Vlasaté Československo

Kdo se chce věnovat tématu nekonvenční mládeže v Československu šedesátých let minulého století, narazí poměrně záhy na dvojsečnost dané problematiky. Objektem zkoumání jsou mladí lidé, kteří vyrůstali uvnitř východního bloku. Jejich tehdejší kulturní vzory pocházely však ponejvíce ze západní Evropy. To nutí věnovat se jim komplexněji než v mantinelech národních dějin.

Monografie antropologa a redaktora A2 Filipa Pospíšila Vraťte nám vlasy (První máničky, vlasatci a hippies v komunistickém Československu) o celostátní kampani proti vlasatcům a máničkám z roku 1966 reflektuje nadnárodnost tématu už svou strukturou. Knihu otevírá srovnání západních kulturních vlivů ve čtyřech socialistických státech (Polsko, Maďarsko, Československo, NDR) a uzavírá ji úvaha nad spojujícími prvky mániček a vlasatců s dobovými západními subkulturami. Středoevropské srovnání prozrazuje odlišné výchozí podmínky i význam domácích tradic: v Polsku a Maďarsku souvisela recepce západní hudby a módy s liberalizací po roce 1956, v Německé demokratické republice navazovalo protivlasatecké tažení na kulturněkonzervativní tradice z doby nacismu.

Závěrečné úvahy nad subkulturami mezi Západem a Východem ukazují, že podobné způsoby stigmatizace jako ve státech sovětského bloku lze v téže době sledovat i v západní Evropě. Takovou kontextualizaci tématu musíme v daném případě jen uvítat – již proto, že umožňuje osvobodit se od zjednodušujícího „studenoválečného“ hodnocení a relativizuje řadu domnělých tuzemských výjimečností. Jediným formálním nedostatkem je občasné kolísání v názvech kulturních produktů (legendární beatlesovský film je uveden jednou jako A Hard Day’s Night, podruhé česky jako Perný den) či nejednotnost překladů z němčiny (Unterhaltungsmusik je autorem přeloženo jednou jako „zábavná hudba“, podruhé jako „lehká hudba“).

Vědecký pohled na svůdcovské výkony

Předmět bádání se nachází v průsečíku dějin hudby, módy, médií, populární kultury, ale například i sociálních dějin a dějin pojmů. Všechny tyto roviny se autorovi podařilo sladit, i když s proměnlivými akcenty. Z analytických nástrojů využívá mimo jiné úvah Georga Simmela o sociologii módy, Michela Foucaulta o mikropenalitě, prací chicagské (Albert K. Cohen) i birminghamské školy. Tedy textů svého druhu klasických, avšak těšících se doposud v českých poměrech relativně malému zájmu. Kniha pracuje s prameny úřední povahy, s dobovou publicistikou i pamětnickými rozhovory. Jedná se tedy o skloubení perspektivy zdola i shora. Nástin vzniku a použití dobových pojmů vlasatce či máničky neopomíná ani jejich styčné body s pojmy příbuznými (chuligán), vývojově staršími (pásek) či mladšími (osoby lennonovského typu). Práce svědčí o kritickém odstupu od použitých teoretických konceptů i od pramenného materiálu. Prameny různého původu jsou nejednou vzájemně srovnávány – většina tematických oddílů popřává sluchu přinejmenším dvěma stranám. Například dobové teze o vlasateckém odporu k práci, drogové závislosti i homosexualitě korigují výpovědi pamětníků, a naopak řada bohatýrských historek (například o počtu svedených dívek za večer) je prezentována dostatečně střízlivě. To napomáhá zaplnit informační mezery, dané nahodilostí dochovaných pramenů, a zároveň vychází vstříc vědeckému imperativu objektivity.

Výpovědi pamětníků jsou patřičně jazykově neučesané, což ostatně koresponduje s neformálností studovaného tématu a dává svědectvím punc autenticity. Avšak množství výplňových slov (jako, prostě), v hovorové češtině běžných, ale psaný text spíše přetěžujících, by bylo lepší značně omezit. Toporný jazyk bezpečnostních hlášení či stranických dokumentů podrobuje autor kritice či doplňuje jejich mlhavější pojmy alespoň vysvětlením (například u policejního novotvaru „nápad trestné činnosti“). Bezděčná reprodukce dobových obratů („situace na kulturní frontě“) zde naopak patří k naprostým výjimkám. Sám autorův jazyk je neokázalý a čtivý. Prozrazuje zkušeného publicistu, zároveň však provokuje k otázce, zda stravitelné texty musejí být skutečně jen dílem historiků pracujících v médiích.

Příslušné archivní prameny jsou v této práci analyzovány vesměs poprvé. Proto lze uvítat i tematickou edici sestavenou Petrem Blažkem, jež zprostředkovává bezpočet dokumentů v úplnosti, s odborným komentářem, a tím Pospíšilovu monografii užitečně doplňuje – jakkoliv by se svým olbřímím rozsahem lépe vyjímala jako samostatný svazek.

Máničky nejen sobě

Při psaní prací z oblasti soudobých dějin je jedním z klíčových dilemat osobní příslušnost autora ke zkoumanému tématu. Připomeňme řadu knih, jež za posledních dvacet let napsali bývalí disidenti o disentu, bývalí reformní komunisté o komunistické reformě, exulanti o exilu… Dlouhovlasý antropolog, jenž vzhledem ke své generační příslušnosti (nar. 1972) sám zakusil (jak v úvodu knihy přiznává) folklor každodenních šikan kvůli nekonformnímu účesu, se však nástrah předpojatosti vcelku vyvaroval. Pospíšil věnuje pozornost tématu, jež v sobě otázku fyzického ovládání a nesvobody logicky zahrnuje – zároveň se však zaměřuje i na otázky osobních pohnutek či sdílených hodnot aktérů. Kniha o kampani proti vlasatcům je s to osvětlit i obecnější mechanismy moci, dobovou reflexi, sebereflexi či reálné meze socialistického panství.

Českým soudobým dějinám přibyl plnohodnotný protipól k zahraničním pracím Thomase Lindenbergera, Michaela Rauhuta i Sándora Horvátha. Některé z poznatků knihy, ať už je to moment společenského konsensu v boji proti vlasatcům či poukaz na sdílený kodex hodnot, jenž veřejnou podporu kampaně usnadňoval, naznačují mnohé paralely se společenskou reflexí pásků, chuligánů či mániček v sousedních zemích (v Maďarsku, v NDR). Doufejme, že obsáhlejší srovnávací (třeba i skupinová) historická práce, jež by se těmto mezinárodním podobnostem a souvislostem věnovala synteticky, nenechá na sebe dlouho čekat.

Autor je historik.