gestem, jakým byla na počátku.

Milostná promluva existuje pouze v poryvech jazyka, jež se objevují podle nepostižitelných, nahodilých okolností. Barthes těmto zlomkům diskursu říká figury. Sestavuje z nich trochu ve stylu Bouvarda a Pécucheta svoji knihu, která je jejich jakýmsi abecedním katalogem. Figura vznikne, když alespoň někdo může říci: „Jak pravdivé! Poznávám tuto scénu jazyka.“ Barthes nestojí o teorii, filosofii či příběh lásky. Jde mu o to nechat lásku přímo promluvit. Čtenář jeho knihy proto podle něj potřebuje jediného průvodce, jímž je milostný cit.

Sémiologie lásky

Milující není podle Barthese ani blázen, ani básník či metafyzik, ale sémiolog. Z hlediska milujícího vše označuje, každý fakt se stává důsledkem, protože se okamžitě přeměňuje ve znak. Goethův Werther, když se prstem dotkl Charlottina prstu či když se jejich nohy setkaly pod stolem, se mohl těšit z těchto úzkých zón kontaktu, místo aby se znepokojoval odezvou na tyto dotyky. Jenže on není fetišista, je zamilovaný. Je to smysl
náhodného dotyku, z něhož ho mrazí. „V milostném poli existují pouze znaky,“ tvrdí Barthes. Možná ani žádná rozkoš. Gesto ukryté v dlani, koleno, které neuhýbá, paže natažená jakoby samozřejmě podél opěradla pohovky, o niž se opírá hlava více a více, tvoří podle něj rajskou říši subtilních a tajných znaků. Je to svátek významů, nikoli smyslů. Láska je říší znaků.

Možná se leckomu vnutí námitka, jaké že je láska tabu, když se o ní pořád mluví. Téma lásky živí ohromnou reaktivní literaturu. Láska je reprezentována, svěřena estetice zdání, apollonskému prvku. „Miluji tě“ je ale na straně Dionýsa. Není to ani reprezentace, ani niternost. Vyslovení lásky (miluji tě), které podobně jako amen leží podle Barthese na hranicích jazyka bez spojení s jeho systémem, je na stránce výdajů. Stojí oproti znakům jakožto jednání (promlouvám, abys mi odpovídal, abych tě slyšel to říkat). Nejen literatura, ale také třeba populární hudba je přesycena písněmi o lásce. Podle Barthese je ovšem pop-music otevřena jakémukoli běsnění skupinových subjektivit, nikoli však „nádherné sentimentální subjektivitě osamělého subjektu“, s níž se lze setkat třeba v Utrpení mladého Werthera nebo v operních áriích. „E lucevan le stelle,“ zpívá Cavaradossi v Tosce. „Hvězdy zářily“ a toto štěstí se nikdy nevrátí takové, jaké bylo.

Ekonomie lásky

Láska, furor wertherinus, je dokladem toho, že existují dvě ekonomie. Na jedné straně je mladý milovník, který plýtvá svým časem, svými schopnostmi, svým štěstím, aniž by počítal. Na straně druhé je tu úředník, jenž ho poučuje: „Rozvrhněte správně svůj den... Spočítejte svůj příjem... atd.“ Na jedné straně je buržoazní ekonomie nasycení, na druhé straně „ekonomie“ plýtvání, rozhazovaní, zběsilosti (furor). „Váš komerční systém má na svědomí tisíce obětí, proč jich tedy několik netolerovat Wertherovi?“ odpověděl přísně ekonomickými termíny Goethe jednomu anglickému lordovi, když mu vytýkal epidemii sebevražd vyvolanou Wertherem. Goethe pouze poukázal na svatouškovství každého ekonomického liberalismu. Nejvlastnějším znakem moderních duší není lež, nýbrž vtělená nevinnost moralistické prolhanosti, říkával Nietzsche.

Sentimentalita lásky je podle Barthese transgresí, která milujícího zanechává osamoceného a opuštěného. Samota milujícího ovšem není samotou osoby. Barthes nevyznává nějaký subjektivismus. „Je to samota systému, jsem sám v tom, že z toho dělám systém.“ Kvůli převrácení hodnot je dnes ovšem podle Barthese sentimentalita pouze obscénní. Obscenita lásky je zbavena i jasné hodnoty transgrese. „Když si vážně představím, že bych spáchal sebevraždu kvůli jednomu telefonátu, který se neuskutečnil, ukáže se tak ohromná obscénnost, jako když se u Sada papež dopouští sodomie s krocanem. Avšak sentimentální obscénnost není tak podivná a to ji činí odpudivější; nic nemůže překonat nepřístojnost subjektu, jenž se zhroutí, protože se jeho partner chová odměřeně, ‚zatímco stále ještě tolik lidí na světě umírá hlady, zatímco tolik národů tvrdě bojuje za své osvobození‘.“ Obscénnost milostného textu, složeného z malých narcismů a psychologických nicotností, spočívá v nemožnosti dosáhnout jakékoli ušlechtilosti. A právě tato nemožnost je limitou jazyka a prostorem, kde řeč nemá žádnou záruku a kde již funguje bez záchranné sítě.

Filosofie lásky

Barthes se podobně jako další francouzští intelektuálové snažil v šedesátých a sedmdesátých letech četbou Nietzscheho zbavit omezujícího západního marxismu. Nietzschova Genealogie morálky ukazovala, že vládnoucí ideologie je ideologií ovládaných, a že revoluce tudíž stěží může něco změnit. Místo vyznávání práce negativity, jak se říkalo po hegelovsku revoluci, která ve východní Evropě měla už dlouho podobu státního teroru a boje s vnitřním nepřítelem, se postmoderní autoři přihlásili k nietzschovské afirmaci diference, tedy stvrzení sebe sama jako síly stojící proti jiným silám. Filosofie přestala mluvit za utlačované a začala mluvit před nimi. Vyrojila se pluralitní hnutí čelící lokálním formám moci, která nezastřešovala jednotná doktrína. Feministky, ekologové, černoši i vězňové se začali domáhat realizace svých práv ve svém vlastním jménu. Pro sémiologa Barthese mělo toto stvrzení sebe sama na poli literatury podobu ne snad přijetí buržoazní subjektivity, ale rehabilitace potlačeného milostného diskursu.

Autor je filosof a redaktor ČTK.