Klasická práce Norberta Eliase o sociálním vývoji dvorských vrstev v západní Evropě vychází téměř sedmdesát let po svém vzniku a čtyřicet let po ocenění v Evropě. Kniha naznačuje, že pracovní vypětí i stálá hrozba mezinárodního konfliktu zatěžují moderního jedince stejně jako kdysi hrozba fyzického ohrožení života.
Práci Norberta Eliase lze se zřetelem k jeho výchozím postupům, používaným pramenům i zkoumané materii zařadit nejspíše do oblasti historické sociologie. Pracuje s renomovanými autory evropské historiografie počátku dvacátého století (Otto Hintze, Alfons Dopsch, Henri Pirenne) stejně jako s dvorskými příručkami či krásnou literaturou klasického věku, avšak z obou abstrahuje především zobecňující sociologické postřehy. V minulém vývoji několika staletí zdůrazňuje existenci širších struktur, procesů či sil, označovaných zde nejednou organicky jako „společenská tkáň“. Zrod absolutisticko-dvorské společnosti pojímá v širším kontextu toho, co předcházelo – demografického rozmachu, upevnění majetkových vztahů a dovršení kolonizace evropské půdy, početního přetlaku v řadách šlechty a s ním související nutnosti hledat si nové formy obživy, rozvoje peněžního a úpadku naturálního hospodaření, rozmachu dělby práce a též integrace větších celků ve prospěch velkých feudálních vlastníků. Časový záběr knihy se vymyká tradiční dichotomii středověk/novověk, spíš bezděky upomíná na marxleninskou historiografií notně zprofanovaný pojem „feudalismu“. Již v 11. a 12. století vidí autor první projevy mechanismů provázanosti, zásadní urychlení celého procesu směrem k dělbě funkcí; vymezení rolí a upevnění vzájemných vztahů klade do 15. a 16. století a dovršení téhož pak do století 17. a 18. Epilogem popsaného pohybu je pronikání norem „civilizovaného“ chování do nižších vrstev západní společnosti i privilegovaných vrstev v koloniích během století devatenáctého.
Zniterněním pudů proti vládci i měšťanům
Leitmotivem zkoumaných procesů je vzájemná funkční závislost jednotlivých aktérů a struktur, teritoriální integrace a neustálá tendence k rovnováze – na tom lze rozpoznat dobu vzniku Eliasovy práce (1939), tedy okamžik, kdy sociologii vévodil Talcott Parsons a teorie strukturního funkcionalismu. Jádro samotného procesu civilizace lze charakterizovat jako vznik řádu provázanosti a společenské diferenciace v raně novověké společnosti. Z něho plynoucí napětí mezi etablovanou šlechtou a rozvíjejícím se měšťanstvem ovlivňuje šlechtické sociální jednání i duševní ustrojení. Aristokracie na panovnických dvorech vrcholného absolutismu je plně závislá na vládci coby „krotiteli i živiteli“, pouze jemu vděčí za svůj majetek, funkce, postavení. Z nezávislých rytířů středověku se stávají podrobení dvořané novověku, trvalé hrozbě panovnické nepřízně shora zdárně sekunduje tlak emancipujícího se měšťanstva zdola. „Mezi dvěma mlýnskými kameny“ je dvorská společnost nucena mobilizovat subtilnější strategie vyjednávání, zniternit vlastní pudy a afekty, učinit z norem jemných mravů, dobrého vkusu, vybraného chování základ vlastní stavovské identity a obranný mechanismus zároveň. Tato racionalizace chování a přechod od regulace k seberegulaci nevznikla přitom pod vlivem jediné sociální vrstvy – měšťanstva, mnohem více je produktem napětí mezi různými vrstvami v celé společenské struktuře. Stejně tak se nejedná o čistě racionální ani čistě iracionální proces, spíš o souhru obojího. Aristokracie absolutistického dvora má v Eliasově práci především podobu ucelené struktury a systému, jež je zde však dokreslována psychologizující mikroperspektivou. Kolektivní se prolíná s individuálním. Bezejmenná armáda šlechticů na panovnických dvorech zobrazuje celek, ale nevylučuje zřetel k jednotlivci. Rozvíjení strukturně-funkcionalistických impulsů je zde zároveň polemikou s nimi.
Civilizace po civilizaci?
Autor se ve svém výkladu nevyhýbá velkorysým a někdy svérázným srovnáním, ať již s antickým Řeckem na straně jedné či s průmyslovou Evropou dvacátého století na straně druhé. Vytváření hospodářských a mocenských monopolů u feudálních rodů ve středověku srovnává s monopolistickými rysy současného kapitalismu, instituci absolutistického dvora s ambivalentním vztahem vzájemné závislosti v ryze současné podobě velkého podniku nebo továrny. Novodobou paralelu rytířských románů coby projevu zdvorštění spatřuje v dnešní sublimaci násilí a erotiky do světa filmu (a televize, chtělo by se dodat s odstupem sedmdesáti let). Pracovní vypětí, existenční nejistota, stálý vnitřní neklid i stálá hrozba mezinárodního konfliktu zatěžují moderního jedince stejnými strachy jako kdysi hrozba bezprostředního, fyzického ohrožení života.
Zmiňovaným paralelám je oporou komplexní poznámkový aparát a solidní znalost především německé a francouzské literatury. Odkazy na původní zdroje jsou bohužel na více místech degradovány chybným přepisem francouzských sousloví či knižních titulů. Je nutno konstatovat, že v knižní produkci nakladatelství Argo se stejný problém už před nedávnem objevil jako snad jediná vada na kráse jinak znamenitého vydání Fašismu ve své epoše od Ernsta Nolteho.
Eliasova vize budoucího vývoje je prosta jednorozměrného optimismu a iluzí o „historické nevyhnutelnosti“. Rozvinutí Holbachova výroku o neskončené civilizaci jakožto pointa knihy rozehrává spíš spodní tóny zdravého skepticismu: „Teprve až se vybijí a budou překonána mezistátní a vnitrostátní napětí, (…) teprve pak o sobě lidé budou moci právem říci, že jsou civilizovaní. Do té doby se v nejlepším případě nacházejí v procesu civilizace.“ Studie se netají snahou reflektovat pomocí domněle zastaralých psycho-socio-historických procesů i problémy současnosti. „Synové začínají s otázkami v místech, kde s nimi otcové skončili.“ Aktualizující podtext, důraz na nadčasové otázky moci, strachu, vztahu ovládajících a ovládaných, a především kritická reflexe jen zdánlivě jasných pojmových kategorií, to vše vysvětluje, proč Eliasovo opus magnum rezonovalo tak silně právě v doznívajících záchvěvech bouřlivého „osmašedesátého“, v tehdejším víru redefinice mocenských vztahů a otázek synů po činech otců – spolu se sociologií frankfurtské školy či humanistickou psychoanalýzou. Ani dnes ale neztrácí na aktuálnosti.
Autor je historik a archivář.
Norbert Elias: O procesu civilizace – sociogenetické a psychogenetické studie II., Proměny společnosti. Nástin teorie civilizace. Přeložila Blanka Pscheidtová. Argo, Praha 2007, 353 stran.