Postliberální situace

Diskuse o ekonomických, ideologických, ale i kulturních základech našeho politického systému se stále více rozšiřuje. Zdá se, že liberálnědemokratický příběh, alespoň u kriticky myslící veřejnosti, ztrácí na své univerzálně podávané svůdnosti a dostává trhliny. Mezi ně pak patří nejen dopad a (absence) rozuzlení globální finanční krize, ale také nové geopolitické výzvy a probouzející se xenofobie. Nepochybně dnes potřebujeme aktuálním způsobem promýšlet problémy současnosti a hlavně jazyk, jímž je popisujeme. Problém přitom neřeší odmítnutí, konzervativní návraty nebo hledání viníků, ale právě nové promýšlení našeho politického dědictví, jež je tak či onak spjaté s demokracií a liberalismem.

Jak korigovat liberalismus?

Akademická sféra a zejména humanitní vědy mají v tomto ohledu příležitost setřást odstup širší veřejnosti a přiblížit se aktuálnímu dění. Právě tyto naděje vzbuzuje kniha Demokracie v postliberální konstelaci politologů Milana Znoje, Jany Vargovčíkové a Jana Bíby. Vychází z teze, že liberalismus není schopen „tematizovat kolektivní, veřejné a politické podmínky svobody, bez nichž však demokracie ztrácí politický smysl“, ale vzápětí čtenáře ujišťuje, že „liberalismus nepatří k nepřátelům demokracie“.

Postliberální konstelace tedy nepředstavuje podmínky po liberalismu, ale snahu liberalismus korigovat. Alternativními tradicemi, které autorům poskytují takovou příležitost, jsou neorepublikanismus, deliberativní demokracie, demokratický populismus a radikální demokracie inspirovaná poststrukturalismem. Není účelné zde tato východiska shrnovat v celku, proto se zaměřím pouze na příklady, které jsou samy o sobě příznačné. V knize můžeme najít všehovšudy dva, konkrétně v kapitole Jany Vargovčíkové o deliberativní demokracii. Její příspěvek začíná velmi stručným shrnutím jednání o nové ústavě na Islandu po bankrotu v roce 2008, jež nakonec nebyla přijata. Autorka však pouze konstatuje neúspěch této snahy postavit zákonodárnou moc na veřejné deliberaci, aniž by vyvozovala jakékoli důsledky. Ke konci kapitoly pak zmiňuje protesty proti reformě vysokého školství v Česku z roku 2009. Zde se alespoň dozvídáme, že jsou příkladem odporu proti „tržním deformacím vědeckého výzkumu a univerzitního vzdělávání“ a obecně, že reagují na absenci veřejné deliberace v případě konkrétního zákona. Kapitola pak končí konstatováním, že deliberativní demokracie je v praxi užívána okrajově, ale má ambici být teoretickou alternativou liberální demokracie.

Hledání kompromisu

Tento přístup, který si troufám zobecnit na celou knihu, skrývá dva principiální problémy. Na jedné straně celý diskurs zůstává na teoretické úrovni, nepokouší se o žádné konkrétní odpovědi nebo návrhy. Na druhé straně je napětí v samotné argumentaci celé publikace. Ačkoli chápe střet liberalismu a demokratismu jako principiální, nakonec se snaží hledat kompromis, nebo ještě přesněji vylepšení dosavadního fungování o prostředky deliberace či neorepublikanismu. Například Jan Bíba v kapitole věnované C. B. Macphersonovi a Norbertu Bobbiovi spatřuje napětí mezi liberalismem a demokratismem v samotném chápání člověka a jeho přirozenosti; na jedné straně představuje „nenasytného konzumenta, maximalizátora užitku“, na druhé je někým, „kdo vykonává, vytváří a těší se ze svých schopností“. Ale tato východiska autor dále nekonfrontuje a spokojí se s konstatováním napětí, které odpovídá postliberální demokracii jako „bytostně konfliktuálnímu podniku“.

Kniha Demokracie v postliberální konstelaci z těchto důvodů není vhodným počátkem k širší reflexi, přestože se dotýká celé řady klíčových témat současnosti. Do velké míry zůstává sekundární literaturou či komentářem tradičních teorií. Přitom samotný pojem postliberální konstelace má velký potenciál, je možné ho spojit s promýšlením společenských podmínek nebo například s akceleracionismem. Postliberalismus by mohl artikulovat aktuální podmínky, rozpad určitého politického paradigmatu, snad i možné alternativy; ale pokud je k tomu zapotřebí teorie, pak by měla najít bližší a nový vztah k mezioborovosti, angažovanosti a přístupnosti.

Autor je kulturní teoretik.