Velkofilm, nebo velký film?

Říká se, že když člověk stárne, roste do země. Když se podíváme na zatím poslední díla Obsluhoval jsem anglického krále Jiřího Menzela a Bathory Juraje Jakubiska, druhdy výrazných tvůrců nové vlny československé, je to doslova symbolické. Oba režiséři jako by měli tutéž ambici: natočit výpravný film s nosným „evropským“ tématem o postavě procházející vypjatými „velkými“ dějinami, typickými pro formování české či středoevropské kultury. Přitom se původní autorský styl spíš proměnil v obou případech v manýru, přehlušující svými co nejefektnějšími obrazy jejich vnitřní prázdnotu. Prázdnotu, v níž se velkolepá ambice v důsledku vlastně vytrácí a vnucuje otázku, proč tato díla vůbec vznikla. Zatímco Menzelovo nepochopení Hrabala píše velký otazník nad aktualizací národní klasiky (druhý a asi ještě větší se chystá tento měsíc při premiéře Brabcových omalovánek podle Máchova Máje), Bathory chybí síla, s níž se ve vizionářských Jakubiskových dílech kdysi střetávala realita s fantazií v těžce postřehnutelném víru, který strhoval nejen svou vizualitou, ale i nakažlivým bláznovstvím. Z vizionáře se stal špatný dějepisář, snažící se poslepit ne příliš přesvědčivou obhajobu čtyři sta let mrtvé maďarské šlechtičny, zatímco bílá místa dějin zaplnil svými přemrštěnými fantaziemi. Proto se historická kostýmní freska tříští o fantaskní výjevy, které v lepším případě opakují Jakubiskovy oblíbené motivy poletujícího peří, velkých leteckých nadhledů nad krajinou či halucinační vize otrávené hraběnky, případně kontrast modrých benátských růží a rudé krve.

Zatímco ale ve starších snímcích měly tyto motivy svůj smysl a byly vyvrcholením básnivé vize či touhy prodloužit extatické okamžiky navzdory tomu, že spěly osudově ke konci (např. Vtáčkovia, siroty a blázni), v Bathory si Jakubisko-malíř zahrává s kýčem jako každý, kdo obrazy ve velké snaze přeplní tolika různorodými věcmi naráz, až ztrácejí význam.

Z fantazie blábol

Horší je však Jakubisko-vypravěč, který využívá nedoložené historické okolnosti čachtické legendy k vlastním fabulacím. Šlechtičnu tak vykresluje stejně černobíle jako krvavá báchorka, jen místo vražednice je obětí mocenských intrik palatina, jenž se jí mstil de facto hlavně za to, že ho odmítla. Řada věcí však v příběhu nesedí a některé souvislosti se vytrácejí úplně. Co například přivedlo původně nenávistné špehující mnichy k takové náklonnosti k hraběnce? Proč se na konci její dvě dcery i s rodinami přidaly k palatinovu spiknutí, když byla tak vzorná matka, jak je celou dobu ukazováno hlavně ve vztahu k synovi Pálovi? Historická freska líčí řadu peripetií příběhu a uvádí na scénu tolik postav, že se ztrácí soudržnost a logika díla.

Jakubiskova spekulace s nepodloženými historickými událostmi vrcholí v postavě italského malíře Caravaggia, o němž není známo, kde mezi lety 1580 a 1593 pobýval. Proč by tedy v té době nezajel do Uher, a přestože v kunsthistorických pramenech bývá považován za homosexuála a jeho dílo se stalo jednou z ikon tohoto hnutí (např. snímek queer režiséra Dereka Jarmana Caravaggio z roku 1986), nezasouložil by si s hraběnkou přímo ve zpovědnici kostela?! Tato scéna navíc měla patrně přispět k větší „zábavnosti“ či komičnosti celého díla. V režisérových představách by asi historická freska měla být vylehčena občasnými komickými výstupy, které obstarává především dvojice mnichů-vypravěčů, jež ztělesnil Bolek Polívka a idol teenagerských komedií Jiří Mádl. V jejich cimrmanovských taškařicích se už jakákoliv historická věrohodnost rozpouští úplně, zejména když zkoušejí první mechanické lyže, padák, telefon či fotograf.

Velké peníze + velká jména = ?

Bathory tak nakonec chybí hlavně styl, který dřív Jakubisko svým dílem sám stanovil, zatímco nyní ho podřizuje představě „velkofilmu“. Tato dosti zkreslená vize je patrná už v tom, jak se film před svou premiérou (stylově na karlovarském festivalu) prezentoval v médiích. Nenápadité trailery lákaly vybranou sekvencí pouze na známé herce (Karel Roden, Lucie Vondráčková, Bolek Polívka, Franco Nero a další), nikoli na stěžejní téma či myšlenku, což by ostatně bylo těžké, protože ty se ve snímku rozpadají. Podivné obsazení menších rolí lidovými „herci“ typu Zdeňka Srstky či Petra Jákla jednoznačně ukazuje, že film od začátku kalkuloval hlavně s tím, aby byl divácký a komerčně úspěšný.

To je ostatně zjevné na první pohled z naddimenzovaného rozpočtu, koprodukce i anglické verze určené pro zahraniční trh. Kdo vlastně rozhodoval o filmu: Jakubisko, nebo jeho žena? A jaký má takový výsledek smysl? Přehodnocování dějinných událostí, návrat k národní klasice či snaha o přepisování legend by měly klást otázky především současné době. Češi ani Slováci navíc „velkofilmy“ zkrátka dělat neumějí. Velký film by měla charakterizovat velká odvaha, na velkofilm stačí velké peníze.