Fotograf je typ umělce určitým způsobem příznačný pro dvacáté století. Průhled jeho tvorbou do zákulisí tak slibuje více než „jen“ výstavu. Podobně je tomu u americké fotografky Annie Leibovitzové (1949). Pod prostým názvem Annie Leibovitz – Život fotografky, 1990–2005, představuje Evropský dům fotografie v Paříži expozici, která již od roku 2006 sklízí úspěch po celých Spojených státech. Výstava po své evropské premiéře v Paříži putuje do londýnské National Portrait Gallery. Neobvykle rozsáhlý projekt shrnuje známé dílo úspěšné americké portrétní fotografky a nabízí bonus. Vedle fotografií celebrit, hereckých hvězd či politiků, které tvoří nejsvrchnější vrstvu expozice, sledovali kurátoři projektu také přesahy mimo žánr exkluzivního „společenského portrétu“. Cesta je zavedla hlouběji, ke snímkům z rodinného života Annie Leibovitzové. Důležitým momentem celé expozice je prezentace souboru věnovaného autorčině sestře Susan Sontagové (1933–2004), známé kontroverzní americké aktivistce, spisovatelce, kritičce a teoretičce umění. Pozlátko zde mizí a svou roli přebírá intimita. Fotografie přibližuje zákulisí cest Sontagové za svými aktivistickými cíli, ale i klid domova nebo civilní průběh léčení – chemoterapie, které se podrobila. Pokud tedy výstava, uspořádaná několik let po smrti Susan Sontagové, opravdu nabízí určitý ucelený obraz díla fotografky Annie Leibovitzové, pak je to právě klíčová postava její sestry, prostupující celou expozici, podobně jako v symbolické rovině nesmazatelně figuruje v intelektuální historií Spojených států amerických, která dotváří skutečnou summu díla.
Václav Janoščík, Paříž