Přímá cesta k potravinám

Jste jednou z vůdčích osobností organizace PRO­BIO LIGA. Čím se zabývá?

Původním účelem této spotřebitelské pobočky svazu ekologických zemědělců byla osvěta a propagace systému ekologického zemědělství. K tomuto základnímu cíli postupně přibyla další témata, jako zkracování distribučních řetězců potravin, společenské souvislosti udržitelného zemědělství, školní a komunitní zahrady a komunitou podporované zemědělství. Zkrátka vše, co se točí kolem potravin, životního prostředí a sociální spravedlnosti.

Co pro vás znamená potravinová soběstačnost?

Soběstačnost je možno brát v potaz na úrovni jedince, regionu nebo národa. My raději spíš než o soběstačnosti – což je poměrně úzký termín, který vede k pocitu jakési izolace, uzavřenosti a desocializace – mluvíme o potravinové suverenitě. Důraz klademe na právo a možnost utvářet vlastní potravinový systém, který vyhovuje dané oblasti na každé ze zmíněných úrovní společnosti, ať už z hlediska kulturně­historických, environmentálních či společenských souvislostí. V současnosti je potravinový systém spíše univerzální, což je podle mne škodlivé. Potravinová suverenita staví na tom, že systém by měl být rozmanitý a vhodný právě pro ty, kdo ho vytvářejí. Pokud je potravinový systém ovládán agroprůmyslem, deseti společnostmi na celém světě, můžeme těžko soběstačnosti dosáhnout. Maximálně na úrovni jedince, což ale vede k izolaci. Vytváření uzavřených komunit není náš cíl. Decentralizace ano, ale ne uzavírání se.

Současné zemědělství používá vysoce efektivní způsoby produkce a zpracování plodin. Řecký ekonom Yanis Varoufakis však upozorňuje, že když se v zájmu ziskovosti snažíme co možná nejvíce mechanizovat lidskou činnost, nakonec zjišťujeme, že vytvořené produkty mají o to menší hodnotu.

To je jednoznačně pravda. Současné zemědělství produkuje na relativně malé ploše relativně levně velké množství potravin. Mnohem méně efektivní je ve využívání zdrojů, protože na levnou výrobu velkého množství zboží se spotřebovává ohromné množství energie. Na kilojoul energie obsažené v potravinách se spotřebovává minimálně stejně, ne­li více energie vložené do zemědělského systému. Externí náklady, které nejsou zahrnuty do účetnictví a konečné ceny, se pak dělí mezi všechny – připadají na budoucí generace nebo na lidi ve třetím světě. S koncentrákovou efektivitou spalujeme každý den dvacet lidí a jsme vysoce úspěšní v zabíjení. Vytváříme čím dál tím víc věcí a třeba i za menšího vkladu lidské práce, jenže věci potom mají nižší hodnotu a lidé sami sobě nižší hodnotu přisuzují. Důsledkem efektivity pak je, že nemůže vzniknout společnost šťastných a spokojených lidí.

Jak rozumíte třetímu bodu koaliční smlouvy naší vlády, v němž se mluví o podpoře lokálních producentů a klade se důraz na potravinovou soběstačnost země?

Témata jako potravinová suverenita a soběstačnost by měla vycházet zdola, z potřeby lidí. Stát by měl fungovat spíše jako odstraňovač brzd a překážek než jako iniciátor. Nemyslím si, že potravinová soběstačnost a podpora místních producentů prosazovaná představitelem největší české agrokorporace povede ke skutečné podpoře malé produkce, která je environmentálně šetrná, zapojuje lidi a dává jim možnost ovlivňovat svůj potravinový systém. To, co Agrofert dělá, se v žádném případě neblíží ideálu potravinové suverenity, je to naopak druhý extrém. Zmíněný bod podle mne spíše hovoří o vyšší podpoře velkých zemědělských koncernů a jejich produkce, o větších dotacích, lepších daňových podmínkách, umožňujících ještě efektivněji dodávat na trh produkty sice levné, ale za cenu vysokých externích nákladů.

S tím souvisí téměř schizofrenní situace mnoha našich konvenčních zemědělců a chovatelů drůbeže, kteří jsou napojení na Andreje Babiše a jeho firmy. Ty jim dodávají techniku, servis, osiva, hnojiva a tak dále za ceny, které samy určují. Nakonec od nich ta samá firma vykoupí produkci, často za dumpingovou cenu. S nadsázkou by se dokonce dalo mluvit o novém feudalismu. Zemědělci si na jedné straně stěžují na nízké výkupní ceny, na straně druhé je pro ně tato situace celkem pohodlná, protože se nemusí starat o odbyt.

Jsou to často akciovky a firmy, u kterých rozhodují ekonomické faktory. Zřejmě je to pro ně za současného stavu natolik výhodné, že jim to stojí za trochu strachu, že zaniknou. A často jsou to tak absurdně velké podniky, že i kdyby chtěly, nemají velkou šanci se z toho vymanit. Ostatní odbytové kanály jsou zavřené a nemají dostatečný manévrovací prostor. A malí, rodinní producenti se zase obávají o ztrátu hospodaření samotného. Jenže oni v tomto režimu existují třeba posledních dvacet let.

Tato situace je celosvětovým problémem. Existuje nějaké východisko z tohoto začarovaného kruhu?

Postavit se na vlastní nohy. V běžném podnikání se změny dají dělat celkem rychle, v řádu měsíců, v zemědělství je to ale velmi riskantní krok, k němuž je často třeba několika let. Když mám zajetý podnik a produkuji jednu plodinu pro jednoho odběratele, diverzifikovat produkci je natolik náročná záležitost, že za současných výkupních cen si na to nikdo netroufne. Raději bude držet vrabce v hrsti a žít s pocitem určité nesvobody. Chce to ohromnou odvahu jít vlastní cestou. Zemědělci jsou na tom většinou biti. Síla velkého kapitálu je opravdu mocná a obzvlášť trh s potravinami je dost náročný – panuje velká konkurence a malé marže. V tuzemsku je navíc spotřebitel nevychovaný a zajímá se pouze o nízkou cenu, kterou nabídne samozřejmě spíše ten, kdo má vysokou efektivitu, slevu z velkého objemu.

Zabýváte se tvorbou a propagací alternativ. Jaké jsou podle vás hlavní výzvy pro zemědělství a potravinovou produkci obecně?

Situaci našeho zemědělství soudím podle tří základních měřítek. Vycházím ze statistik, z toho, jak vypadá naše krajina a jaké jsou naše stravovací návyky. Statistiky hovoří jasně, jsme zemí s jednou z největších průměrných výměr na hospodářství v Evropě, přičemž neexistuje diverzifikace zemědělských činností. Venkov je mrtvý, mění se v noclehárnu pro měšťáky a zemědělství negeneruje žádnou přidanou hodnotu. Na tuzemských polích převládají dvě tři plodiny, které jsou zrovna dotované, což je z hlediska osevního postupu – už jenom této triviální záležitosti – průšvih. A to vůbec nemluvím o dopadu na životní prostředí, okolní flóru a faunu. Pokles množství typických polních ptáků, kteří jsou indikátorem stavu prostředí, je dramatický. Po roce 1989 sice došlo k určitému zlepšení, ale o dekádu později intenzifikace zemědělství opět narostla. A pokud se podíváme na naše stravovací návyky, každou chvíli slyšíme, že jsme popelnice Evropy. Obchody nabízejí velmi nekvalitní zahraniční produkci. Ale má to i celosvětové souvislosti. Proto jsou výzvy z mého pohledu jednoznačné. Především ty environmentální – to znamená dělat zemědělství tak, aby nelikvidovalo životní prostředí a krajinu. Míra eroze, chemizace půdy a snižování její úrodnosti je pořád alarmující. Pak jsou tu výzvy sociální – kvalita života na venkově je tristní a žádný program ani miliardy nalité do rozvoje venkova to nebyly schopné zvrátit. S tím souvisí i otázka ekonomická. Zemědělství je požírač dotací. Velkému počtu zemědělských podniků vůbec nejde o produkci. Nejvíc prosperují zemědělské podniky, které produkují zrovna to, na co jsou dotace – energetické plodiny a podobně.

Jednou z alternativ, které prosazujete, je takzvané KPZ čili komunitou podporované zemědělství…

Ano, zní to jako krabička poslední záchrany, ale jde o překlad pojmu community supported agriculture. Tento model v zásadě vychází z potřeby lidí, kteří hledají kvalitní lokální potraviny, a z potřeby zemědělců vymanit se ze situace, o níž jsme mluvili. Tyto dvě potřeby se propojují ve vzájemném dlouhodobém závazku – jeho smyslem je, aby zemědělskoprodukční problémy byly sdíleny spravedlivěji než v převládajícím, konvenčním systému produkce. To znamená, že část rizik, kterých se drobní zemědělci bojí, je přenesena i na finálního konzumenta. Ten přímo přebírá část odpovědnosti za to, jaké zemědělství bude, jaký bude mít vliv na okolí a zemědělce. Je to alternativa k dumpingovým cenám, vzájemnému okrádání, likvidaci půdy, zne­­užívání pracovníků nejen třetího světa.

Jaké jsou dějiny KPZ? Kde a kdy systém vznikl?

Uvádějí se dvě větve. Jedna sahá do Japonska šedesátých let, kde se ten systém jmenuje takei – jídlo s tváří zemědělce. Poválečný welfare systém tehdy začal narážet na problémy způsobené zprůmyslněním zemědělství, které mělo především nakrmit co nejvíce lidí. Spotřebitelské veřejnosti vadila nízká kvalita potravin a vznikla potřeba získávat je ještě jinak než prostřednictvím velké průmyslové produkce. Druhá odnož začala v šedesátých a sedmdesátých letech v USA, kam přesídlili švýcarští stoupenci myšlenky biodynamického zemědělství. V důsledku tlaku na efektivitu tehdy v USA zanikalo mnoho drobných farem. A významným zlomem z mého pohledu byla nultá léta 21. století, kdy ve Francii vznikl systém AMAP – (Asociace za záchranu drobného hospodaření), který stojí na původních myšlenkách Japonců a Američanů. V návaznosti na AMAP se komunity podporovaného zemědělství začaly rozvíjet v Itálii, kde má solidární ekonomika tradici. Ve Velké Británii zase převládají sdružení založená na družstevnictví a na občanských iniciativách. Je zajímavé, že vznik jednotlivých KPZ systémů probíhal sice nezávisle, ale paralelně, a vycházel z velmi podobných ideálů. Dnes je hnutí KPZ z celé Evropy schopné shodnout se na základních charakteristikách a principech své činnosti.

V systému KPZ chybí prostředník, ať už jde o překupníka, řetězec či prostě obchodníka. Vztah je založen čistě na ose producent–konzument. Mohl byste blíže vysvětlit, jak vypadají hlavní modely takové spolupráce?

Nejčastější formou je model AMAP. Jde o zajištěný odbyt pro zemědělce a zároveň zajištěný odběr pro skupinu spotřebitelů, kteří se stávají podílníky produkce již existujícího hospodářství. Odběratelé se přímo zavazují zemědělcům, že jejich produkci budou dlouhodobě odebírat a budou za ni dávat to, co zemědělci potřebují pro udržení hospodářství. Hospodáři jim pak poskytnou produkci, jakou si budou přát – ať už ekologickou, biodynamickou nebo konvenční.

Pro takové odběratele ve francouzštině po­­užívají pěkný termín – consomm’acteur. Už to není pouze konzument, je to aktér přímo zapojený do potravinového systému.

A potom existuje druhý hlavní model KPZ, který pracovně nazývám sdílení úrody a který vzniká na zelené louce. Je to systém, v jehož rámci si skupinka lidí společně vytvoří způsob, jak produkovat potraviny pro vlastní potřebu. Můžou koupit a provozovat třeba existující farmu. Můžou zaměstnat zemědělce a platit mu za jeho práci. Anebo můžou produkovat úplně sami. Ale základ je, že odpovědnost za hospodaření nese celá komunita.

Kolik procent potravinové spotřeby pokryje systém KPZ? Lze se úplně vyhnout nákupům v supermarketu?

Například maso získávám pouze prostřednictvím KPZ, dám si ho jednou za dva, tři týdny. A pokud bych v květnu až listopadu nebyl úplně vybíravý a přijal sezonní omezení do důsledku, tak bych mohl vyžít i se zeleninou a ovocem pouze z KPZ.

Pokud bychom my jako konzumenti spolu s naším zemědělcem byli schopni společně zafinancovat vybudování skladu, fóliáku a podobně, byl by schopen nám dodávat zeleninu celoročně. Ale protože tu zatím nebyla tato potřeba, tak k tomu nedošlo. U masa, mléka a vajec je už nyní pokrytí celoroční. U ovoce a zeleniny jsou ještě rezervy. V Německu jsou například farmy KPZ, které mají sklady a jsou schopné zajistit potraviny celoročně.

Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond neřeší ani tak problémy spojené s bankovní krizí a spekulacemi, spíše nutí státy k úsporným opatřením. Řecko je asi nejvyhrocenějším příkladem toho, co může postihnout postupně celou Evropu. V Řecku i ve Španělsku jsou proto komunity podporovaného zemědělství ve velkém zakládány z čistě existenciální potřeby.

Že iniciativy KPZ vznikají takto vynuceně, považuji spíše za rizikový faktor. Nové struktury jsou v Řecku vytvářeny v kritické situa­ci, narychlo a pod velkým tlakem. Myslím si, že je dobře, že u nás komunity zakládáme v době, kdy se máme relativně dobře, ale ­přitom vnímáme, že existuje nějaké celospolečenské riziko, a vytváříme předpolí, které může na krizi reagovat.

Myslím, že je důležité demytizovat formát farmářských obchůdků, které vznikají jako houby po dešti. S KPZ ovšem nemají nic společného. Svým způsobem parazitují na společenském zájmu o lokální produkci a opakují mnoho z problematických momentů, proti kterým se KPZ vymezují – jsou to například konvenční strategie dumpingových výkupů produkce od zemědělců nebo konvenční metody distribuce a obchodování.

Hodně to záleží na tom, kdo farmářské obchody provozuje a s jakým cílem. Ale principiálně je to prostě obchodnický, nikoli partnerský model, na jakém jsou postaveny komunity podporovaného zemědělství. V nich jde o to, že potraviny nejsou a neměly by být obchodovatelná komodita.

Nedávno jste se zúčastnil celoevropského setkání zástupců KPZ. Na jednu farmu do Francie přijelo asi devadesát lidí ze sedmnácti států. Z Česka tam byli čtyři reprezentanti různých modelů KPZ. Jaké jste si odnesl dojmy?

Bylo to druhé ze setkání navazujících na větší událost, Fórum potravinové suverenity uskutečněné v roce 2011 v Rakousku. Cílem bylo sestavit jednotlivé body programu, jehož cílem je potravinová suverenita v Evropě. Model KPZ byl na Fóru označen za jeden z významných nástrojů k dosahování potravinové suverenity, což inspirovalo celoevropská setkání představitelů KPZ. Cílem nedávného setkání bylo dohodnout se na společné hodnotové pozici – co vlastně kápézetky v Evropě představují a kam bychom se chtěli ubírat. Ale vzhledem k inherentní decentralizaci a dishierarchii našeho přístupu k tomu vlastně nedošlo… Vytvořilo se pět pracovních skupin, které se budou zabývat jednotlivými tématy, jako jsou výzkum v oblasti KPZ, společná publicita evropského významu nebo obhajoba potřeb a témat KPZ na evropské úrovni v zemědělských strukturách, například skrze největší celosvětové rolnické hnutí La Via Campesina, a na různých fórech pro solidární ekonomiku. Na společném hodnotovém vyjádření má ­smysl pracovat, ale k tomu ještě čas zřejmě nedozrál. Nejdůležitější funkcí setkání jsou inspirace a vzájemná podpora. Kápézetkáři jsou totiž často považováni za exoty.

Alternativy bývají obvykle nejdříve rozpoznávány nadnárodními korporacemi. Protože monitorují trh, dokážou vycítit poptávku ve společnosti. Tak se nyní v řetězcích objevují bio a lokální produkty. Nebojíte se, že se i na alternativě typu KPZ pokusí někdo vydělat?

Určitě se na tom přiživuje bedýnkový prodej, farmářská produkce a podobně. Nicméně na partnerství, na němž je založeno KPZ, se nedá vydělat, a tak to velké korporace neláká. Korporace může udělat reklamu, může ve své kampani zneužít původní myšlenku, ale reálné lidi s reálnou společnou potřebou žádná korporace nevytvoří.

Je tedy komunitně podporované zemědělství veskrze politické, ač se tomu označení sami aktéři brání?

KPZ umožňuje transformaci vztahů v současném systému. Solidární ekonomika je dnes už celkem standardní pojem. Představuje protiproud mainstreamu, ale KPZ je na něm stále závislé a do určité míry z něj vychází, ačkoli ho nahlodává zevnitř.

Existuje nějaké přímé či nepřímé napojení KPZ na alternativní politicko­sociální levicové iniciativy?

Ve Francii například AMAP nemá žádný politický podtext, je zaměřen čistě zemědělsky a spotřebitelsky, ačkoli na regionální úrovni se jedná s politickou reprezentací. Zato třeba v Německu je velká komunita Solidarische Landwirtschaft vyloženě navázaná na anarchistické a levicové skupiny, které se explicitně angažují v celospolečenských sociálních změnách, nejen v oblasti zemědělství a potravin.

Může stát KPZ na začátku systémové změny společnosti?

Současný potravinový systém je tak silně zakořeněný v systému ekonomiky, že je v podstatě nezreformovatelný. Nevím, zda mají komunity podporovaného zemědělství potenciál změnit potravinový systém jako takový. Ale učí nás dělat věci jinak, na základě vzájemného dialogu a společného postupu a rozhodování – to je významný posun oproti tomu, co se tady posledních dvacet let učíme, tedy že základem je dělat věci tak, aby vedly k osobnímu prospěchu.

Domníváte se, že se jedná o první krok a další budou následovat?

Celé to hnutí – ačkoli se o něm kvůli decentralizaci snad ani nedá mluvit jako o hnutí – se kupodivu shoduje, že je veskrze pragmatické. Neuvažujeme o sobě jako o společenském hybateli a priori. Nechceme měnit společnost, chceme ukázat cestu. KPZ má potenciál společenské změny, není to ale jeho první cíl. Je to velice demokratické hnutí, nikdo sám ne­určuje, co se bude dělat. Všechny debaty jsou založeny na principech konsensu, společného rozhodování a transparentnosti. To máme společné s hnutím Occupy. Konsensus je etalon rozhodování většiny komunit. A samozřejmě také solidární ekonomika.