Osobní skládačka s tajemstvím

Autobiografický komiks se zřejmě stává nemainstreamovým protějškem hrdinů a hrdinek v přiléhavých trikotech. Jestliže komerčnímu střednímu proudu i nadále dominují donekonečna se opakující zápletky, kterak pro laika těžko rozlišitelný superpanák v stále častějšaích „krizích“ zachraňuje vesmír, svět, status quo či pouze a jen svoji družku, pak alternativní větve komiksového umění dávají vzniknout četným, tu zajímavějším, tu spíše ordinérním „osobním příběhům a vyprávěním“.

Českému čtenáři se dostává pochybné výhody: omezený domácí trh nutí povětšinou vydavatele k pečlivému zvažování a výběru. Ze stovek a tisíců autobiografických komiksových děl, která okupují police zahraničních obchodů, tak je v českém překladu k dispozici jen několik vybraných titulů. Padoucnice Davida B., Persepolis jeho žákyně Marjane Satrapiové i Modré pilulky Frederika Peeterse představují výjimečná díla, která se z masy obvyklé produkce zřetelně kvalitativně vyčleňují. Do jejich prestižního sousedství lze pak bezpochyby uvést i nejnovější přírůstek, nakladatelstvím Argo vydaný komiksový román Alison Bechdelové Rodinný ústav.

Re(De)konstrukce rodinné reality

Dospívání v intelektuální rodině usídlené sobě navzdory v maloměstském prostředí rurální Pennsylvánie, objevování vlastní homosexuality a složité nacházení cesty k nedávno zesnulému otci (nešťastná náhoda, nebo promyšlený volní akt?). Pro vylíčení těchto centrálních tematických linií Rodinného ústavu Bechdelová neužívá tradiční chronologický sled, nepředkládá čtenáři definitivně uspořádanou, umrtvenou interpretaci biografie. Místo toho volí pořadí, které jako by následovalo myšlenkové pochody vzpomínání a snahy když už ne o pochopení, tak alespoň o logické usouvztažnění zažitého. Jednotlivé kapitoly tak vstupují do vyprávění na nejrůznějších místech a již zahlédnuté, představené děje tak postupně proměňují a rozvíjejí, někdy ironicky komentují, jindy dovysvětlují.

Centrálním odkazovacím bodem, který spojuje všechny jednotlivé výklady, je nevyjasněná smrt otcova, havárie či sebevražda, jež se odehrála jen několik měsíců po hrdinčině rodinném coming-outu. Neakcentované, ale přesto stále přítomné jsou i Alisoniny dohady: mělo snad její přiznání sexuální orientace co do činění s otcovým úmrtím? Nutnost uznání či odmítnutí částečné viny je tak tou klíčovou motivací, apelem i podmínkou k onomu předkládanému fragmentárnímu rozpomínání.

Literatura jako prostředník pochopení

„Odkazy na Jamese a Fitzgeralda nepoužívám jen jako prostředek popisu, ale protože v rovině fikce se mi rodiče jeví nejskutečněji,“ říká vypravěčka Rodinného ústavu v textovém poli jednoho z panelů. Literárními paralelismy a parafrázemi je celý komiks hojně prostoupen, nejedná se zde však naštěstí o sebeospravedlňující přebujelou intertextovost příliš doslovně chápané postmoderny. Intelektuální zaměření obou Alisoniných rodičů vstupuje do sporu s maloměstským prostředím Bukového potoka, pro hrdinku samu pak literatura představuje klíčový prostředek pro porozumění sobě samé – svoji homosexualitu si poprvé uvědomuje četbou, ne citem nebo činem. Pro pochopení motivací hrdinčiných rodičů tak literární paralela nabízí vítanou pomoc, příměr k autorským osobnostem (Camus, Wilde) či textovým postavám (záměna rolí otce a dítěte jako Joyceova Blooma a Dedala) umožňuje pohlížet na ně s odstupem literární fikce, odstupem, který snad dovolí nestrannější, spravedlivější popis než osobní vzpomínka.

Literární parafráze je tak Bechdelové prostředkem interpretace osobních vztahů v rodině. Jakkoli jinde v komiksu komentuje nedůvěru, s níž při vysokoškolských studiích přistupovala k literární kritice („Nechápala jsem, proč musíme knížky znásilňovat šroubovanými výklady a nemůžeme je prostě jen číst.“), sama literárních textů k obdobnému „interpretativnímu čtení“ (či „znásilňování“, užijeme-li citované označení) naruby využívá. Nepřirovnává literární dílo k „realitě“, ale snaží se skrze fikční světy uměleckých textů pochopit spletitosti vlastních rodinných vztahů. Neposuzuje odraz reality ve fikci, zrcadlí fikci v realitě, aby zahlédla možný smysl.

Protiklady? Prolnutí?

V hrdinčině dětství jako by představovali naprosté protiklady: otec x dcera = Sparta x Athény, moderní x viktoriánský, praktičnost x estétství, kluk x holka. Jenže tím klukem byla malá Alison, upřednostňující chlapecké šaty a pochvalující si svoji přezdívku „drsoň“, zatímco její otec pečlivě dbal o svůj zevnějšek a pečoval o květiny na zahradě. Jenže antagonické vnímání se postupně nabourává, z nesmiřitelných protikladů se stávají proustovské inverze („Zatímco já se snažila vynahradit něco nemužského v něm, on se pokoušel vyjádřit cosi ženského skrze mě.“), které nakonec téměř splynou. Ne snad že by je nebylo možné izolovat, nadále zřetelně rozpoznáváme dva subjekty. Jen nedokážeme rozlišit, kdo je kdo.

Alisonino oznámení sexuální orientace rodičům bezpodmínečně vede k otevření jiného rodinného tajemství: homosexuality otcovy, kterou hrdince v telefonickém hovoru prozrazuje matka – snad doufající, že dceři „volbu“ ještě rozmluví. Hrdinka se svým veřejným přiznáním a jasným rozhodnutím stává otci obrazem nezvolené cesty, možnosti, již si před lety nevybral. Uzavírá se tak i proměňující se vztah otce a dítěte jako učitele a žáka: od dětství a střední školy, kdy otec v rodině i škole vyučoval svého potomka, přes vysokoškolské telefonické dialogy o literatuře, v nichž role chaoticky překmitávaly mezi oběma protagonisty, dospěl až k téměř maximálnímu obrácení rolí při jednom z posledních rodinných rozhovorů. Ale jak je to tedy potom s tou Alisoninou vinou?

Média v posledních letech komiksu možná až nadměrečně přejí, ostatně i v českých novinách a časopisech můžeme pozorovat podivný trend, kdy se alespoň minimálního tiskového prostoru dostane téměř každé, sebeprůměrnější komiksové novince. Kniha Alison Bechdelové si ale veškerou pozornost a četná ocenění rozhodně zaslouží, vypravěčská jistota, s níž autorka svůj nelineární vzpomínkový komiks konstruuje, vzbuzuje oprávněný úžas. Fascinující rodinná autobiografie, ale i obecný komentář k rodinným rolím či vztahu reality a fikce. Rodinný ústav představuje výjimečné umělecké dílo, které žánru autobiografie naznačuje nové možnosti, cennou inspirací je pak ale i komiksové formě obecně.

Autor je bohemista.