Pražská Galerie Louvre má sice skvělou polohu – nachází se na Národní třídě, v centru města, přímo v objektu, kde sídlí jedna z nejnavštěvovanějších kaváren v metropoli – ovšem méně úžasná je její dosavadní dramaturgie. Jako kdyby zrovna Národní třída v posledních letech vyzařovala pro výstavní provoz jakési nervově-paralytické látky. Stačí vzpomenout osudy „hlavní“ síně na této třídě, totiž Špálovy galerie, která se nadále – jemně řečeno – hledá.
Soukromá kolekce po kouskách
Galerie Louvre vznikla v roce 2003, letos v lednu byla přejmenována na Galerii fotografie Louvre, a lze-li něco z dosavadních informací o jejím příštím směřování vyrozumět, pak to, že bude představovat především část uměleckého majetku finanční skupiny PPF. Ta si soustavně buduje i sbírku české a slovenské umělecké fotografie. Založila si ji v červenci 2000 nákupem čtyřiapadesáti prací Josefa Sudka a Františka Drtikola; dnes obsahuje na tisíc děl bezmála padesáti tvůrců. Uložena je ve speciálních trezorech, existuje i její digitální databáze. Pavel Lagner z PPF Art a. s. sbírku charakterizuje: „Koncipujeme ji jako otevřenou a dynamickou, která nemá být skrytá, ale měla by se stát kulturní součástí společnosti. Kvalitním, osobitým výběrem a skladbou chceme vytvářet novou hodnotu finančně neocenitelnou – unikátní sbírku uměleckých děl, kterou vnímáme jako součást snahy o zachování našeho společného kulturního dědictví a rovněž i jako podporu fotografické tvorby obecně.“
Průkopnický Stratil
Jestliže by majitelé chtěli postupně představit kolekci celou, mají v Louvru na několik příštích let dramaturgicky víceméně vystaráno. Zatím ukázali své exempláře od Tona Stana, nyní seznamují veřejnost s tím, co nakoupili od Václava Stratila (1950). Konkrétně je v Louvru instalováno patnáct černobílých snímků z cyklu Řeholní pacient (1991–1994); ty jsou majetkem PPF. K nim je z majetku autora připojeno třiaadvacet záběrů z navazujících cyklů Nedělám nic a Čistá mafie. Kromě toho se ve smyčce na jednu ze stěn galerie promítá několik desítek fotografií z těchto i dalších Stratilových fotoperformančních cyklů. Tvůrce v nich provádí průzkum vlastní podoby a identity, s vtipem a ironií se stylizuje do rozličných osobností, ale zároveň je to pořád on. S provokativní adekvátností volí převážně formu podobenkové fotografie, tudíž využívá služeb veřejných fotoateliérů a fotoautomatů, z nichž si odnáší rozměrem převážně „občankové“, obsahem „podvratné“ či přinejmenším „podivné“ fotečky.
Nákupem z cyklu Řeholní pacient se PPF tedy rozhodla pro rané, zakladatelské dílo této autorovy linie (k prohlédnutí je na vaclavstratil.cz). Stratilovskou volbu a akvizici lze PPF (s)chválit, neboť v českých souvislostech jde o projekt dobově jedinečný, přitom „slyšitelný“ i v kontextu moderního, respektive modernistického výtvarného kánonu. Stratil se v Řeholním pacientovi vybavoval a „vylepšoval“ bizarními proprietami, ještě tady byl v určité míře dadaistický či surrealistický, nikoliv tak „obyčejný“ a „nahý“ jako v cyklech následujících (z nich si PPF může své stratilovské portfolio později rozšířit).
Není prezentace jako prezentace
Jednou věcí je samotný fakt nákupu, druhou však výstava v Louvru. Instalátoři museli řešit rébus, jak prezentovat podobenky o velikosti několika centimetrů. Relativně ideální by nejspíš byla výstavba jakéhosi potemnělého, bodově nasvíceného kabinetu nebo kabinek-replik pouličních fotoautomatů, kde by se cykly odvíjely. To by bylo příliš nákladné. Takže podobenky s Řeholním pacientem organizátoři přidělali na panely, které snesli na zem, opřeli o podlahu, naklonili, a tím přiblížili k oku diváka. Ostatní exempláře, ty ze Stratilova majetku, řešili tak, že panely pokud možno postavili blízko k sobě, čímž fotečky opticky zvětšili. Navzdory tomu zůstává těžištěm expozice projekce jednotlivých souborů. Není divu: Stratilovy cykly jsou založeny na četnosti metamorfóz, které vystoupí a umocní se pouze při kontinuálním sledování. Jenže to je v Louvru ztíženo a sráženo nepohodlným místem, které je divákovi k tomu vyčleněno, nadto světelné podmínky účinek projekce zeslabují.
Limity nynějšího Stratilova představení na Národní třídě tkví tudíž v samém určení výstavy – primárně běží o prezentaci sbírky, teprve pak dotyčného tvůrce. Bylo-li by tomu naopak, pak by fotoperformace musely být předloženy „chytřeji“. Kromě zmíněných autorových internetových stránek tak druhou relativně adekvátní formou zůstává kniha Václav Stratil: I’m History, kterou předloni vydal pražský Tranzit a jež obsahuje tyto autorovy práce z let 1991–2003.
Autor je redaktor MF DNES.