Pozornost věnovaná osvobození někdejší kolumbijské prezidentské kandidátky ze zajetí znovu vrací otázku po selektivním přístupu západních médií vůči této části světa.
Začátkem července byla z dlouholetého zajetí kolumbijských levicových rebelů vysvobozena, společně se třemi americkými bezpečnostními kontraktory a jedenácti Kolumbijci, bývalá kandidátka na post kolumbijského prezidenta Ingrid Betancourtová. Tato politička s francouzskými kořeny strávila v zajetí džungle šest let. Hned po propuštění vyzvala kolumbijskou vládu a levicové povstalce z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) k dalším diplomatickým jednáním. Západní média, včetně údajně levicových, jako je Guardian nebo Independent, pěla ódy na lišácký kousek kolumbijské armády, jež při záchranné akci, připomínající happy end některé z latinskoamerických mýdlových oper, opila rohlíkem zkušené bojovníky z FARC.
Až podezřele dokonalá akce však vyvolala i některé otazníky. Švýcarský veřejný rozhlas například přišel s tvrzením, že vysvobození rukojmí bylo umnou divadelní fraškou. Propuštění podle tohoto zdroje vyřešila kauce ve výši 20 milionů dolarů, kterou inkasovali únosci z FARC výměnou za sehrání divadélka pro kamery. Nezávislá mediální agentura Indymedia zveřejnila podrobný scénář celé akce. Podle této agentury měsíc před mediálně vděčnou událostí kolumbijská senátorka Piedad Cordóbová uvedla, že kolumbijská vláda s FARC uzavřela obchodní transakci, jež vedla k „vysvobození“ 14 rukojmích. Z kolumbijských zdrojů vyšlo dále najevo, že kolumbijský prezident Álvaro Úribe dříve mimo kamery potvrdil, že rozhovory s únosci Betancourtové a spol. probíhají. Venezuelský list Diario Vea otiskl článek, podle něhož se únosci z FARC dohodli na propuštění zajatých prostřednictvím švýcarských a francouzských diplomatů, kteří naaranžovali převoz rukojmí z různých oblastí dvěma helikoptérami. Kolumbijská armáda dostala echo o převozu zajatců a jejich propuštění a poté převzala kontrolu nad oběma stroji. Neuvěřitelnou shodou okolností se v ten den v zemi nacházel kandidát na křeslo amerického prezidenta John McCain, jehož důvěrné vazby na kolumbijskou politickou a ekonomickou elitu nejsou žádným tajemstvím. Mohl si tudíž užít lesku slávy, neboť kolumbijská vláda v rámci tzv. Plánu Kolumbie od Spojených států rok co rok obdrží obrovskou finanční dotaci. Amy Goodmanová, moderátorka relace Democracy Now!, ve své reakci na propuštění Betancourtové a ostatních uvádí částku ve výši 728 milionů dolarů za rok 2006. Zhruba 80 procent z těchto peněz je vyčleněno pro kolumbijskou armádu a policii.
Dobrý a špatný vůdce
Západní média včetně těch „otevřených“ dlouhodobě reflektují latinskoamerickou realitu velice selektivně. Tato tendence vyniká obzvlášť jasně při srovnání, jakým referovala o případu Betancourtové a jak dlouhodobě informují o venezuelském prezidentu Chávezovi. Pro toho mají vyhrazeno negativní světlo od venezuelského puče v roce 2002, za kterým stála domácí oligarchie s přímou podporou Washingtonu, přes generální stávku, která citelně ochromila venezuelské hospodářství, a neprodloužení licence televizní společnosti RCTV, jež proti Chávezovi v průběhu puče vedla mediální válku. Vedle masmédií stojí proti tzv. Bolívarianské revoluci, šířící se po chávezovském vzoru v různých specifikách a obměnách napříč kontinentem, v jednom šiku „nevládní“ organizace a „nezávislé“ think-tanky, jako NED, USAID, Transparency International nebo Reportéři bez hranic. Politické dění v Latinské Americe tudíž západní recipient sleduje přes značně ideologicky zamlženou optiku. Kolumbijská vláda je však tak kritického pohledu ušetřena. A to přesto, že – slovy amerického sociologa Jamese Petrase – „prezident Úribe se během svého mandátu v letech 2002––06 uchýlil k brutálním represím proti rolníkům, odborářům, lidskoprávním aktivistům, žurnalistům a dalším, které si vyžádaly 15 000 lidských životů“. Americký lingvista a filosof Noam Chomsky pak ve své publikaci Rogue States z roku 2000 o situaci v Kolumbii píše, že: „Každý rok vytvoří civilní konflikt 300 000 uprchlíků a 3000 mrtvých. Velká většina zvěrstev může být připsána na vrub pravicovým silám, například guerille AUC.“ V Kolumbii tvoří politické elity, vládní gardy a paramilitaristické guerilly jeden obrovský propletenec, a vytvářejí tak ze země jedno z nejnebezpečnějších míst na planetě. Kolumbijská federace odborů CUT letos uvedla, že během Úribeho mandátu dramaticky narostl počet zabitých odborářů. Nejvyšší kolumbijský soud nedávno prezidenta obvinil z podplácení členů kongresu, aby hlasovali pro přijetí dodatku, který by mu zajistil setrvání ve funkci prezidenta pro další volební období. Jeho prezidentský mandát je de facto nelegitimní. Oponenti kolumbijského prezidenta, kteří se nebojí promluvit, jej viní z neustálého porušování ústavy, rozsáhlé korupce a napojení na pravicové eskadry smrti. Ačkoliv se Úribe dosud těší značné podpoře Kolumbijců, tyto skutečnosti nelze jednoduše ignorovat a přecházet s grácií západních mediálních prostředků.
Autor je překladatel a publicista.