Jazz na Hradě: Zbigniew Namyslowski

V jazzu byl uprostřed sedmdesátých let saxofonista Zbigniew Namyslowski (1939) tvůrčím přístupem polskou obdobou mladšího Jana Garbareka (1947) z Norska. To co je spojovalo, byla touha vnést do jazzu folklórní rozměry jim blízkých lokalit, a zkusmo i ze vzdálenějších. Garbarek však v oněch letech hrál už významnou úlohu na světové scéně díky tomu, že jej včetně jeho skandinávské party přibrala do své „stáje“ dramaturgie dodnes přední jazzové značky ECM z Mnichova, zatímco Namyslowski sdílel osud umělců za železnou oponou. Přesto jeho kariéra zanechala významnou stoupu v evropském jazzu. Oba saxofonisté, také flétnisté, vycházeli z jazzové moderny poučené free jazzem, současně však přirozenou cestou do hudby vnášeli lidové tóny. Tehdy to nebývalo takovou samozřejmostí, protože kýženou estetikou jazzové scény ještě byla výrazně afro-americká tradice a její vývoj. Oběma se hrát a skládat dařilo dokonale, oba celá léta vítězili v anketách Jazz Fora Mezinárodní jazzové federace. Namyslowski do své hudby možná vpustil poněkud více jazzrocku. U svého slyšení soudobých fúzí setrval, dodnes je rozvíjí, zatímco Garbarek se časem vydává až za hranici jazzu. Namyslowski zůstal věrný polským jazzmanům, za to Garbarek se stává internacionálním muzikantem.

Česká zastavení

Namyslowski patří ke strůjcům polské jazzové moderny, od nichž se odvíjí dnešní silná pozice polského jazzu už nejen v evropských souvislostech. Od mládí měl multiinstrumentální choutky: vedle samozřejmého klavíru ještě v pubertě začal hrát na cello, postupně se učí na všechny v jazzu běžné melodické i rytmické nástroje. Loňské zastavení na hradčanském vršku v rámci koncertní řady Jazz na Hradě bylo pokračováním mnohaleté spolupráce s českými pořadateli a muzikanty. První polistopadové čistě jazzové tuzemské vydavatelství P&J Music dokonce vydalo původní nahrávku Without A Talk (1991) jeho kvarteta. U příležitosti loňského prosincového koncertu na Hradě se stala na domácí poměryh neuvěřitelná věc: vydavatel v krátkém čase a ve spolupráci s Polským institutem v Praze připravil reedici tohoto alba.

Tentokrát s Namyslowským přijel jeho syn trombonista Jacek Namyslowski, klavírista Kuba Cichocki, kontrabasista Michal Barański a bubeník Grzegorz Grzyb. Pokud vám basistovo jméno něco říká, připomínám, že v současnosti hraje s kytaristou Davidem Dorůžkou. Koncert byl sestaven z Namyslowského skladeb. Jeho obliba zvuku trombonu vychází už z toho, že sám byl v počátcích především pozounistou. Souzvuk altsaxofonu se sametovým tónem trombonu, nebo vstup ostřejšího sopránsaxofonu do dialogu s trombonem je velmi působivý. Namyslowski si stále uchovává cit pro etnickou melodičnost a rytmičnost mající kořennou půdu mezi horaly podtatranského polského jihu, spoluhráči se nechávají jeho přesvědčivou muzikálností strhávat. Hudba sdělností často překračuje oblast jazzu právě díky folklórním vlivům. Nádhernou ukázkou tohoto přístupu je téma skladby Hungarian Mountains Girl a furiantský tanec Barańského basy s bicími před závěrem kusu. Namyslowki ostatně přispěl pokladnici evropské moderny celou řadou silných melodických nápadů. Wtomigraj je echem Namyslowského snad nejslavnějšího alba Winobranie (1973). Ve skladbě se všestranně projeví syn Jacek, jehož trombon místy dokonce zní jak tátovo cello, které na LP Winobranie rozeznívá. Podobně Lou Duff Kha s lehkým orientálním podtextem připomíná návaznost na Namyslowského velmi inspirativní první půli sedmdesátých let. Tu „lehkost“ orientality zdůrazňuji, jsme mimo žánr populární world music. Improvizační zdatnost všech členů kvinteta přináší strhující hudbu. Namyslowski patří k silné světové generaci jazzmanů věkem kolem sedmdesátky, pro něž je swing určujícím rytmickým faktorem a be bop základem improvizace. Živý záznam z Hradčan, který vydala firma Multisonic, stojí za opakovaný poslech.

Autor je jazzový publicista