V nové knize Jaroslava Formánka se tři emigranti vracejí po letech zpět do vlasti. Podaří se jim vypořádat se s minulostí?
Jaroslav Formánek nazval svoji poslední novelu ambiciózně Cesta. Proč ambiciózně? Takový název v našem kulturním prostředí působí jako aluze na minimálně dvě kanonická díla světové literatury: jednak na Joskův překlad názvu románu Jacka Kerouaka On the road, jednak na hojně používaný převod čínského Tao z knihy Tao te ťing. Má právo se Formánkova Cesta řadit do tak vznešené společnosti?
Jack Kerouac, Lao-c’ i Hrabal
Záměrná souvislost s těmito díly se rozhodně nezdá být pouhou spekulací. Dějovou osnovu novely lze nazvat, podobně jako román Na cestě, road-movie, což ostatně činí i text na záložce. Zápletkou je cesta tří mužů, bohémských, životem pochroumaných kumpánů – malíře (Malíře), bývalého žurnalisty (Majitele) a chlapíka nesoucího rysy autora (v textu je označen jako „on“ a plní v něm roli fokalizátora) –, automobilem z Paříže do Prahy, zpět z emigrace. Cesta se stává příležitostí jak k úvahám, tak k verbálním projevům protagonistů. Skrze jejich promluvy pak můžeme odkrývat jejich dramatické osudy, jež je dovedly až k opuštění socialistického Československa. Zároveň se v nich setkáváme s hojně využívaným principem prolínání velkých a malých dějin.
S dílem čínského mudrce Formánkův text spojuje zejména ráz úvah a lze říci též pojetí světa jako věčného vznikání a zanikání, cykličnosti, neustálé proměny, ale zároveň trvání: „a jemu (…), došlo, že přesně tím samým okýnkem, kterým teď sleduje zelenohnědou Seinu v proudech deště, bude za pár hodin sledovat tmavou Vltavu a parníky zakotvené před Železničním mostem. Že se vlastně něco změní, ale zároveň se nezmění nic, když bude sledovat parníky na tmavé Vltavě přes totéž okýnko.“ Koneckonců též postava Majitele hovoří o svém plánu napsat knihu Doživotní smrt, jejímž cílem bude poznat osvobozující hodnotu Nic, nulové hodnoty. Dojem cykličnosti navozuje též časté opakování motivů či celých slovních spojení a posiluje, řekněme, augustiniánské pojetí času jako přítomnosti, v níž je obsažena zároveň minulost i budoucnost.
Příbuznost bychom však mohli nalézt i s díly Hrabalovými – nejde jen o stylistické postupy, například užívání dlouhých souvětí s převažující parataxí, orální charakter promluv postav, ale též o určité motivické výpůjčky. Scéna, v níž si Majitel s Malířem otvorem ve zdi podávají láhev, nápadně připomíná situaci z Něžného barbara, vlastně i ona trojice vzdělaných outsiderů je trojici přátel z Hrabalových textů více než podobná. Samozřejmě, aluze, citace, výpůjčky, to vše je legitimní součástí literatury, avšak zůstanou-li pouze jimi, je to málo.
Příliš mnoho slov
Formánkův text bohužel vykazuje řadu nedostatků. Chabá je zejména dějová osnova. Nejde samozřejmě o samotnou cestu autem, o první plán příběhu, tam zřejmě nic nového vymyslet
nelze, ale spíše o příběhy v pozadí. Ač se autor snaží o důmyslné propojení dávných událostí z totalitní minulosti se současností, ač otevírá otázky viny, zbabělosti, odvahy, zkrátka to, co naše společnost nedokázala dosud uspokojivě vyřešit, působí příběh oněch tří poněkud lacině. Rozuzlení této dějové linie nepřekvapí, potvrzuje spíše určitý stereotyp ve vnímání polistopadového vývoje u nás. Otevřený konec textu pak vypadá jako vyklizení pozic.
Opakování motivů obvykle prózu lyrizuje, pomáhá posilovat dojem vnitřního rytmu, má výrazně estetický účinek. V Cestě bohužel po čase začíná nudit – jako by bylo příliš chtěné. Nevrací nás v čase, ale zdržuje. Jde zejména o úvahy hlavního hrdiny, jež vypadají, jako by svoji hloubku pouze předstíraly. Jejich výsledkem je často bezradnost. Autorská hra s digresemi, popřípadě s různými verzemi příběhu funguje jen výjimečně, například v okamžiku, kdy se hrdinové blíží k českým hranicím. Tam se Formánkovi skutečně daří udržet napětí – snad právě proto, že není jasné, kudy se děj bude dále ubírat.
Škoda, že se silná místa v textu ztrácejí v přílišné verbalizaci, jak se někdy říká užvaněnosti, škoda, že vtip jednotlivých historek, povzdechů či komentářů často upozaďuje zjevná snaha o závažnou prózu.
Snad kdyby text nenesl název přetížený významy, nevzbuzoval by tak silná očekávání. Snad by jej pak bylo možné přijmout. Cesta je však titul natolik pyšný, že si vynucuje srovnání s texty, na které nestačí. Zákonitě pak začíná jeho pád.
Autor je bohemista.
Jaroslav Formánek: Cesta. Revolver Revue, Praha 2008, 112 stran.