Dnešní neokolonialismus je pokrytecký

Ve vašem filmu stojí proti sobě dva světonázory – racionální čili západní, a pak africký, pohlížející na svět prizmatem magie a symbolů. Vyústění snímku vyznívá pro ten druhý velmi pesimisticky, je „převálcován“ civilizací. Odráží se v tom váš osobní pohled či zkušenost?

Myslím, že jsme dnes svědky uniformizace světa, nejen co se týče viditelné stránky našeho života, ale i kultury. Když jsem cestoval po Africe, vždy mě šokovalo, co všechno byli místní obyvatelé ochotni obětovat z obrovského bohatství svých kulturních tradic jen proto, že tím začínají pohrdat převážně obyvatelé měst a Afričané vzhlížející k západnímu světu. Myslím, že tím přicházejí o obrovskou moudrost a krásu a ztrácejí svůj specifický vztah ke světu, který je bytostně jiný než ten takzvaně civilizovaný. Není určován rychlými individuálními úspěchy, rozvíjející se technikou či „pokrokem“, ale naopak ponechává mnohem více prostoru minulosti, času, pomalosti. Takže máte pravdu, vyústění filmu je dosti pesimistické, mám pocit, že Afrika v tomto ohledu stále více podléhá soukolí procesu kopírování západního světa. To je pro mě skutečné drama. Z duchovního, psychologického, poetického i emocionálního hlediska je to pro Afriku velká ztráta.

Jakou vinu na tom nese kolonialismus?

Dnešní neokolonialismus je především velmi pokrytecký. Sice už tolik nevykořisťuje místní obyvatelstvo, ale stále pohlíží na Afričany jako na děti, kterým je nutné předat základní dovednosti, vědění či techniku. Tato představa dokonce přetrvává u mnohých humanitárních pracovníků. S řadou z nich jsem se v Africe setkal. Jsou to lidé, kteří tam přicházejí s obrovskou vůlí a nasazením, ustrnou však ve schématu charity: nenapadá je místní obyvatele pozorovat, poslouchat a nechat mluvit, ale přicházejí k nim s vlastními útěšnými řečmi jako misionáři. Je to stále stejná písnička – my jsme ti, kteří vědí a ukážou vám, jak máte všechno dělat. To je skutečně politováníhodné.

I onen fetiš ve vašem filmu má nakonec především finanční hodnotu.

S náboženskými fetiši se v Africe vždy velmi obchodovalo. Existují fetiše, které mají neskutečnou hodnotu, a černý trh s nimi neustále roste. Sami Afričané tak paradoxně zůstávají připoutáni k týmž předmětům, k nimž se dříve vztahovali jako k symbolům. Fetiše mají navíc určitou životnost, obvykle jsou vyrobeny z materiálů, které dlouhodobě podléhají zkáze, jako je dřevo. Za dvacet až třicet let takový fetiš „zemře“ a je třeba jej nahradit jiným.

Vidíte navzdory pesimismu přece jen naději, že by se Afrika a možná i západní společnost mohly alespoň částečně navrátit k původnímu symbolickému řádu?

Ano, jistě, v každém systému existují trhliny, které umožňují návrat k něčemu původnějšímu a zároveň vznik něčeho nového. V osmdesátých letech byli v Africe významní vysocí představitelé jako Thomas Sankara v Burkina Fasu, kteří hovořili o specifičnosti afrického kontinentu, o „afrikánství“. Tyto hlasy představovaly velké naděje, ale bohužel neměly dlouhého trvání, jejich nositelé byli většinou brzy zavražděni. Existuje dlouhá tradice „afrikánství“, specifický způsob přetrvávání identity Afriky, ale na druhé straně velké osobnosti sedmdesátých a osmdesátých let, které byly nositeli těchto myšlenek, postupně zmizely.

Váš film Vzdálená chvění má zajímavý filosofický základ a zároveň hluboké psychologické kořeny. Ovlivnila vás v tomto směru nějak psychoanalýza?

Když jsem byl v Africe, velmi mě ohromilo, jak má psychoanalýza blízko k animismu, ačkoli mají naprosto odlišné kódy a mnohdy i cíle a následky. Animismus je dvojsečný, nemá jen terapeutický účel, může být použit i s opačným záměrem, tedy cíleně ubližovat. Ve Francii existuje psychiatrický proud takzvané etnopsychiatrie, jehož hlavním představitelem je Tobie Nathan. Toto myšlení povoluje šamanům, léčitelům a náboženským fetišistům vstup do nemocnic, protože tradiční psychiatrie a psychoanalýza nepůsobí na imigranty, neboť neodpovídají jejich kulturním řetězcům. Naopak šamani a léčitelé, i když nedokážou úplně vyléčit, umějí u těchto lidí znovu nastolit jistou rovnováhu. Etnopsychiatrie to bere vážně, což je určitý průlom, neboť doposud věda vždy podobnými praktikami opovrhovala. Je rozkročená mezi racionalitou a iracionálnem, což je velice zajímavé, neboť člověk musí stále dávat pozor, aby nebyl pohlcen jen jedním pólem. Já sám nechodím za žádnými léčiteli, ačkoli jsem se samozřejmě v Africe díky natáčení s mnohými setkal. Obecně jsem spíše opatrný, přistupuji k věcem intuitivně, nepraktikuji žádnou černou magii.

Vzdálená chvění zobrazují nekompletní rodinu, a to v poněkud netradiční oidipovské situaci: v centru stojí otec a dcera. Proč byla důležitá absence matky?

Tato konstelace je ve filmu velmi podstatná, neboť souvisí s jedním z jeho klíčových momentů, jenž je i zásadním rysem animismu – se vztahem k minulosti a k předkům. Pro psychoanalýzu i pro západního člověka je to vlastně běžná představa – nevyřešená minulost může ovlivňovat přítomnost. Právě zde se setkává magie afrického myšlení se západním světem. Všichni víme, jak může nepřítomná osoba i nevyřešená minulost člověka traumatizovat, znemožňovat mu žít nebo dokonce změnit celý jeho život. Postava Marie se ve filmu vyrovnává nejen s žijícím otcem, ale i s rolí nepřítomné matky.

Právě postava Evropanky Marie, která pracuje v senegalské nemocnici, myslím velmi dobře ilustruje to, co říká Melanie Kleinová: aby se dítě dostalo z deprimující oidipovské krize, která je spojena s ambivalentním postojem k rodiči, potřebuje v sobě rozvinout schopnost utvářet a číst symboly čili vstoupit do symbolického univerza.

Ano, tato interpretace skutečně odpovídá tomu, co se odehrává ve filmu. Myslím, že symboly a předměty mohou být nositeli ohromných významů, a v tomto ohledu je potřeba obrovské představivosti, aby tyto objekty mohly imaginaci podněcovat. Bez oné symboliky, jež má ve filmu i roli strategie či lsti, by tato mladá žena asi nedošla ani na počátek své revolty, nenalezla by vůli proměnit svůj život a utéct.

Napsal jste k filmu rovněž scénář. Proč se váš příběh odehrává v Africe?

Odmalička jsem měl vnitřní touhu unikat sám sobě a projektovat se do různých postav a příběhů. Když jsem později hodně cestoval po Africe, objevil jsem tam určitý druh poezie či síly ve vztahu k základním věcem. Je to jakási spiritualita každodennosti, která se obejde bez velkých okázalostí a bohoslužeb. To se mi propojilo s jedním starým příběhem, na jehož základě pak vznikl tento film. Musím přiznat, že mě samotného při projekci tady na festivalu překvapilo, jak je ten film temný. Viděl jsem ho poprvé na tak velkém plátně a především konec je přímo obskurní, sám jsem z Afriky ještě nikdy neměl pocit něčeho tak temného.

Do jaké míry jste se ve druhé části filmu inspiroval knihou Josepha Conrada Srdce temnoty, která podněcovala řadu režisérů včetně Francise Forda Coppoly?

Coppolova Apokalypsa nyní je samozřejmě skvělý film, který mě nevědomky možná nějak inspiroval. Režisér vždy stojí před zásadním problémem, jak se vůči takovému mistrovskému dílu vymezit. U Coppoly je cesta po řece vztažena hlavně k zoufalství, které plyne z války a ze skutečnosti, že nikdy nekončí. Já jsem se snažil v zobrazení řeky zůstat co nejsymboličtější, zároveň se však co nejvíce držet i „politického“ aspektu filmu. To vše byste však jistě našli i u Coppoly. V mém filmu představuje plynoucí masa vody především pomyslný návrat do dětství, je to taková pupeční šňůra, která jednotlivé postavy přivádí do vlastní minulosti. Mladý Afričan se vrací zpět do své vesnice a Marie objevuje původ své úzkosti vnitřním návratem k matce. Řeka, obraz vody zde představuje cestu ke zdroji, k prameni, z nějž postavy vycházejí.

Vystudoval jste filosofii a scenáristiku. Jak pohlížíte na vztah filosofie a filmu?

Filosofie je podle mě účinná jen tehdy, je-li spojená s praxí. Čistě teoretická filosofie mi připadá prázdná. Pěkně to někde nedávno řekl francouzský filosof Michel Onfray: „Filosofie nemůže existovat, není-li spojena s činy.“ Mým způsobem jednání a ovlivňování světa je tvorba filmů, ukazování věcí, které mohou alespoň zčásti přispět k poznání lidského bytí. To zní možná trochu domýšlivě, ale jde mi o to přiblížit se lidské povaze a ukázat ji v její komplexitě.

Šel jste s tímto postojem už studovat, nebo jste k němu dospěl až během filmové praxe?

Je to zvláštní, ale k tomuto „poslání“ jsem vlastně dospěl velmi rychle. Když mi bylo dvanáct nebo třináct let, měl jsem – jako mnoho dospívajících – své „soukromé“ poslání. Protože jsem vyrůstal v křesťanském prostředí, chtěl jsem především „zachraňovat svět“. Možná to ve mně zůstalo a podvědomě k tomu směřuji stále. Nikdy jsem nechtěl dělat filmy jen pro zábavu, k zaplnění volného času, na druhé straně jsem ale nikdy neměl v úmyslu točit tendenční filmy a vyvolávat demonstrace, to mě vůbec nezajímá.

Jakou roli má v tomto „poslání“ film?

Film hovoří sám o sobě skrze příběh. Vypráví příběhy, v nichž je vědění předáváno nepřímo. Již mýty a pohádky dávných dob mají původ v každodenní moudrosti, ve věcech a událostech, které jsou velmi emocionální a mají symbolický význam. To se ve filosofii, která je často velmi abstraktní, vytrácí. Já sám jsem vlastně velmi špatný filosof, čistá abstrakce je mi vzdálená, unavuje mě a vždy mě rychle omrzí.

Jaké jsou vaše další plány do budoucna? Máte v úmyslu znovu točit v Africe?

Můj další celovečerní film bude z prostředí vězňů pod elektronickým dohledem. Nevím, zda to existuje i u vás, u nás v Belgii nemáme dost místa ve věznicích, a mnoho vězňů si tak odpykává trest v „domácím vězení“. Žijí životem jako všichni ostatní, mají však jistá omezení a povinnosti, například nesmějí překročit vytyčený okruh několika kilometrů od svého bydliště. Jsou to takoví virtuální vězni, ale ve skutečnosti se jejich vězení příliš neliší od „vězení“, v němž žije většina lidí. Někdy je dokonce obtížné najít nějaké rozdíly. Bude to také film o sexu, jenž je pro hlavního hrdinu jedním ze způsobů úniku, pomyslným stéblem, kterého se chytá pro vlastní záchranu. Myslím, že sex dnes na Západě získává obrovský význam a důležitost jakožto specifický způsob vyjadřování vlastní identity. V sexu mohou vyjít na povrch nejhorší a nejodpornější věci, které v sobě potlačujeme, ale je třeba je vyjádřit, je nutné, aby vyšly ven.

Natáčíte také ještě dokumentární filmy?

Právě jsem dokončil dokument, v němž jsem přes půl druhého roku sledoval rodinu, která žila v uprchlickém táboře na severu Keni, jejž téměř nikdo nezná. Je tam přibližně 120 000 lidí ze všech částí Afriky. Je to takřka v poušti, v takovém „no man’s landu“. Sledoval jsem jednu somálskou rodinu, která se později dostala do Spojených států díky tomu, že americká vláda naplňovala kvóty uprchlíků z této oblasti. Přijímají ovšem jen zdravé jedince, nikoli nemocné, staré lidi nebo děti, a to je přitom celý přesun organizován OSN a OIM v rámci programů humanitární pomoci! Uprchlíky dovezou na sever New Yorku, kde pak tito lidé pracují v továrnách. Ve skutečnosti však jde o zpronevěru humanitární pomoci. Na severu USA je totiž pro tento typ práce nedostatek pracovních sil. Pro Američany je práce u běžícího pásu příliš náročná, a tak na to využívají výlučně uprchlíky, ačkoli to jsou političtí uprchlíci, tedy lidé, kteří byli oběťmi násilí a podobně. Film zobrazuje toto zvláštní propojení politického a ekonomického vyhnanství. Jmenuje se Welcome to Paradise.