Cesta do země nikoho

Před půlstoletím byl Karel Zeman (1910–1989) kritikou označován za „nového Mé­lièse“, pokračovatele filmového fantaskna plného triků, který oproti převažující lumiè­rovské tradici filmového záznamu reality dával přednost stvoření světa vlastních fantazií. Z dnešního pohledu se toto dělení na dvě rozdílné cesty kinematografie podle jmen obou francouzských zakladatelů zdá už trochu úsměvné. Současné hrané filmy se bez triků a animačních postupů prakticky neobejdou. Nicméně Zemanův pokus spojit hraný film s animací vytvořil v padesátých letech zcela novou podobu výtvarného filmu. Zemanova tvorba je fasinující právě ve své celistvosti, když z odstupu let můžeme sledovat, jak se tento inovátor nikdy nespokojil s právě dosaženou formou a budoval svět fantazie ve stále nových podobách, v nichž překračoval hranice filmových žánrů i druhů, jako by nikdy ani neexistovaly. Co se však jeví dnes jako samozřejmé, bylo ve své době doslova vynálezem.

Každý metr nové překvapení

K syntéze filmových druhů se tento tvůrce dopracoval postupně, od filmů loutkových s oblíbenou a lehce mravokárnou postavičkou Pana Prokouka, které těsně po válce vytvářel ve zlínských ateliérech. Vlastní hra loutek ho ale nezajímala tolik jako práce s kulisami a „jevištěm“ loutkového divadla. Počátkem padesátých let už zkoušel loutku kombinovat s kresleným filmem v pohádkovém Pokladu Ptačího ostrova (1952), inspirovaném perskými miniaturami, k nimž se bude celoživotně vracet. Tato první zkušenost s celovečerním filmem ho však dovádí k názoru, že „jedině živá postava udrží divákovu pozornost celých devadesát minut“, a proto se v následující Cestě do pravěku (1954) pokusil spojit herectví party čtyř kluků s triky, kreslenými kulisami a maketami pravěkých zvířat a rostlin, které chlapci na své plavbě řekou času poznávají. Kombinované záběry jsou zatím ale použity nepříliš rafinovaně, animace ještěrů je roztomile neohrabaná a jednotlivé plány filmu jsou zřejmé i laikovi. Problém tohoto nezdaru však nespočíval jen v technické nedokonalosti, nýbrž i v záměru snímku. Chlapecká dobrodružství zde nejsou cílem, ale prostředkem k poznání vývoje země, k naučnému filmu. Při kresbě kulis a modelaci loutek se tudíž Zeman věrně držel vědeckých poznatků a rekonstruoval pravěkou přírodu naturalisticky. „Nemohl jsem přece stylizovat to, co nikdo nezná. Nakreslíte-li karikaturu koně, každý ho zná a ví, že jde o koně. Ale pravěká zvířata jsem stylizovat nemohl,“ zdůvodňuje Zeman a dostává se tak nevědomky k hlubší podstatě animace, která zhmotňuje fantazie na základě zákonitostí reálného světa, jež překračuje či deformuje.

V následujícím snímku se však již formální syntéza herectví i animace podařila dokonale a zároveň v souladu s duchem oblíbené vernovské látky. Ve Vynálezu zkázy (1958), který reprezentoval český sen na Expu 58 v Bruselu a vyhrál tam Velkou cenu, ožívá kouzlo Vernova dobrodružství tak sugestivně zejména proto, že Zeman rozhýbal a oživil původní ilustrace Léona Benneta a Édouarda Rioua z prvních vydání verneovek. Díky těmto ilustracím nemá čtenář pochyby o tom, že Robur brázdil vzdušné moře světa na přepychové jachtě poháněné desítkami vrtulí, či jak vypadala ponorka kapitána Nema. Kouzlo dobrodružství bylo podle Zemana bezprostředně spjato s těmito výtvarnými představami. Oživlá stará kresba dala v 58. roce filmu patinu nostalgie, jíž se vracíme nejen do doby prvních technických vynálezů, ale i do svých dětských představ. Stylové retro, vzniklé souladem dobových kulis, jimž se přizpůsobila herecká akce, dávalo vyniknout roztomilé naivitě fantaskních vynálezů a vzdá­valo hold lidské tvořivosti. Diváci i kritici v padesátých letech však zejména uvítali, jak příběh šíleného Artigase, toužícího pomocí výbušné látky ovládnout svět, rezonoval s tehdejší obavou ze zneužití atomové bomby.

Sláva hravosti, sláva dobrodružství!

V každém filmu rozvíjel Zeman to, k čemu dospěl snímkem předešlým, ve snaze nenudit sebe ani diváka. „V trikovém filmu to nemáme snadné. Divák si po několika metrech zvykne na techniku a nudil by se, kdyby nebyl stále znovu překvapován,“ říká Zeman o dalším formálním zkoumání. Z poetiky dobových rytin vyšel i ve svém dalším filmu o dobrodružstvích Barona Prášila (1961), kde se inspiroval ilustracemi Gustava Dorého ke slavné novele Gottfrieda Bürgera, které však oživil novým prvkem – barvou, jež dodává filmu na dynamice. Tentokrát se snažil prohloubit sepětí herecké akce s kulisami a loutkami, k čemuž svými gagy a humorem výrazně přispěl Miloš Kopecký v roli Prášila. Obě roviny filmu, tedy výtvarnou a dramatickou, se snažil více vyvážit a využil defomací nejen v obraze, ale i ve zvuku (echa v promluvách postav dodávají vesmíru pocit nekonečnosti). Prášilovská dobrodružství obohatil film o postavu kosmonauta Toníka, čímž vytvořil rokokovému snílkovi moderní protipól a docílil humorného nadhledu. V následné Bláznově kronice (1964) o fanfánovském dobrodružství dvou vojáků a nesmyslnosti třicetileté i každé jiné války režisér svůj důraz na herectví ještě rozvinul – nevycházel z dobových ilustrací, ale naopak chtěl obraz přizpůsobit stylizované herecké akci. Obraz přitom ozvláštnil pomocí triků a optických klamů, které pomáhají postavy i děj odpoutat od reality. Třicetiletá válka je ve finální sekvenci symbolizovaná černými mraky, které byly sice skutečné, ale jejich zrychlení jim dodalo pocit hrůzostrašné i chaotické doby. Ve výtvarné a herecké stylizaci pokračuje Karel Zeman i návratem k dalším verneovkám v Ukradené vzducholodi (1966) na motivy dobrodružných Dvou roků prázdnin a v pohádkovém filmu Na kometě (1970) podle stejnojmenného románu – zde si dělá režisér legraci dokonce sám ze sebe, když cituje ze svých starších filmů, například ve scénách s ještěry, které v duchu typicky zemanovského humoru nevyplaší rachot děl, ale hrnců. V sedmdesátých letech se režisér pomalu vrací ke svým animovaným počátkům, k fascinaci pohádkovou exotikou perských miniatur, které ožívají v sedmi kratších filmech o dobrodružstvích ná­mořníka Sindibáda v Pohádkách tisíce a jedné noci (1974). Zeman v nich využívá možností ploškového filmu, v němž pracuje s vystřihovanými kresbami, hlavičkami loutek a rytinami na barevném pozadí. Plošková je i temná baladická pohádka Čarodějův učeň (1977), v níž se jeho umění filmových triků přetavilo do podoby triků kouzelnických, jimiž zápolí zlý čaroděj se svým učněm Krabatem, kterého nakonec zachrání před smrtí nejsilnější kouzlo, totiž láska.

Zemanovo dílo fascinuje po letech nejen objevováním nových výtvarných kvalit filmového obrazu, ale i tím, jak v něm ožívá svět dětské fantazie, láska ke všemu nostalgicky minulému – minulým stoletím i naší dětské minulosti, které obě spřádaly sny o fantastické budoucnosti. Nostalgií se však tento tvůrce nenechává dojmout, jak to bývá v animaci dodnes zvykem, ale vytváří si vůči ní odstup, dodávající jeho filmům prvek vlídného, leč lehce ironického humoru.