Správná věc pod koly tanků

Pocházíte z východního Německa. Jak jste tam prožil rok 1968 a tehdejší touhu po revoltě?

Bylo mi tehdy osmnáct let, chodil jsem ještě do posledního ročníku střední školy a zpráva, kterou jsem vyslechl 21. srpna 1968 časně ráno, znamenala naprostý zlom v mém vývoji. Předtím jsem byl relativně apolitický, možná i trochu naivní a hlavou se mi honilo to, co každému vrstevníkovi. Ale hrozně mě pobouřilo, že se v mých očích rozumná a správná věc drtí pod koly tanků. Pobouřilo mě, co si to dovolují, vpadnout do suverénní země, zatknout vládu a vnutit tam lidem systém, se kterým očividně většina národa nesouhlasí. A tato trhlina se po dalších jedenadvacet let jen stále více rozšiřovala. A aby toho nebylo málo, dvě dívky z naší třídy, které měly tu smůlu, že jim bylo zrovna osmnáct, a dosáhly tedy plnoletosti, chytila v noci z 22. na 23. srpna Stasi, protože malovaly fixem letáky „Svobodu Praze!“, „Rusové pryč z prahy!“ a házely je do schránek. Byly tehdy odsouzeny a uvězněny, zrovna ve dnech, kdy jsme se my vraceli po prázdninách do školy. Prvního září začal školní rok a ve škole z toho bylo ohromné pozdvižení, protože to byly dcery prominentních východoněmeckých intelektuálů. Hlá­sili to i v rádiu a pak ještě v televizi. Pak přišel jeden funkcionář z vedení školy a naléhal na nás, že se musíme distancovat.

A jak jste na to reagovali?

Dohodli jsme se předtím, že odpovíme mlčením. Funkcionář se pořád ptal: „Co na to ří­káte?“, ale my jsme mlčeli jako zařezaní, všechny vyšší třídy jako jeden muž. Také jsem se udržel. Rodiče si potom zvali do školy, kladli jim na srdce, ať mi domluví.

Přišly nějaké plošnější represe?

Pak se to postupně během října a listopadu uklidnilo. Na nejvyšších místech SED (Socialistische Einheitspartei Deutschlands, vládnoucí strana NDR – pozn. M. K.) padlo rozhodnutí nevytvářet nové mučedníky. V tom si počínalo Ulbrichtovo vedení šikovněji než zdejší vedení Gustava Husáka.

Několik let nato jste byl vyhozen z univerzity a začal jste pracovat v továrně. Jak k tomu došlo?

Žil jsem s otázkou: Jak žít v drzosti propagandistických lží, které nesnesete a musíte se nad nimi každý den rozčilovat? To je těžké, i citově. Vždycky jsem se držel slavné písničky od Wolfa Biermanna: „Du, lass dich nicht verbittern in dieser bitteren Zeit – V této hořké době nesmíš zahořknout“. Říkal jsem si, že si musím uchovat radost a dobrou náladu, často jsem si pomáhal ironií a dvojsmyslnostmi. A to se mi pak na univerzitě stalo osudným. Trochu jsem mezi řečí zavtipkoval, v soukromí, mezi spolužáky, a někdo z nich mne udal. Oznámil na stranické organizaci, že student Wolle má ironické poznámky o Straně, o Sovětském svazu, o marx-leninské ideologii. Zanesli to do protokolu, po převratu jsem ho v archivu našel. Následovalo obrovské inkviziční divadlo ve svazácké režii. Byl jsem obžalován z ideologického pochybení, ale nabídli mi kompromis: mohu se dobrovolně zavázat k práci ve výrobě a mezi dělníky získám zpět ztracené třídní vědomí, na prsou dělnické třídy nasaji socialistickou ideologii a překonám svoji kolísavost. Určitě za to vděčím také tomu, že otec byl redaktorem v Neues Deutschland. Roli zde hrála i moje matka. Patřila k někdejším protifašistickým bojovníkům. To byl v NDR takřka šlechtický titul, který vyzařoval i na děti a vnoučata a nesl s sebou v každodenním životě celou řadu privilegií.

Jak se chovali dělníci k vyloučenému univerzitnímu studentovi?

Ti moje „protistátní a protistranické smýšlení“ vůbec nepochopili. Také jsem s nimi nijak zvlášť nediskutoval. Byl to pro ně úplně cizí svět. Mistr byl se mnou spokojen, plnil jsem normu a jinak se o mne nikdo nezajímal. Každé ráno jsem musel být v továrně v pět třicet a práce byla těžká. Ale dost jsem vydělával, lépe než dlouho potom. Říkal jsem si zkrátka: musíš vydržet, jestli chceš žít v NDR. Pak jsem řádně vystudoval a dospěl ke kompromisu, že se budu zabývat středověkem. Bylo to apolitické, člověk si mohl dělat, co chtěl. Můj návrat na univerzitu opět připomínal divadlo. Dostal jsem velice dobrý posudek od mistra z podniku, „kolega Wolle pracoval skvěle, vždycky plnil normu“.

Po roce 1989 jste se začal zabývat archivy východoněmecké Státní bezpečnosti. Jak k tomu došlo?

Připojil jsem se ke skupině, která rozpouštěla východoněmeckou Státní bezpečnost. Zajišťovali jsme archivy v Berlíně. Opoziční skupiny obsadily 15. ledna 1990 centrálu Stasi v Berlíně-Lichtenbergu. Podnikali jsme první výzkumy a také jsme zkraje roku 1990 vydali první edici „Ich liebe Euch doch alle! / I love you all!“ (Miluji vás všechny – pozn. M. K.). To byl výrok posledního ministra Státní bezpečnosti v NDR Ericha Mielkeho před východoněmeckým pseudoparlamentem, poté, co se mu poslanci parlamentu poprvé postavili. Mielke tehdy oslovil poslance v parlamentu jako soudruhy a z nekomunistických stran Národní fronty zahučelo: „Nejsme všichni soudruzi!“ Jemu takhle čtyřicet let nikdo neodporoval,
úplně ho to vyvedlo z konceptu a začal blekotat: „Ale já vás miluji všechny, miluji vás všechny, miluji všechny lidi!“ A tak se z onoho výroku „miluji vás všechny“ stala okřídlená věta.

Považujete „diktaturu lásky“ s osmnáctiletým odstupem stále za životaschopný historický koncept?

„Diktatura lásky“ znamená, že si stát osoboval právo jednat s občany jako přísný, avšak milující otec. Občan jakožto dítě je buď odměněn nebo potrestán, ale je to jen pro jeho dobro. To je ten arogantní gestus diktatury, která miluje své děti. Není to žádná skutečná teorie, spíše metafora.

V diskusi na Letní akademii Evropa 1968–2008 jste se zmiňoval o tehdejším obrovském nadšení v NDR pro české filmy, gramodesky atd. Jaký konkrétní kulturní produkt ztělesňuje pro vás nostalgii po československých šedesátých letech nejvíce?

Na jaře 1968, možná na začátku léta učitel oznámil, že odpoledne odpadá škola a půjdeme na film. Přišli jsme na ministerstvo kultury, kde měli promítací sál, a učitel povídá: „Milí žáci, promítneme si jeden film a pak o něm budeme diskutovat.“ A promítli nám český film Starci na chmelu. Říkali jsme, „jo, bezva film, líbil se nám moc, ta muzika, tanec…“ Všichni jsme se politicky vyjádřili a nahráli jsme to na pásek. Na Stasi jsem tenkrát nemyslel. Proč by se měla Stasi zajímat o náš názor? Chtěli získat argumenty, že je nebezpečné pouštět v našich kinech české filmy. A následující den vpadl do třídy ředitel, nepříčetný vzteky: „To je strašné, dívat se na kontrarevoluční film, citující prefašistického filosofa Nietzscheho!“ (Vladimír Pucholt ve filmu cituje ve skutečnosti Seneku – pozn. V. B.) Musím přiznat, že jméno Nietzsche jsem zaslechl vůbec poprvé. Ve filmu cituje hlavní postava Nietzscheho a kolektiv ustupuje do pozadí ve prospěch individuality. To bylo jádro filmu – kolektiv je pranýřován, tím, že se pořád pohybuje tak rytmicky, jako v baletu. A jedince, který se od kolektivu oddělí, představuje film jako kladného hrdinu. To byla tehdy velká věc! Pak byla ještě řada českých filmů, ty běžely vesměs jen na jednom zvláštním filmovém festivalu – opět se spoustou potíží – a v českém kulturním centru. Ale nejvíc mi utkvěli v paměti právě Starci na chmelu.