Problematický status filosofické poezie

Jiří Brynda je filosof. Není důležité, zda filosofii vyučuje, zda ji veřejně praktikuje, či zda ji vůbec oficiálně vystudoval, ba dokonce ani to, zda je přímo původcem nějakých originálních myšlenek, nebo „pouze“ shrnuje a popularizuje to, s čím přišli jiní. Je to člověk vášnivě zaujatý filosofováním, pokud je ovšem může zaměřit nikoli k „odtažitým“ otázkám ontologickým nebo epistemologickým, nýbrž k akutním problémům, týkajícím se vztahu jedince a společnosti, a především člověka a krajiny/přírody/vesmíru („všehomíra“). Inklinuje přitom k myslitelům a intelektuálům levicovým či alespoň jim sympatickým (k Benjaminovi, Baudrillardovi, Artaudovi ad.). K takovýmto konstatováním jistě nebylo třeba čekat na knížku, jíž Brynda debutuje jako básník. Stačilo přečíst si některý z esejů, které mu vyšly v surrealistické revui Analogon.

Načechrané moralizování

Právě u Sdružení Analogonu vyšla sbírka Problematický status okřídlenosti, shrnující Bryndovy texty z první poloviny první dekády nového tisíciletí, a sice jako druhý svazek nové ediční řady vyhrazené tvůrcům, kteří sice nemohou, ba ani nechtějí být řazeni mezi surrealisty, jsou jim však blízcí svými světonázorovými spády (jakož i lidsky, což jsou zde ostatně – s prominutím – spojité nádoby). Připomínám, že tuto tzv. malou řadu zahájila Laserová romance jiného „radostného filosofa“, Ladislava Šerého.

Při čtení útlého svazku jsme permanentně na pochybách, kde končí filosofie ve verších a kde začíná filosoficky fundovaná (a svoji fundovanost ostentativně předvádějící) poezie. Zpočátku jako by texty spíše oscilovaly mezi narativní či dramatickou ornamentalizací, tedy rétorickým ozvláštňováním filosofémat (ne-li ideologémat) na jedné straně a jejich afektivně načechraným umísťováním do rámce lyrického vyprávění nebo monologu na straně druhé. Bohužel, ojediněle (naštěstí skutečně jen ojediněle) máme i dojem lehce přemrštěné ideologizace banálních křivdiček, například v závěru básně Finanční capriccio: „…peníze? Nejlepší akcelerátor!/ člověka světem honí/ s holou prdelí/ (prdel patří k člověku)// mysl se nezamyslí (kalkuluje)/ oko se nepodívá (fotí)/ a doba otevírá chřtán: POJĎ SEM!// ty na tom rychlém vozítku!/ otevři tlamu zkontrolujem zoubky/ ajej z vás táhne pane!// to je nemoderní!/ a snad nechcete být účastníkem/ silničního provozu?!// „no moc ne ale…“/ žádné ale půjdete si sednout/ a stotřicetkrát opíšete: JE ZRÁDNO PROTIVIT SE/ TRENDŮM SVÉ DOBY!“ Jak se však autorovy myšlenky postupně komplikují, přesahujíce úroveň prostých očekávatelných (byť ne vždy takto laciných) moralizací, stává se i jeho básnění básnicky přesvědčivější.

Hledání integrálního těla

Z tohoto hlediska spatřuji vrchol sbírky v osmidílném cyklu básní Že by Ofélie?, v němž se zauzlují jednotlivé aspekty tématu, které nejspíš Bryndu zaměstnává zcela přednostně: jde o problém historicky se proměňujícího (hodnotově de-gradujícího) údělu člověka jakožto psycho-fyzické existence. Spojovník zde implikuje dávné rozpojení uvnitř „integrálního těla“, rozpojení stojící na počátku onoho postupného, v moderní době vrcholícího „zabavení lidské hmoty, jejího násilného roztřídění podle technologických kritérií a funkcionalizace takto vzniklých sektorů“, jak to pojmenovává samotný Brynda v eseji Válka krajin (Analogon 33/2001), napsaném nedlouho předtím, než začaly vznikat přítomné básně. Ústřední pozici již tam přisuzuje otázce: „Jak se dostat zpět k integrálnímu tělu. Jak obnovit jeho přirozenou ekonomii na této nové historické rovině tak, abychom molekuly našich tělesných ploch uvolnili k jejich vlastnímu pohybu.“ Odpověď, kterou si dává, je ve své podstatě tam i zde táž: Spíše než spásný návrat k historicky situovaným integrálním tělům, jimž bychom mohli přisuzovat status individuality, je předpokládáno nouzové přijetí těl schizofrenních, představitelných jako „shluky delokalizované hmoty, které putují napříč historickou krajinou a volně procházejí jejími zdmi (…) z historické krajiny vysídlené, v jejím bezčasém plánu však bloudící zárodky integrálních těl, které jejich odtržení od reálného provozu krajiny poslalo do výšin absolutního zrychlení, jaké je vlastní halucinacím (…) Dost možná (…), že v nelokalizovaných atomech oné bludné hmoty dochází dokonce ke komunikaci s nejhlubšími vrstvami bytí přírody, k jeho osmotickému pronikání do materiálních podmínek možnosti lidského vědomí.“

Je zcela nepřehlédnutelné, jak se zde imaginace stává z prostředku znázorňování idejí jejich přímo konstitutivním živlem, přibližujíc je tak jakési nové „nové mytologii“. To může být zhoubné pro filosofii, je to však životodárné pro poezii, jak dokládá právě cyklus o Ofélii. Nelze snad mluvit přímo o geniálních textech, s předchozími básněmi však kontrastují skrznaskrz pozitivně: „…znáš to ale: ty pláže když jsi/ z vody a všichni na tě/ vejrají: co jim řekneš?/ ,nečum vole/ nebo si aspoň povídej!‘/nepovídá… tak si budu povídat/ sám a mlhu světlit/ jazykem – a přitom/ z mysli neztratím tvé vlasy teskné/ to újmyplné váhání VEN!/ z každé místnosti skrze/ TEBE všechno i báseň/ a jasnozření/ které brání aby mě někdo/ (zaměstnal)// (…) no dobře milá Ofélie/ v severním soumraku a dánském moři/ cítím někdy zátku v hrdle/ a jsou tu vážně divné poměry! Viděl jsem onehdá medúzu v písku noc/ na spadnutí moře ji tam opustilo: odcházel jsem zahanben!// abych dosáhl moudrosti té živé hmoty/ musel bych mít v prdeli celé vnitrozemí/ a to se ještě beze zbytku nestalo!“

Akutní psychóza

Soustavný nesoulad mezi členěním veršovým a syntaktickým, který je v citovaných úryvcích ještě poměrně držen na uzdě, stejně jako grafické vypichování slov různé důležitosti a významového nasměrování je určitým symbolickým přitakáním „akutní psychóze“. Osoby jí zasažené, dočítáme se opět ve Válce krajin, sice „mohou tlakem disciplíny ještě vyslovovat etablované formulace, jejich zrychlený dech však v nich vezme půdu jejich významům. Významy jsou určení topická, z nehybnosti autoritativně strukturující; dech určuje v rovině dějící se křivky, jako kůň pod sedlem významu, který může svého jezdce také poslat k zemi.“ Extrém z tohoto hlediska představuje třetí díl básně Trocký na návštěvě, kde dochází k jakémusi přechodnému významovému kolapsu: „kurva!... planety… pusto… kde mám tu/ žvejkačku… vypadni já/ tsssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss/ tsssssssssssBRAKADABRA teď už snad smím/ žádat ten dudlík a otevřít si účet/ u banky NOBODY a NICHTS?// tsssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss/tssssssssssssE nedělej!/ vždyť se tudy vláčíme každý jako vlastní století/ tma přede mnou tma za mnou – i za sítnicí/ ARTIKULACE! otázka? kdo by to dělal…/ raději si počkáme co se po nás bude chtít“.

Závěr sbírky náleží cyklu próz-esejů Promenády magistra Pupa, znamenajícímu určitý návrat k moralizování, které nicméně v rámci daného mezižánru tentokrát působí organičtěji. Bryndův debut jako celek má úroveň kolísavou, a to jak z hlediska „dokvašenosti“ výrazu, tak z hlediska jeho objevnosti: Vždyť karnevalový či jinak posthistorický rej Platonů, Marxů, Ofélií nebo Novalisů, na nějž nás autor občas zavádí, je něco, čím je určitý proud poezie 20. století (od E. Pounda a T. S. Eliota až k V. Effenbergerovi a P. Královi) přímo přeplněn.

Autor je bohemista.