Hra, z níž otiskujeme ukázky, vznikla v koncentračním táboře Terezín. Dlouho byla pokládána za ztracenou, avšak za pomoci profesora Jiřího Fraňka a především díky péči americké badatelky Lisy Peschelové se podařilo získat verzi rekonstruovanou jedním z autorů. Drama se odehrává za třicetileté války na marburském zámku v Hesensku, kde jsou uvěznění tři vojáci a kněz. Všichni mluví o domově.
Místo prologu: Dne 2. srpna léta Páně 1645 byli v bitvě u Allerheimu zajati hessenskými lancknechty dva důstojníci císařského vojska a jeden duchovní. Byli odvezeni na marburský zámek v Hesensku, tehdy pod vládou kněžny Amalie Elizabety, kde byli vězněni dlouhá tři léta. Zapomnělo se na ně. V zimě roku 1647 přibyl k nim čtvrtý vězeň, důstojník armády císařského generála hraběte Holzapfla, který tehdy obléhal Marburk. Císařští odtáhli a naši zajatci čekali ve vězení další dlouhé měsíce. 26. října 1648 v časných hodinách ranních…
Scéna: Vězeňská cela. V pozadí zamřížované okno. Je noc.
(na slámě porůznu leží Waldau, Otec Anselm a Casselius. Christian stojí u okna)
WALDAU (ospale zabručí a posadí se).
CHRISTIAN (obrátí se): Také nemůžete spát, Waldau?
WALDAU: Nemohu spát.
CHRISTIAN: Také vzpomínáte?
WALDAU: Ale – nevzpomínám. Zima je mi. A pořád mám na jazyku chuť té hnusné pohankové kaše. Tři roky už nás krmí jen tou nasládlou břečkou... Poslouchejte, pane Christiane, až jednou odtud vyjdu, utopím Amalii Elizabetu i s tím jejím přivandrovalým maršálem v pohankové kaši. Vsaďte se, že pan maršál Gaspard Cornelius Mortaigne de Potelles měl k večeři něco lepšího! A vsaďte se, že to nemusel zapíjet zteplalou vodou, která tu od rána stojí ve džbánu! (pomlčka) Srnčí pečeně!… Jídal jste doma srnčí pečeni, pane Christiane?
CHRISTIAN: Doma! Večeře doma, Waldau… Rodina kolem stolu…
Waldau (s nadšením): A k tomu moselské nebo rýnské v cínových konvicích… Darmo mluvit, aby to kat spral! Pohanková kaše, teplá voda – br!
CHRISTIAN: Kdy jste byl vlastně naposled doma, Waldau?
WALDAU: Naposled? (rozmýšlí se) Počkejte – tenkrát po Breitenfeldu... Už tomu bude šest let. Tenkrát jste ještě nebyl ve vojsku. – Vidíte ten šrám? Ten jsem si odnesl od Breitenfeldu. To byla pěkná mela! Trčeli jsme tam v blátě jako sysli a Torstenson do nás pral až běda. Ještě že mne kamarád odvezl na selské káře pryč... Vždyť sám Piccolomini měl tenkrát namále… Pak jsem ležel doma na Waldau půl roku, než jsem se z toho vylízal. Tam mi bylo dobře… A pak zase znovu do pole. Kdoví, co se tam od té doby všecko přihodilo.
CHRISTIAN: Waldau… sotva půl hodiny klusu od nás… a ani jsme se vlastně neznali. Jezdívali jsme někdy s Eleonorou okolo. Pamatuji se, že mi vás jednou ukázali v rainském kostele – starého válečníka. Jezdíval jste přece na kázání otce Anselma?
WALDAU: Skoro každou neděli, pane Christiane. Vždyť jsem přece katolík! Dokonce se na vás ještě pamatuji jako na malého chlapce, jak jste s rodiči sedával v lavici pánů ze Stetten.
CHRISTIAN: Co asi dělají naše Bavory? Co asi dělá náš Rain? Snad teď mají pokoj… (živě) Vy ani nevíte, že večer – pravda, to už jste spal – mluvil Casselius na chodbě s tím novým vallonským lancknechtem, který nás teď hlídá.
WALDAU (ožije): Co mu říkal? Kde jsou naši? Proč jste mne nevzbudil? Co je s generálem Werthem? Jak to, k čertu, vypadá s námi?
CHRISTIAN: Na nás se asi opravdu zapomnělo, Waldau… Ostatně nám toho Casselius mnoho neřekl. Holzapfel s Werthem odtáhli s našimi do Čech, a Wrangel se spojil s Turennem. Leží asi někde ve Švábsku táborem. Víc toho nevěděl… Švédové s Francouzi… Ubohá země… (ticho)
WALDAU (začne po chvíli tiše prozpěvovat starý lancknechtský nápěv): Bůh pomoz sám, do kraje smrt vjela nám. (hlasitěji) Hej! Do kraje smrt vjela nám!
(zpěvem se probudí Casselius a otec Anselm. Casselius se posadí a mne si oči)
ANSELM: Že se Boha nebojíš, v noci tropit hluk! Na chvíli člověk oči zavře a ty nemáš žádného ohledu!
WALDAU: Vy abyste hned něco neměl! Tady nejsme na vaší rainské faře, otče Anselme!
ANSELM: Když spíš, chrápeš, jako když pilou řeže, když nespíš, povykuješ po nocích.
WALDAU: I mlčte, ještě se vyspíte – až vás to bude mrzet…
CASSELIUS (jako vždy s mírně sarkastickým úsměvem): Ale pánové – hádka? V této noční hodině, když každý tvor odpočívá spravedlivým spánkem?
ANSELM: Tak proč ruší noční klid, bezbožník?
WALDAU (bručí): Čert nám tě byl dlužen, ty sluho Boží!
CASSELIUS: Waldau, skutečně se vám divím! Kde je vaše křesťanská shovívavost, otče Anselme? Patrně si lidé musí navzájem ještě ztrpčovat svůj beztak nepříjemný úděl… Co říkáte, Christiane?
CHRISTIAN (u okna): Kolik nocí se ještě budu dívat na hvězdy touhle mříží? Což vás nikdy neuvidím jinak, vy nebeská světla? A přece, Casselie, svítí stejně tady nad námi jako doma – nad Rainem. Snad právě na tu blikající zarudlou nad obzorem se teď dívá Eleonora. Snad právě v tomto bodě se setkávají naše zraky… Co znamená ta hvězda, Casselie? Světlo lepších dnů – nebo tečka za našimi životy?
CASSELIUS: Ale nic takového, příteli. Míníte patrně planetu Mars, čtvrtou v solární soustavě oběžnic. Magister Johannes Kepler o ní mnoho napsal ve svém výtečném spise Prodromus. Velký muž, Christiane…
ANSELM (rozhorleně): Pořád se oháníte svými Keplery, Galiley a Koperníky… Země prý se v kruhu kolem slunce otáčí… Jakési zákony vymýšlíte, o nichž v Písmu není psáno… Boha se nebojíte, rouhači?
CASSELIUS: Právě v těchto zákonech, otče Anselme, se jeví božská velikost. A nadto se planety neotáčejí kolem slunce v kruhu, nýbrž v elipsách, jejichž poloosy…
ANSELM (přeruší ho): Pohanské bludy šíříte! Písmu se vysmíváte! Jen skrze vás a vám podobné přišlo na zem všechno to dopuštění – jako spravedlivý trest za vaše kacířství!
CASSELIUS (jemně): Víte, otče – jsou dva druhy lidí. Jedni vědí, druzí věří… Vy věříte.
ANSELM: „I viděl jsem šelmu, vystupující z moře, kteráž měla sedm hlav a deset rohů, a na rozích jejích deset korun a na hlavách jejích jméno Rouhání!“
CASSELIUS: Přesně tak, otče Anselme. Zjevení sv. Jana, kapitola třináctá. Překrásné místo… „Et bestia, quam vidi, similis erat pardo et pedes eius sicut pedes ursi, et os eius sicut os leonis…“
(...)
CHRISTIAN: Těžko je mi z toho, Casselie. Těžký vzduch je tady… v Hesensku… snad v celém světě… Čím je to? Čeho jsme se dopustili? My nebo naši otcové, za jejichž viny tu snad pykáme?
CASSELIUS: Nestěžujte si tolik! Vždyť žijete… Spokojen nebudete stejně nikdy – ani v cele marburského vězení ani v komnatách svého sídla na Stetten… Žádáme vždy více, než je nám dáno.
CHRISTIAN: Ale co chceme, Casselie? Vždyť toho žádáme tak málo! Jen trochu klidu… a snad ještě jen toho, koho máme rádi… Jednou otevřít oči a nevidět ty hrůzy, nevidět ztrhané tváře, vytřeštěné oči, nevidět pobořené zdi a doutnající spáleniště… neslyšet stále ohlas těžkých kroků, pochodujících při zvucích píšťaly a bubnů, chraptivý hlas ožralého obrista, řvoucího nesmyslné povely… Otevřít jednou oči a vidět – rozkvetlou jabloň pod okny ložnice na Stetten, kočku, spokojeně předoucí nad miskou mléka, široké neposečené lány těžkých klasů v poledním slunci… Rain, ležící uprostřed zelených luk… ticho a klid, Casselie… jako tam mezi těmi hvězdami nahoře… Žádáme příliš mnoho?
CASSELIUS: Patrně ano – a hlavně nevčas. Protože mír a klid nám budou dány až v hodině poslední – a pak už nám zůstanou věčně. Dokud žijete, nemáte práva je žádat. A čím rušněji a tíže žijete, tím lehčeji odejdete pak tam – do ticha.
WALDAU (tiše, zlostně): K čertu s tím vším! Chci domů – na Waldau!
CHRISTIAN: Ne, Casselie, tohle neříkejte. Musí být ještě něco na tomto světě, k čemu se můžeme obracet se svými nadějemi a touhami. Otec Anselm vidí neustále svůj kostel a faru v Rainu. Waldau má stále před očima pohodu a hojnost rodného dvorce na Lechu. Já, Casselie, vidím bílý zámeček, svítící do šera mezi starými stromy… a dívčí postavu, běžící proti mně stromořadím… A vy, Casselie? Kde vy máte svůj přístav?
CASSELIUS (se usměje a učiní rukou široký posunek kolem sebe).
WALDAU (při zmínce o svém domově zvedl hlavu, pomalu vstal a šel ke dveřím. Náhle se prudce obrátí a křičí): Ne a ne a ne! Nebudu čekat! Nechci tu pojít jako prašivá krysa! Ven! Pusťte mne ven! Chci ven – na vzduch! Co tu stojíte? Proč nevylámete ty mříže? Proč nevyrazíte ty dveře? Já! Já jsem voják! Rytmistr Jeho Císařské Milosti von Waldau se hlásí! Rejtaři! Na koně! A za mnou šturmem! Do Rainu – na Waldau… (zhroutí se u dveří a bezmocně se rozpláče)
ANSELM (velitelským posunkem vztáhne kříž): Na kolena! Na svého Pána jste zapomněli, malověrní, který pro vás trpěl, který byl pro vás ukřižován?! K němu se pokorně obraťte, aby vás vyslyšel! (předříkává modlitbu; Waldau a Christian pokleknou a opakují po něm)
Můj Ježíši, hleď – přistupuji k Tvému trůnu a modlím se – neboť den se nachýlil a nastává noc – A do sebe pojmi mysl a srdce mé – Dej mi sečísti dny, které mi ještě ve svém milosrdenství popřeješ – Srdce mé budiž Tebou naplněno – a trýzeň veškerá ode mne odstoupí. – Neboť tam, kde jsi Ty –
CHRISTIAN (vstane, opakuje): …neboť tam, kde jsi Ty… Kde jsi?
ANSELM (pokračuje): … světlo a den života našeho…
CHRISTIAN: Světlo? Je noc! Ve tmě se rodíme, ve tmě žijeme, ve tmě umíráme! Proč mi vyprávíš o světle, když je nevidím? Proč mi vyprávíš o Bohu, když se mi nezjevuje ve svých skutcích? Jak mám chválit toho, který ode mne bez příčiny odvrací svou tvář? Kde je tvůj Bůh? Snad v doutnajících troskách, na desítkách zkrvavených bojišť? Jsou snad hořící města věčnými světly na jeho oltářích? Dal snad svému synu proto hlásat sbratření lidstva, aby pak hnal bratry proti bratrům jako hladové vlky? Nevěřím! – slyšíš? Není Boha!
ANSELM (obrátí tvář k nebi): Bože, Ty, který jsi, Ty, jehož dobrota je nezměrná jako moře, nezatratíš hříšného a odpustíš mu, neboť neví, co činí!
CHRISTIAN (zoufale): Nebo jsi přec? Jsi-li, zbav mne mých pochyb, abych mohl opět cele věřit! Zjev se mi – slovem či skutkem – jako ses zjevil Izraelským na poušti! Zjev se mi!
ANSELM (volá): Nerouhej se!
CHRISTIAN: Dej mi znamení! (ticho) Dej mi znamení!
(pauza)
(…)
CHRISTIAN (radostně): Přejedu tryskem Rain, poženu se s větrem o závod vzhůru ke Stetten – a z rozcestí u tří jedlí už vidím proužek dýmu – dým domova…
VERONIKA: Pane Christiane!
CHRISTIAN (přiskočí k oknu)
VERONIKA: Musím rychle – spěchají na mne. – Musíte odtud, pane Christiane.
CHRISTIAN: Jak?
VERONIKA: Všecko jsem zařídila. Buďte připraven. Zítra hodinu po půlnoci se vystřídají stráže. Můj přítel bude v nastupující stráži…
CHRISTIAN: Ale…
VERONIKA: Nebojte se, pane Christiane, všecko je připraveno… Koně budou čekat – pojedete jako hesenští kupci… na Fuldu… a pak dál – přes Kulmbach – na Cheb – a do Čech… a odtamtud už se dostaneme, kam budeme chtít!
CHRISTIAN: Ale – my jsme čtyři, Veroniko!
VERONIKA: Čtyři! To nejde, pane Christiane! Vy sám…
CHRISTIAN: Musí to jít! Nemohu bez nich.
VERONIKA: Počkejte! (chvilku ticho)
WALDAU (radostně): Pane Christiane! Domů! Domů, slyšíte? (kopne do džberu od jídla) Pohanková kaše! Chachacha! Už ji cítím na jazyku… uzenou kýtu… tučnou… a rýnským to zapijeme, pane Christiane!
CHRISTIAN: Casselie, vy se netěšíte? Budete mým hostem na Stetten, jak dlouho se vám bude chtít. Uvidíte Eleonoru…
CASSELIUS (stiskne mu ruku)
VERONIKA: Pane Christiane!
CHRISTIAN: Tak – kdy?
VERONIKA: Vy a ještě jeden. Víc není možno. Nechtějí…
CHRISTIAN: Veroniko – nejde to jinak?
VERONIKA: Musím už jít. Spěchají na mne. Tedy zítra – hodinu s půlnoci! Bůh vás tu opatruj!
CHRISTIAN: Veroniko! (ticho) Odešla!
ANSELM: Ne, nenechá nás tu Bůh zahynouti, ale vyjdeme z vězení jako druhdy Izraelští ze země egyptské. A ochrání nás cestou ode všeho zlého. Půjdeme bez obav, synu.
WALDAU: Zítra o půlnoci… jako kupci… To jsme si nemyslili, pane Christiane, že spolu někdy pojedeme v plachtovém voze jako hesenští kupčíci… Kodrcat se s pomalými tahouny… Stejně si někde za Fuldou opatříme dobré jezdecké, a pak už to poženeme do Bavor jako Werthovi rejtaři… Čertovo děvče, ta Veronika…
ANSELM: Počkej, synu. Jen dva, říkala ta žena.
WALDAU: Dva, otče, vždyť jsem slyšel!
ANSELM: Ale říkals právě, že pojedeš! Pojedu-li já s Christianem, nemůžeš ty!
WALDAU: Vy? Ale kdo mluvil o vás, otče? Jedu přece s panem Christianem domů, a to je vše! O vás přece nebyla řeč!
ANSELM (hněvivě): A ty si myslíš, že nám Bůh proto poslal spásu v podobě té děvečky, aby tebe vysvobodil a mne, svého sluhu, tu nadále nechal v rukou nepřátel?
WALDAU: Podívejte se na něho, pane Christiane. Tak on pojede! Tak já, rytmistr Werthových rejtarů, nejlepší jezdec a fechtýř ve vojsku Jeho Císařské Milosti, já, svobodný pán z Waldau, člověk urozený, tu mám plesnivět v té díře – a on, velebníček, si pojede domů! To už se Rainští asi nemohou dočkat jeho pobožného plácání. U všech hromů, to ne, bratře v Kristu! Já pojedu!
ANSELM: Boha se boj, ať tě svým bleskem nesrazí! Co ty chceš ještě na světě vykonat? Na Waldau se válet, přes den zajíce honit a v noci si v pitkách a v obžerství hovět! Proto tě má Bůh vysvobodit?
WALDAU: To není vaše starost! To víte, že mnišským životem žít nebudu – po těch třech letech tady.
ANSELM: Christiane, synu, vzpomeň, že já jsem ti poskytl svátost křtu, já jsem tě v letech tvého jinošství seznamoval se slovem Božím… a jistě ne náhodou, ale Jeho řízením se stalo, že mne tehdy u Allerheimu hodili do téhož vozu, v němž tys ležel ve mdlobách – abych nad tebou bděl.
CHRISTIAN: Přátelé, uklidněte se! Bude přece mou první starostí – když už se všichni odtud nemůžeme dostat spolu – abych vás vykoupil ze zajetí.
WALDAU (nepoddajně): A – kdoví jak ten útěk dopadne! Všelijaká čeládka se dnes po cestách potuluje – koule z muškety a můžeme čekat na vykoupení do soudného dne. Nevíte, co všechno vás může cestou potkat, a pak vás věru spíše ochrání má pravice než zbožné mečení otce Anselma!
ANSELM: Dost! Já tě žádám, Christiane, a ví Bůh, že k tomu mám právo, abys mne vybral za svého průvodce a neohlížel se na toho rouhače bezbožného. A pod ochranou Nejvyššího se pak šťastně dostaneme domů.
WALDAU: Domů! Domů! A ty mi chceš bránit, abych se dostal domů, ty černá vráno?
ANSELM: Mlčíš, psí synu! Kněze budeš urážet? V pekelných plamenech se budeš smažit!
WALDAU (bez sebe): Kvůli tobě tady zůstat? Kvůli tobě tady žrát to svinstvo, když zatím doma – na Waldau...
ANSELM: Do pekla půjdeš – a ne na Waldau! Já pojedu! Do Rainu – k svatému Bonifáci…
WALDAU (zařve): Dřív bys mne musel zabít!
ANSELM (útrpně): Budu se modlit za tvou duši, bezbožníku. Pojedeme, Christiane.
CHRISTIAN (náhle rozhodnut): Pojedete vy, Casselie!
(Casselius pokrčí rameny; současně se vrhne Waldau na otce Anselma)
WALDAU: Nepojedeš!
ANSELM: Vrahu!
CHRISTIAN: Přestaňte!
CASSELIUS (který sledoval hádku se vzrůstajícím neklidem, skočí k nim a roztrhne je): Blázni! Vzpamatujte se! Slepí, nevědomí! Blázni! (pauza; pak tiše) Či měl jsem vám přece říci, co mi vlastně vyprávěl ten Valon? Měl jsem vám říci, že před třemi týdny ztratil Wrangel v prohrané bitvě u Dachau bratra a ze msty táhl pak Bavorskem jako vtělená smrt, rozsévaje všechny válečné hrůzy? Že vypálil řadu vašich měst a vesnic? Vždyť i otrlý Valon, který tu přechází před dveřmi, ještě dnes s hrůzou vzpomíná na tu spoušť, kterou natropili Švédové a Francouzi v Rainu a jeho okolí? Ve vašem Rainu nezbyl kámen na kameni – váš kostel a fara, otče Anselme, leží dnes v troskách –
WALDAU: …a Waldau?
CASSELIUS: Waldau? Už dávno přestalo doutnat uprostřed zdupaných a zničených polí! A vy, Christiane, pojedete-li od Rainu vzhůru ke Stetten, uvidíte z rozcestí u tří jedlí vystupovat proužek dýmu ze spáleniště, kde kdysi stávalo Stetten! To je dnes váš dým domova! Domů chcete? Blázni! Ten domov, ze kterého jste odešli, už je minulost, nenávratně pohřbená v propadlišti času! Je jiný svět venku, za těmi zdmi! Slyšíte? Jiný svět! Nebude pohodlí, zahálky a veselých pitek na Waldau, nebude času k zbožnému rozjímání v klidném zákoutí vaší farské zahrádky v Rainu, otče Anselme! Vaše milostná idylka, Christiane, zůstane nedohrána… Nebude času! Slyšíte? Nebude času!
CHRISTIAN (poslouchá): Počkejte! Co to? Poslouchejte…
ANSELM: Zvony!
(zvenčí, kde se mezitím rozednilo, je slyšet vzrůstající hlučení davu a vyzvánění; dovnitř zaléhají výkřiky; všichni čtyři napjatě poslouchají)
VÝKŘIKY: Mír! – Mír! V Münstru smluvili páni konečný mír! – Konec! Konec! – Mír na věky!
(rozletí se dveře a zvenčí je slyšet hlas strážcův)
HLAS: Mír! Slyšíte, císařští! Jděte domů! Jste volni! (vzdaluje se) Konec! Domů!
(Všichni čtyři sedí bez pohnutí)
WALDAU (seškrceným hlasem): Domů…?
CHRISTIAN: (propukne v křečovitý smích)
Redakčně kráceno. Text vyjde v publikaci Divadelní texty z Terezína / Theatertexte aus Theresienstadt, 1941–1945 v nakladatelství Akropolis.
Proč se Dým v Terezíně nehrál
Lisa Peschelová
O hře, kterou napsali v terezínskem ghettu Zdeněk Eliáš (Eckstein) a Jiří Stein, se veřejnost dovídá vůbec poprvé. Na rozdíl od mnoha dalších terezínských her, které se hrály několikrát a lze je rekonstruovat podle vzpomínek diváků, byl Dým domova známý jen malému okruhu kolem autorů. Na hru mě v roce 2006 upozornil Jiří Franěk a probudil ve mně naději, že by ještě mohla existovat její kopie. Jako kamarád a spoluvězeň bratří Eliášů v Terezíně Franěk text znal. Tito tři muži se po deportaci do Osvětimi a přežití dalších hrůz v různých koncentračních táborech vrátili do Čech; spoluautor Jiří Stein však zahynul. Franěk a bratři Eliášové zůstali v kontaktu i po Zdeňkově emigraci do Německa a potom do Ameriky. Franěk mi dal kontaktní informace na vdovu po Zdeňkovi, žijící v Seattlu. Díky trpělivosti Kate Eliasové, která během prohlížení Zdeňkových papírů poznala text divadelní hry podle formátu, se dílo opět objevilo.
Podle Luďka Eliáše byla hra inspirována známým dílem Rainera Marii Rilkeho Píseň o lásce a smrti kornetaKryštofa Rilka (Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke), přeloženým v Terezíně do češtiny a recitovaným mladým režisérem Gustavem Schorschem během seminářů, jež pořádal v ghettu pro mladé herce. Historické pozadí Rilkeho díla, které se odehrává během rakousko-turecké války v roce 1663, oslovilo autory, kteří svou hru situovali do období třicetileté války. Podle Eliáše se „situace nesvobody a doufání, co bude pak, když…, nedala vyjádřit přímo“. Hra, která vyjadřuje marnost oněch nadějí, se však v Terezíně patrně nikdy nehrála. „Prakticky všechno, co se v Terezíně psalo a hrálo, mělo, jak se říká, zvedat hlavu, povzbudit. Abychom si nepřipustili jakýkoliv tlak, jakékoliv ohrožení života, jakékoliv transporty a tak dál; protože chceme naplno žít, proto hrajeme, proto se na to chodíme dívat. Z her, které měly takový pesimistický dopad na diváky, si nevzpomínám na jednu jedinou, která by tam byla uvedena,“ vysvětluje dál Luděk Eliáš. Podle něho však nebylo cílem autorů najít terezínské obecenstvo: „Ti kluci si s určitou zvláštní jasnozřivostí připustili možnost, že domov, na který se těší a o kterém stále sní, je jenom chiméra, že už nic není. K tomu bylo zapotřebí velmi hlubokého přístupu, který mělo velmi málo lidí. Myslím si, že bylo potřeba spíš vyjádřit i tenhleten pohled než napsat hru, která by se v Terezíně hrála.“
Jiří Franěk souhlasil s tím, že autoři patřili k několika málo lidem v táborech, kteří si přiznali velikost změn, jež je po válce čekaly: „Dým domova je hra zcela odrážející naši existenci v koncentračním táboře… Velká část lidí žila jen vzpomínkami na domov. Ten domov si velice idealizovali. Strávili celé hodiny vyprávěním, čím byli, jak se měli, co všechno dokázali. Všechny ty naivní vzpomínky na domov se vztahovaly k domovu, který se neměnil. Jen málokdo se dovedl podívat do očí pravdě, která byla zjevná i v táborech. Nikdo z nás se nevrátí do stejného domova, který opustil. Eliáš a Stein se k tomu probojovali.“
Autorka je překladatelka, scenáristka a doktorandka divadelní vědy na University of Minnesota a na Jihočeské univerzitě. Zabývá se kulturním životem v Terezíně.