Zamilovat se do prostoru?

Centrum Futura se spojilo s italskou Fondazione Volume!, aby společně vytvořily projekt, který je v českém prostředí (zatím) ojedinělý. Volume! sídlí již deset let v Římě a má za sebou řadu významných výtvarných počinů. Umělci, kteří s ní spolupracují, mají většinou za úkol pojednat výstavní prostor jako umělecký objekt. Kurátorka vybrala čtyři umělecké realizace, které původně vznikly pro Řím, a přenesla je do Prahy. Jako protipól byli přizváni ještě tři umělci, kteří vytvořili zcela nová díla pro prostor Futury.

Site-specific art nestěhovat!

Název výstavy je slovní hříčka, vytvořená ze dvou částí: z anglického pojmu „love at first sight“ (láska na první pohled) a umělecké tendence „site-specific art“. Toto spojení označuje jakési zamilovávání se do prostoru a umělecké realizace. Autoři výstavy se tím snažili vyjádřit hloubku vztahu mezi záměrem umělce a prostorem, který je jím následně přetvářen. Každý autor pojal své dílo odlišným způsobem, zaměřil se buď na architektonické vztahy v rovině samotné estetické formy, symbolického významu nebo sociálního podtextu. Všichni přesto mají jedno společné, a tím je právě site-specific intervence vycházející z ideje prostoru. Tím, že umělci pracují s interiérem galerie, umožňují návštěvníkům, aby se stali přímou součástí jejich děl. Samostatná estetická hodnota výsledného objektu bývá podružná, rozhodující je síla konceptu, kterou se snaží autor formulovat. Site-specific intervence se tím řadí do konceptuálního umění, které je založené právě na ideovém rozvrhu. Hodnota takových děl spočívá v kontextu daného místa a času, takže je velmi těžké tyto realizace přemísťovat či dokonce opakovat jejich prezentaci jinde. Proto v případě přesunu děl z galerie Volume! do Prahy byla jejich adaptace na nové prostředí obtížná.

Díra ve zdi, moucha v oku

V galerii Futura jsou vystaveny některé instalace a projekty, které s okolním prostorem konvenují. V jedné z prvních místností uvítá ná­vštěvníka železná houpačka a podlaha pokrytá zeleným trávníkem, po kterém se můžete bez zábran projít. Po chvíli si všimnete, že houpačka probourala svým pohybem díru do stěny galerie. Autorka Marina Paris v tomto svém díle, nazvaném Park, symbolicky naznačila kontrast mezi dětskou nevinností a pracovním nástrojem způsobujícím cílenou destrukci. V další místnosti vytvořil drážďanský umělec Carsten Nicolai (viz Podoby zvuku, A2 č. 37/2007) instalaci nazvanou Autoflash. Ke stropu zavěsil mikrofon, který zachycuje zvuky z galerie a přenáší je do stroboskopu, ten se následně rozsvěcí. Temná místnost je tedy ozařována záblesky stroboskopu v reakci na příchod návštěvníka. Autor se dlouhodobě zabývá vztahem mezi zvukem, pohybem a světlem. Poutavým dílem je také Moucha v oku od Sancha Silvy. Jedná se o dřevěnou konstrukci, která spojuje dvě místa a vytváří mezi nimi průhled. Autor experimentuje se způsoby vnímání tím, že zaměňuje vnější a vnitřní prostor a nabízí nové úhly pohledu na něj.

Dekontextualizovaný kontext

Některá vystavená díla, vytvořená konkrétně pro Volume!, hodně ztratila tím, že byla vyjmuta z původního kontextu. Například umělec Costa Vece prezentuje instalaci nazvanou Revoluce/Vlastenectví, která je vytvořena ze železných panelů, ostnatého drátu a umělého osvětlení. Má představovat vstup do jakéhosi uprchlického tábora. Costa Vece tímto způsobem v roce 2005 uzavřel vchod do jedné z italských galerií, čímž se snažil poukázat na problematiku sociálního vyloučení a ztrátu domova běženců v cizím prostředí. V galerii Futura byla však tato stěna umístěna do interiéru, kde rozděluje prázdnou místnost na dvě části. Nic za sebou neskrývá, ani nevybízí k tomu, aby ji člověk překonal, takže ztratila své opodstatnění. Dalším umělcem, jehož dílo u nás nevynikne tak jako ve svém původním prostředí, je Olaf Nicolai. Jeho instalace Píseň lásky vycházela z urbanistické lokace římské galerie Volume!, v jejíž těsné blízkosti se nachází věznice Regina Coeli. Umělec si proto za svou inspiraci zvolil film Jeana Geneta (Un chant d’amour, 1950), který vypráví o milostném vztahu dvou vězňů. Tito trestanci prostrčí ve stěně mezi svými celami slámku a posílají si jejím prostřednictvím cigaretový kouř. Aby divák mohl této instalaci porozumět, musí být s těmito souvislostmi obeznámen. Finální dílo Olafa Nicolaie totiž představuje pouze plastová slámka zasazená do bílé zdi. Jen málo Čechů bude znát Genetův film; také v blízkosti pražské galerie se nenachází žádná věznice, čímž se důsledně vymazává čitelnost celé kreace. Přestože zmíněné instalace dostatečně nekorespondují se svým novým umístěním, umožňují českým návštěvníkům prohlédnout si velmi kvalitní zahraniční site-specific, které by v našich galeriích jinak hledali marně. Není to paradox?

Celou výstavu propojuje bílé zábradlí, které vás provede všemi místnostmi. Jeho autorem je jediný český zástupce na výstavě, Dominik Lang. Přítomnost „zábradlí“ si návštěvníci na první pohled nemusí ani všimnout, přičemž postupně zaznamenávají, že je umělec prostřednictvím tohoto vodítka vábí do různých zákoutí, kterým tak dává nečekaný rozměr. Při cestě ze schodů možná i zaváhá, zda může zábradlí vůbec použít a přidržet se ho, protože autor potlačil účel daného předmětu a dal mu novou funkci. Dominik Lang zde především modifikuje a posunuje ideu konvenční orientace v prostoru.

Univerzální jazyk především

Centrum Futura jako nezisková instituce zaměřená na současné české, ale i zahraniční umění se snaží především propagovat univerzální jazyk vizuální kultury, propojovat různé formální postupy a mixovat odlišné i blízké kulturní projevy. Součástí výstavy Love at first Site je také videodokumentace projektů realizovaných v galerii Volume! v Římě od doby jejího založení, tedy mezi léty 1998 a 2007. Je to vlastně „přehlídka“ zahraničních site-specific intervencí. Zajímáte-li se tedy o moderní a současné umění, neváhejte zavítat do Futury. Nabídne vám ho, případně doveze – někdy i přes všechny paradoxy – až na místo.

Autorka studuje dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně.