Nedávné protesty v severní Africe a v Evropě obsahují jiný typ aktuálnosti než hnutí prožívající koncem devadesátých let závrať z toho, že dějiny neskončily a že lze opět napadnout klíčové mocenské instituce a žádat změnu světa. Příčinami dnešní tak silné nespokojenosti jsou krize a pocit nové generace, že se s ní nepočítá.
Nyní už všichni vědí, že jiný svět je potřebný, pro mnohé to ale neznamená, že jiný svět je možný. Slovo alternativa často vyvolává spíš obavy. Dnešní hnutí jsou odlišná od „barevných revolucí“, ač se jim vnějškově do značné míry podobají – i ona často chtějí zpochybnit stávající establishment a někdy i svrhnout sklerotické režimy, i ona užívají rétoriku demokracie. Zatímco však „barevné revoluce“ vesměs ztotožňovaly (stejně jako východoevropské revoluce roku 1989, jichž se nezřídka dovolávaly) demokracii s „normalitou“ západního volného trhu a soutěže politických stran, v případě těchto revolucí se demokracie stala otevřenou otázkou, požadavkem posunu za hranice původní normality.
Tři podoby radikalismu
Krize radikalizuje. Zaplnila náměstí v Aténách, Káhiře, Londýně i Madridu. I v jinak nepříliš živé Praze bylo Václavské náměstí plné odborářů a stále se mluví o generální stávce. Smysl těchto zalidněných míst byl vesměs jasně srozumitelný: hra se vede o to, na koho budou přeneseny náklady krize. Radikalismus v tomto případě směřuje k otázce zodpovědnosti: ať platí ti, kdo daný stav způsobili, bankéři a politici. Tento souboj má pochopitelně mnoho podob: od soudu s islandským premiérem Geirem Haardem až po spor o to, zda je správnější zvyšovat daně ze spotřeby nebo z příjmů.
Druhou polohou radikalismu krize je hluboká nedůvěra ke strukturám, které krizi přinejmenším umožnily, ne-li rovnou způsobily. Sem patří odcizení politické třídě či nedůvěra vůči médiím. Ta se projevuje různými způsoby, od růstu kritického myšlení a vůle k participaci, k dělání politiky na náměstích, až po větší otevřenost vůči sektářským a paranoidním informacím – krize znamená také růst popularity teorií spiknutí.
Jestliže dynamika bojů v obou předchozích případech směřuje ke konfrontaci těch nahoře, ve třetím případě si radikalismus nachází náhradní terče – stanou se jimi chudí, vylíčení jako bezpečnostní hrozba. Může jít o příjemce dávek, kteří už nejsou v daném narativu pouze morálně špatní, ale představují také nebezpečí. Peníze jim vyplácené nejen podvracejí řád hodnot ve společnosti, ale především představují její přiblížení k oltáři strašlivé bohyně Krize. Může jít ale pochopitelně také o náboženské a rasové menšiny – krize akceleruje potřebu bezpečí a identity.
Zdálo by se, že tyto tři podoby radikalismu lze oddělit a jasně přiřadit k jednotlivým společenským aktérům. Ve skutečnosti se velmi snadno překrývají – zášť k chudým či vnější hrozbě může elity pro jednou zachránit, aby se podruhé naopak propojily s kritičností vůči nim a byly pojímány jako politicky korektní patroni nebezpečných menšin. Hnutí kolem krize vytváří těkavou situaci – hněv je k dispozici v ulicích i u obrazovek počítačů a čeká, kdo mu dá přesvědčivější vyjádření.
Houby facebook
Hnutí v Egyptě byla ad nauseam popisována jako facebookový protest. Sociální sítě prý způsobily revoluci. Jak už to tak s bájením o těchto fenoménech bývá, nebyla to pravda. Twitter či Facebook dokonce nebyly ani nejvlivnějšími informačními kanály. Když byla svolávána největší z demonstrací 28. ledna 2011, v celém Egyptě nešel internet, protože ho vláda nechala odpojit. Jak uvedla egyptská politoložka Rabab El-Mahdiová, podstatná část lidí, která se protestů a následné revoluce zúčastnila, neměla k internetu a sociálním sítím přístup.
Hnutí navazovalo na různé protesty v průběhu posledních deseti let. K hlavním milníkům patří rok 2000, kdy v Egyptě propukly demonstrace v souvislosti s druhou palestinskou intifádou. To byl po mnoha letech první protest, který zpochybňoval legitimitu Mubárakova režimu. Druhým milníkem byla americká invaze do Iráku v roce 2003, kterou Husní Mubárak podpořil. Vlivným spodním proudem byla ale i od počátku milénia probíhající vlna menších protestů spojená zejména se zvyšováním cen potravin, nájmů a s dopady neoliberálních reforem, které Mubárak plně integroval do své politiky už na začátku devadesátých let 20. století. Z těchto protestů se vytvořila síť aktivistů, známých a „známých známých“. To byla skutečná, převážně nevirtuální „sociální síť“, která představovala alternativní informační a organizační strukturu. I přes represe zůstávala stále funkční a pomohla na začátku ledna šířit informace o prvních protestech a svolávat první demonstrace.
Neméně důležitou složkou egyptské revoluce byly odbory, jejichž stávky byly za Mubáraka nelegální. Oficiální odbory byly jen prodloužením státního aparátu a žádný odpor nepřipouštěly, potlačovaly i umírněné mzdové požadavky.
Od roku 2004 se však situace v průmyslu začíná měnit. Do čela nové stávkové vlny se postavili mladí pracující, ochotní jít do nelegálních stávek. Protože však oficiální odborové struktury neumožňovaly skutečnou organizaci zaměstnanců, vznikla síť nezávislých odborů. Nejvíce režim vyděsila stávka v Mahalle, průmyslové oblasti, kde roku 2006 zastavilo práci na padesát tisíc textilních dělníků. Právě vzájemná podpora sociálních hnutí a odborů vytvořila podmínky pro svržení Mubáraka. V dnešním Egyptě, kde se stále rozhoduje, jaký výsledek bude revoluce mít, stojí stará spojenectví radikálních odborů a sociálních hnutí proti snahám generálního štábu armády dosadit k moci „umírněné“ představitele starého režimu spolu s prozápadními politiky loajálními k nadnárodním finančním institucím.
Asambleas de barrios
Primát v silných protestech proti protikrizovým opatřením měla dlouho Velká Británie. Akce vyjadřující odpor ke škrtům zaplnily ulice a vyvolaly morální paniku – to když mládež vtrhla do sídla konzervativců. Britské hnutí je ale schopné i dalších kroků, méně spektakulárních, ale posilujících svou legitimitu: v době, kdy vládnoucí třída kladla důraz na to, že se všichni musejí uskrovnit ve jménu záchrany nemocné britské ekonomiky, umělo zmapovat, jakým způsobem mnozí bohatí Britové daní své zisky v zahraničí. Slova stoupenců „úsporných opatření“ pak musela nutně vyznít do prázdna jako pokrytecká.
Nejsilněji ale zatím vystoupilo protestní hnutí ve Španělsku. Od 15. května zaplnili indignados (rozhněvaní) náměstí, aby vyjádřili frustraci z ořezávání veřejných výdajů, nezaměstnanosti a odcizeného establishmentu. Aktivity se však neomezovaly jen na veřejná prostranství – tradice španělského protestního hnutí přispěla k tomu, že společenství zakořenila v jednotlivých čtvrtích a dokázala přenést kontinuální aktivitu i mimo rámec velkých demonstrací. Shromáždění v jednotlivých částech měst (asambleas de barrios) dala hnutí značnou pouliční přítomnost a zároveň otevřenou a neelitářskou povahu. I jeho demonstrace se staly společně vytvářeným dílem lidí z různých čtvrtí, a ne pouhým výsledkem aktivity skupiny organizátorů.
Nové odborářství?
Krize se stala výzvou pro odbory – nejen proto, že jsou přesně typem organizace, pro niž by v krásném novém světě neoliberálně individualizované práce nemělo být místo, ale také proto, že krize a atomizace pracujících vedla k pochybám nad silou tradičních odborářských metod, zejména stávek. Otázky vyvolal i vztah odborů a novějších sociálních hnutí. Alterglobalizační hnutí i hnutí protiválečné s odbory spolupracovalo a často z této spolupráce získávalo legitimitu, širší přijetí či finanční prostředky. Zároveň ale byly odbory poměrně pevně spojeny s etablovanou parlamentní levicí, kterou krize zastihla zpola v pozici bezradných, zpola v roli spoluviníků situace a v mnoha případech ochotných vykonavatelů škrtů. Odborová byrokracie přitom často prodala radikálnější protesty za sociální smír a vlastní vliv. Důsledkem je dlouhodobě trvající pokles organizovaných pracujících, který se dá vysvětlit nejen změnami ve společnosti a struktuře pracovních sil, ale také neatraktivností nemastné neslané politiky odborů.
Odbory ale byly úspěšné tam, kde dokázaly překonat zažitou formu organizace a navázaly se sociálními hnutími spolupráci. V Bolívii začaly odborové svazy organizovat informační stany na ulicích či před nákupními centry. Rozdávaly letáky, informovaly kolemjdoucí o jejich právech, zvaly neorganizované zaměstnance na setkání. Dostaly se do kontaktu s lidmi, kteří nikdy předtím neměli s odbory nic společného a u nichž by tradiční nábor na pracovištích byl buď úplně nemožný nebo velice riskantní. Když pak došlo k vydání zákona o privatizaci vodních zdrojů, měly odbory síť nejrůznějších organizací a sdružení schopných vést kampaň, která privatizaci zastavila.
K podobnému vývoji lze směřovat i v Evropě. Svědčí o tom i debata, která se dnes vede například v britských odborech. Jeden z představitelů nejsilnějšího odborového svazu UNITE Len McCluskey definoval roli současných odborů jasně: „Jsme v období, kdy nic, co jsme znali, už neplatí. Musíme pozvednout vědomí lidí a jejich sebedůvěru a jediný způsob, jak toho dosáhnout, je, že budeme sami sebevědomí. Kvůli nepředvídatelnému chování finančních trhů jsme v těžké době, ale právě proto musí být odbory silné, rozhodné a mít jasno.“ Odbory by se podle McCluskeyho měly začít zajímat nejen o klasická odborová témata, ale také o to, kde chtějí zavřít místní školu, v jakém stavu jsou cesty, jestli dochází k rasistickým útokům a jak proti nim bojovat. K tomu zřizují institut „community membership“ – členství ve společenství, které je určeno nejen pro nezaměstnané, ale i pro nepracující. Odbory mají přesáhnout starý rámec pracovišť a působit v dalších oblastech života. Zkrátka stejně jako v Bolívii a Mexiku jsou si i britské odbory vědomy toho, že pokud mají být schopny pomoci formulovat a prosazovat nějakou alternativu, musejí do tohoto úsilí investovat čas i prostředky.
Demokracie jako jazyk
„My se vlastně ani tolik nezlobíme na své politiky,“ říká účastnice demonstrací v záři zapadajícího slunce. „V mantinelech od Evropské unie, finančních trhů a Mezinárodního měnového fondu stejně nemohou dělat nic moc jiného. Je potřeba celoevropské propojování bojů.“ Říká to posmutněle, protože vidí, že za hranicemi Španělska se zatím hnutí příliš nezviditelnilo – a že i ve Španělsku je jeho moc ovlivnit instituce sporná.
Demokracie se tu vyskytuje v mnohočetné roli. Stává se projevem hnutí i jeho požadavkem. Hnutí opakují starý model vystoupení proti elitám, při němž se na rozdíl od politických kartelů u moci přihlásí k roli lidu, který je zdrojem moci i legitimity. Jako požadavek se ovšem demokracie stává otázkou, na niž nemají odpověď ani tato hnutí sama: co přesně znamená skutečná demokracie, jíž chtějí teď dosáhnout, krom toho, že se odlišuje od moci odcizených a zkorumpovaných stranických aparátů? Heslo skutečnou demokracii bývá spojováno se zavedením institutu referenda, s přímou participací v politických a ekonomických otázkách. Těmito konkrétními návrhy se ale postoje hnutí stávají doplňkem, nikoli alternativou dosavadních institucí – a jakožto pouhé doplňky se z požadavků demonstrujících sílu hnutí a reálnost jeho aspirací stávají spíše výrazem bezmoci, schopnosti formulovat vlastní postoj jen jako „skromný návrh“, demonstrující při nejlepším pouze pokrytectví rétoriky mocných.
Demokracie přitom vyslovuje požadavky na moc. S jazykem ji pojí klíčová vlastnost – sdílejí jej většinou ti, kdo požadavky kladou, s jejich adresáty. Hnutím dává tato řeč pocit argumentační převahy – lze jím snadno poukázat na nelegitimitu protivníka. Rétorika demokracie má ale také problém vlastní jazyku: usměrňuje popis. Otázka, která stojí před hnutími vznikajícími v reakci na krizi, zní: budou slova demokracie stačit ke kladení ekonomických otázek? Jistě, tento jazyk umožňuje popsat určité ekonomické vztahy a struktury jako hluboce nedemokratické – a ve světle krize se zdá být nabíledni, že jsou rovněž nefunkční. Dokáže ale jazyk demokracie popsat také jejich specifickou funkčnost, to jest popsat kapitalismus jinak než pouhou morální kritikou? Dokáže demokratická rétorika zdůvodnit zpochybnění soukromého vlastnictví a zabavování velkých majetků? Tato otázka je klíčová pro formulaci alternativy – a ta je zásadní, má-li hnutí udělat druhý krok, od stížností (i třeba radikálně formulovaných) k odlišné formulaci světa. Demokracie jistě bude jedním z konstitutivních prvků této nové situace – je ovšem otázkou, zda může být jediným.
Pokud otevřená a kritická hnutí se svou alternativou, jasnou a silnou novou formulací nepřijdou, krajní pravice má už hotové řešení. Její novou popularitu lze číst různě – ale nebudeme asi daleko od pravdy, když ji přičteme i rozpačitosti levice, její neschopnosti jasně mluvit a jednat v situaci, kdy i pravicový ekonomický tisk přiznává, že Marx měl pravdu.
A v Česku?
Vládu se škrtacím programem máme i v Česku – a i proti ní došlo k veřejným mobilizacím. Zkusme si ovšem představit, že by vedle demonstrací na náměstích docházelo ke každotýdenním veřejným setkáním iniciativ typu ProAlt či Alternativa zdola v jednotlivých pražských, brněnských, ostravských a dalších zákoutích. Že by hnutí proti reformám získalo lokální ukotvení, že by se obecné proklamace překládaly do situace jednotlivých sousedství.
Nereálné? Ale těžko si lze představit silné společenství, pokud se ukáže jen jednou za několik měsíců lidem na očích. Ostatně připomeňme si, že dvě poslední nenásilné změny režimu v československých dějinách (ta v roce 1948 i ta v roce 1989) se opíraly o hnutí se silnými lokálními strukturami, ať už byly připraveny (v případě KSČ) nebo vznikaly přes noc (jako OF).
Krize znamenala posílení těch, kteří jsou pro urychlenou demontáž sociálního státu. To mělo paradoxní důsledek: změny radikalizovaly umírněné a umírnily radikály. Některé jednotlivce i společenské skupiny vedla hrozba zhroucení dosavadních jistot k zásadním pochybám o společenském uspořádání, které je garantovalo. Dosavadní radikální kritici institucí, které měly „polidšťovat“ kapitalismus, museli zase přemýšlet o tom, jak bude vypadat společnost po jejich vyhození do smetí. Skončili přesunem akcentu z ofenzivních bojů za změnu systému v sebeobranných zápasech proti škrtům. Jejich radikalismus se stal praktičtějším, zároveň ale vlastně především suplují roli chybějících levicových liberálů.
Různým protestům především chybí propojení. I akademická mládež, která někdy vyčítá ostatním, zejména odborářům, zahleděnost pouze do vlastních problémů, není často schopná dostat se dál než k problémům vysokých škol – pokud artikuluje aspoň je a neočekává spíše ovoce své volby „topky“.
Nejuniverzálnější požadavky, jdoucí daleko za rámec vlastních bezprostředních stavovských zájmů, byli odboráři schopni vyjádřit právě svým odporem k reformám – do značné míry jim ale chyběl propojující jazyk, kterým by o tom mohli dát vědět a zabránit, aby je média a establishment postavily proti zbytku společnosti. Pokud odbory srovnáme s většinou české společnosti, zachovaly se bezmála heroicky. Budeme-li je ale poměřovat s organizacemi v jiných zemích, lze si klást otázku, zda překročí svůj stín a odhodlají se k ofenzivě i v tématech, která nejsou klasicky odborová. Pokud zůstanou u toho, co v době psaní tohoto článku prohlásila rada Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS), totiž že vyčká s protesty, dokud neucítí aktivní podporu občanů, nového se nejspíš nedočkáme.
Trochu rozpačitě působí také výzva ke globální revoluci, která by se měla odehrát 15. října 2011. Demonstrace v Evropě budou zajímavým indikátorem síly stávající protestní vlny. V Praze se v lepším případě odehraje debata o hnutí ve Španělsku, v horším na facebooku někdo vyhlásí generální stávku za svržení režimu, kterou podpoří pár set fanoušků.
Autoři jsou aktivisté ProAltu.