S růžovou mašličkou na údu

Kdo je Vladimír Novotný, ví každý. Své vítězné tažení českou literární vědou zahájil roku 1968 (připomínáme si tedy letos 40. výročí jeho vstupu do literatury), od té doby publikoval tisíce recenzí a odborných studií, roku 2002 se stal šéfredaktorem měsíčníku Plž. V dnešní době nejpronikavěji působí na Portálu české literatury (www.czlit.cz), kde především jeho pravidelná rubrika Pondělník je pro každého českého intelektuála pravidelnou dávkou emocí. Je skvělé, že naši literaturu ve světě propagují (takový je totiž cíl zmíněného webu) texty tohoto významného badatele a pedagoga.

Terminologický manýrismus

Kniha analyzuje tvorbu současných českých spisovatelů různě. Například odkazy k dílům dnes již klasických tvůrců, což umožňuje přesvědčivě postihnout nejen specifika interpretovaného textu, ale rozkrýt i nové charakteristiky autorů tradičních: „haklovský svět, k jehož skrytým sudičkám (!) patří stejnou měrou (!) Babel, Hrabal a Zábrana stejně jako každá jiná trojice (!) podobně umělecky orientovaných autorů“. Vykřičníkem si dovoluji poznačit pasáže, kterými Novotný zpřesňuje význam svých tvrzení a dává tak svým myšlenkám pevný tvar, neumožňující mluvit o literárním textu planě, ve vágně vyznívajících tezích.

Podobně je tomu i při práci s termíny. Vladimír Novotný se nespokojuje s jejich běžnými významy, originálně je naplňuje vlastním obsahem a zpřesňuje jejich již konvenčně stanovenou hodnotu. Udržuje si tak pozornost čtenářovu, neboť vnímatel je nucen v každé větě význam slova nově promýšlet. Jedna knížka je tak „téměř (!) autobiografická“, její „základní osou se ponejvíce stává systémová kolážovitost“ a tím „bohulibě usiluje o čtivost“ a hermeneut ji zařazuje do známého proudu „myšlenkově neslyšně vyznívajícího manýrismu“. Jinde interpret názorně předvádí, jak by se v próze měla analyzovat přímá řeč: „odpočátku se prostupující dialogy, ono krouživě vystupňovávané a obloukovitě vyvrcholované sbydlení všech promluv a hovorů…“.

Tělesné, netělesné i mimotělesné maxilibido

Čím byl Nietzsche pro němčinu nebo Shakespeare pro angličtinu, tím se zdá být Vladimír Novotný pro češtinu. Napíná vyjadřovací možnosti naší mateřštiny na samou mez únosnosti, pátrá po jejích nových vyjadřovacích možnostech, pod jeho rvavou touhou po přesném výrazu padají syntaktická omezení kladená jazykovým systémem a řeč se mění v živoucí, tepající proud prorážející si vlastní sémantická koryta. „Svět kolem nás i v nás se tu stává nikoli časoprostorem duchovní geneze, nýbrž experimentálním rejdištěm monstrózního matečníku, světem tělesného, netělesného i mimotělesného maxilibida, v němž veškeré ‚ano‘ se promítá do podoby ječivého ‚ne‘…“ Radim Kopáč si v závěrečném rozhovoru správně všímá: „tvé [Novotného] kritiky jsou velmi zdobné, plné až manýristicky vršených epitet“. Vladimír Novotný se ukazuje být brilantním stylistou, navíc výtečným znalcem bratrské češtiny; jeho texty jsou neseny archaizující patinou a patosem, který, poněvadž je vázán v krásně klenutých větách, připomíná zvuk orfických hymnů. Omšelé výrazy dnešní mluvy suverénně odhazuje a užívá slova jako netoliko, tuze záhodno, veršopravec pythický; stejně tak syntax se pružně přizpůsobuje náročnému obsahu interpretových vět: „typické postmoderní dílko, oscilující mezi pokleslou a ještě pokleslejší literaturou za oučelem umně působiti“.

Postmoderna – skutečnost nejskutečnější

Přejžděžmež nyní k interpretovým znalostem filosofie, které jsou rovněž nedostižné – řada textů obsahuje jméno Nietzsche, což je vynikající samo o sobě. A ještě překonaného filosofa sám domýšlí: „ve skutečnosti však (!), což filosof Nietzsche nedomyslel, věře stále ještě v mozek a intelekt, nejde o tělesnost celkovou, nýbrž pouze o tělesnost orgánů vyměšujících a rozplozujících“. Často cituje nejzásadnější okamžiky dějin filosofie, například při dalším ostrém průniku k Haklově knize „onu nejednou tolik zdůrazňovanou zásadu Ludwiga Wittgensteina, podle níž ‚etika je transcendentní‘„. Nesmí však vzniknout dojem, že jsou Novotného texty čtenářsky nepřístupné, naopak. Autor srozumitelně a přitom s elegancí vnáší světlo do zásadních problémů dnešní doby. Například se stěžejním a pro řadu tvůrců neuchopitelným termínem postmodernismus se vypořádává s lehkostí jemu vlastní, chápe ho „jako dominantní tendenci ve vývoji soudobého světového písemnictví, která (…) se snaží po svém reflektovat skutečnost nejskutečnější“.

Křest svatého Vladimíra

Z toho, co shora ukazujeme, je snadné pochopit, proč se závěrečný rozhovor s dalším příkladným kritikem, Radimem Kopáčem, zcela po právu žánrově blíží hagiografické literatuře (jen s tou odlišností, že zde hagiograf mluví sám o sobě – jedná se tedy o hagiografii postmoderní). Osoba byla dokonalá již v raném mládí: když se Novotný hlásil na Filosofickou fakultu UK („to mi bylo pouhých šestnáct a půl“), zavrhl zbytečné studium češtiny: „proč bych to dělal, říkal jsem si dlouho (!) před maturitou, když celou českou literaturu dobře znám, mám ji zevrubně přečtenou a důkladně načtenou“; pod vlivem velikých autorit přesto prochází v dospělosti vnitřní konverzí, když se „doslova
a do písmene (!) nechal Vladimírem Macurou přemluvit (či umluvit (!)) ke konverzi (!) na bohemistiku (!)“; s jeho osobou se pojí zázraky: když dělal konkurs na Západočeskou univerzitu na katedru českého jazyka, „bylo zle“ – neměl „papír“, že je bohemista, ale naštěstí „prošel jsem jen o fousek, prý díky hlasu mladého odboráře nefilologa“; jeho existence posiluje v ostatních naději: „Není se čeho bát, v jiných oborech to bývá mnohem, mnohem, mnohem horší!“ odpovídá na otázku Radima Kopáče, kterému se „zdá“, že „literární kritika je dost ošemetné řemeslo“.

Na samostatnou monografii by vystačilo pojednání o tom, jak Novotný píše závěry svých textů. Představují poslední tah ve výstavbě celé kritiky, jsou pravým závěrem korunujícím dílo interpretovo. Uveďme jeden za všechny: „Proč si potom na znamení, že svět nám patří, po vzoru románových postav Svatavy Antošové s gustem a bezmyšlenkovitě nepřipevňovat na úd růžovou mašličku? Budeme to přece my – konečně ryzí my!“ Rozhovor s literárním dílem se mění v úvahu nad krásou lidského života a smyslu naší existence. Ano, v takovém závěru se zhlížíme – literární věda v kritikách Vladimíra Novotného dostává sílu nejen přesvědčivě interpretovat, ale také ukazovat, v čem je pravé lidství, v čem jsme konečně my, ryzí my!

Autor je bohemista.