V egyptském deníku al-Ahrám bylo 15. srpna 2011 uveřejněno rozsáhlé zamyšlení nad politickými změnami v Egyptě během posledních měsíců. Jeho autor Abdulmunim Saíd v textu nazvaném Ráno po revoluci rozebírá problém přechodu od revolučního svržení režimu k budování nového politického a ekonomického uspořádání. Obává se přitom, že většina Egypťanů ještě nevystřízlivěla z opojení masovými manifestacemi na náměstí Tahrír a odmítá se zabývat praktickými dopady proběhlých změn. Ještě sedm měsíců po pádu Mubárakova režimu je velká část egyptské společnosti výrazně politicky mobilizována a v zemi se stále organizují demonstrace a mnohatisícové pochody. Přitom soudnictví a byrokracie, dva ze základních pilířů egyptského státu, fungují nadále takřka beze změny jako v období Mubárakovy vlády. To samo o sobě nepředstavuje podle autora problém, pouze to svědčí o skutečnosti, že revolucionáři měli jasný program ohledně odstranění bývalého diktátora, naprosto však netuší, co si počít s budoucností země. Je sice skvělé, píše Saíd, opájet se pocitem obrovského úspěchu, ale co nejdříve bude třeba podívat se do tváře neradostné skutečnosti. Egypt je zaostalá země, která se dvě stě let neúspěšně snaží dohnat rozvinuté státy západní Evropy a Ameriky a nově též východní Evropy, Asie a dokonce Afriky. Změna politického režimu je jenom jedna z podmínek řešení problémů, například osmadvacetiprocentní negramotnosti u téměř devadesátimilionové populace a chudoby. Je však otázka, zda vítězové revoluce budou na podobné problémy stačit. Revoluce v arabském světě ostatně dlouhodobě selhávaly právě proto, že opozice nenabízela žádnou smysluplnou alternativu. Je nyní na Egypťanech, zda se vydají cestou revoluce francouzské, doprovázené permanentními politickými boji a radikalizací, či anglické, která přinesla skutečnou změnu politického systému, hospodářství i společnosti.
Elias Harfúš se na stránkách deníku al-Haját rovněž zamýšlí nad změnou režimu v Egyptě. Dne 16. srpna se ve svém článku, nazvaném Soud s Mubárakem mezi spravedlností a pomstou, pochvalně zmínil o nezávislosti egyptského soudce Rifáta, který zarazil přímý televizní přenos ze soudu se svrženým prezidentem. Televizní diváci byli totiž svědky dosti pochybného divadla, které mělo ukojit touhu Egypťanů po pomstě. Harfúš tvrdí, že egyptská vojenská junta přijala Mubárakovu demisi výměnou za příslib beztrestnosti. U moci se jí však zalíbilo natolik, že při nadbíhání veřejnosti dohodu porušila a Mubáraka vydala spravedlnosti. Autor článku není v principu proti tomu, aby se bývalý diktátor zodpovídal ze spáchaných zločinů. Obává se však, že proces s Mubárakem je spíše akt pomsty, který má navíc sloužit přízemním politickým cílům nových egyptských vládců. Celé zmíněné divadlo podle něj připomíná soud s nacistickým zločincem Johnem Demjanjukem, který byl souzen na smrtelné posteli za podíl na vraždění Židů. Autor článku nechce volat po smířlivém přístupu à la Ghándí či Mandela, který je podle něj arabské kultuře zcela cizí, nechce ale zároveň být svědkem procesu, jenž vyvolává spíš soucit se zločincem než s jeho oběťmi.
Komentátor deníku aš-Šark al-awsat Husajn Šúbakší se v článku Assad: nebezpečnější než Kaddáfí z 21. července rozhodl srovnat dvě arabské diktatury, které už několik měsíců čelí radikálním akcím opozice. Asadův básistický režim přitom vychází z tohoto srovnání hůře než libyjská džamáhiríje plukovníka Kaddáfího. Na rozdíl od Libye je syrský režim mnohem sofistikovanější, ale i krutější. Zatímco Kaddáfí je podle autora hysterická, ignorantská a šílená karikatura tyrana, Bašár Assad dovedně manévruje a pomocí prorežimních milic se snaží rozdmýchat sektářské napětí mezi skupinami obyvatel. I historie posledních čtyř dekád ukazuje, že klan Assadů dokáže připravit Syřanům pravé peklo. Co dále činí syrský režim nebezpečnějším než ten libyjský, je nedostatečné zahraniční odsouzení tamních násilností. Ke Kaddáfímu mezinárodní společenství celkem oprávněně přistoupilo jako k obtížnému hmyzu, který je možné snadno zašlápnout, u Sýrie však převládá váhavý postoj. Skutečnost, že k syrskému krveprolití mlčí Teherán, je pochopitelná s ohledem na jeho vlastní politické zájmy v regionu. Proč ale mlčí Arabové? Šúbakší na závěr podotýká, že další nečinnost již není možná. Není přece možné zavírat oči před absurdním divadlem, kdy prezident Assad pořádá v Damašku velkolepé oslavy výročí svého nástupu do funkce, zatímco o sto padesát kilometrů dál jeho tanky masakrují neozbrojené demonstranty. Na každém arabském politikovi, který se k situaci v Sýrii nepostaví v souladu s morálními hodnotami, ulpí podle autora analýzy jednoznačné stigma.
Oficiální syrské deníky, podobně jako další režimem ovládané sdělovací prostředky, věnují tamní krizi okázale malou pozornost. Význam samotných dramatických událostí pak mají sklon bagatelizovat. Činí tak i Izzadín Darwíš v článku psaném těžkopádným ideologickým ptydepe s názvem Krize se dnes přesunula, zveřejněném v deníku Tišrín (Říjen) dne 18. srpna. Autor vyjadřuje v první řadě politování nad skutečností, že se do „konspirace“ proti Sýrii zapojily i mnohé bratrské arabské státy, s nimiž se Sýrie v minulosti, což byla ovšem zásadní chyba, snažila rozvíjet přátelské vztahy. Tyto bohaté arabské státy však s přátelstvím nakládají jako s kapitálem, přičemž nakupují a prodávají podle vhodné ceny na trhu. Sýrie pochybila či se možná ukvapila, když včas neodhalila tyto parazity, kteří se nezastaví před ničím, jen aby se přiblížili svým mocným ochráncům. Syrský lid však nakonec odhalil skutečné pozadí krize: zahraniční konspiraci. Spiklenci totiž podcenili vysokou kulturní, intelektuální a politickou úroveň prastarého syrského národa a jejich nástroje včetně zneužívání moderních sdělovacích prostředků, takzvaných „očitých svědků“ a přímého financování strůjců vnitřního rozvratu byly nakonec odhaleny. Nyní, když je krize zdárně překonána, nezbývá než se radovat nad ztrátami, které konspirátoři utrpěli. Podle Izzadína Darwíše se nyní stačí podívat na světové ekonomické zpravodajství, ze kterého je zřejmé, že ti, kteří chtěli zažehnout krizi v Sýrii, jsou nyní sami zachváceni krizí.