Třepotavý let

Hlavní hrdina posledního Haklova románu Let čarodějnice hned v první kapitole zabodává do těla člena ochranky obchodního domu nůž. Poměrně expresivní začátek však neústí v rychlý běh vnějších událostí, nýbrž otevírá cosi uvnitř hlavního hrdiny. V románu tedy nejde o čin kriminální, ale spíše o iniciaci. A motiv iniciace je v knize zastoupen nejednou.

Slepé cesty k zasvěcení

Vypravěč vykonává množství cest – v doslovném i přeneseném slova smyslu, aby se stal jiným, aby nahlédl pod povrch věcí. Dopravním prostředkem může být letadlo, bicykl či drogy, popřípadě kombinace obého, ale i noční sledování filmů na DVD, telefonické hovory apod. Ač je líčení těchto cest působivé, nezbývá než konstatovat, že ve výsledku nevedou nikam. Ani setkání s Mistrem, tedy tím, kdo má provést zasvěcení (jednou jde o podivína Arnošta, který bydlí v polorozpadlém domku kdesi u Prahy, podruhé je zasvěcovatelkou čarodějnice Bea v Lisabonu), nepřináší kýženou proměnu. Hrdina jako by se vždy něčeho dotkl, aby pak zůstal stejný.

Problém je, že totéž lze říci o fabuli celého románu. Je sice plný zápletek, které by možná vydaly na samostatné povídky, avšak jednotlivé příběhy vyznívají do ztracena. Málokterá kolize vyústí nakonec v katastrofu (o katarzi nemluvě). Nejsilnější se nakonec jeví příběh vztahu hlavního hrdiny a jeho stařičké matky, jež se pokouší napsat na psacím stroji vše podstatné, svůj život – její zápisky však odhalují nemožnost takového počínání. A tady se možná dotýkáme jádra Haklova románu. Vypravěč si v konfrontaci se svou matkou uvědomuje konstruovanost svého vlastního vyprávění a neschopnost se domluvit – nejen s druhými, ale i sám se sebou. Snad proto se snaží nejen pomocí drogových tripů nalézt skryté rezervy lidského mozku a vyždímat z nich to důležité.

Tlachat a sdělovat

Hlavní hrdina se jako píšící redaktor společenského magazínu ve své práci setkává se dvěma rovinami sdělování. Jednou je sdělování pro sdělování, tedy mediální komunikace, ale též určitý typ komunikace mezilidské, kdy spolu lidé hovoří, avšak nic neříkají. Jindy ale, například v rozhovorech se svou přítelkyní, se snaží o opak. Jejich promluvy směřují k podstatnému oklikou – jsou o lecčems, avšak jádro tvoří to, co je nevyřčené.

Hakl lehce přechází mezi různými styly komunikace, jednotlivé historky či mikropříběhy dokáže vypointovat: „Do frasa, vrčel jsem nad sodovkou, zas je to tu. To, co mě ničilo už tolikrát. Posléze se zpoza šaten vynořil muž v paruce, hvězda s tváří posetou flitry. Přihlásil jsem se, že já jsem ten. Můžeme, potřásl falešným mikádem a zamrkal, naštěstí ne na mě. Z kouta mu teatrálně ukazovala véčko bledá válcovitá diva. Zapnul jsem diktafon a vybalil otázku: ,Jak vzpomínáte na léta s Výběrem?‘ (…) Rozhovor vyšel s titulem: POŘÁDNĚ NADUPANÁ LEGENDA, tvůrčí bonus mojí šéfky.“ Osvědčuje, že základem jeho psaní je především orální kultura, historka či skazové vyprávění, avšak využívá i osobní zkušenosti s mediální komunikací (text je mj. protkán i internetovými odkazy).

Příliš chytré pomrkávání

Haklova postava dokáže být vtipná, duchaplná, přesná, nicméně, a to je asi jeho největší slabina, občas působí poněkud přechytrale. Máme před sebou osamělého čtyřicátníka potýkajícího se s životní krizí – profesní i osobní (tedy hrdinu v pravém slova smyslu typického), který s ironickým nadhledem komentuje okolí, je schopen i sebeironie, ale nelze se zbavit dojmu, že se ve svém vyprávění až příliš pasuje na stranu těch správných. Spiklenecky pomrkává na čtenáře a naznačuje, že my jsme ti, kteří vědí o světě své. Být s vypravěčem na správné straně je sice chvíli příjemné, nicméně časem to omrzí. Zejména v okamžiku, kdy zjistíme, že celé tohle sémantické divadlo slouží spíše k tomu, aby se na nás autor skrze vypravěče poněkud vytáhl. Během chvíle nás nejen stihne poučit (o Portugalsku i české krajině, o historii, botanice…), ale též nabídne názor na filmy, výtvarné umění apod. Vše s blahosklonným nadhledem: „objevil jsem v bazaru Formanova Amadea. Akademické paradoxy, belhání tlustou čarou obtažených karikatur, nepěkná podívaná.“

Zdá se, jako by se autor snažil siláckými gesty zakrýt nedotaženost románu. V jednotlivostech je Haklův text pozoruhodný, jako celek však příliš nedrží pohromadě. Ukazuje, že k románu nestačí jen vypravěč a události, ale že se jedná především o konstrukci, která se neobejde bez důsledně vybudované fabule a propracování vedlejších dějových linií.

Autor je bohemista.