Legenda o naší demonstraci

Říká se, že se toho dne večer v Moskvě povídalo, že na Rudém náměstí „demonstrovala Češka s dítětem“.

Z mé knihy Poledne.

Zpráva o demonstraci na Rudém náměstí 25. srpna 1968

V celých dějinách existence Rudého náměstí se však vyskytly

jen ojedinělé případy masových akcí uskutečněných na tomto místě,

jejichž účastníci vystupovali na obranu práv a svobod člověka. Tak v květnu 1968 protestovaly ženy a děti proti nasazení tanků do Československa.

Z webové stránky antiglobalistů old.resist.ru

Především vysvětlím, co zde míním pojmem legenda. Nemyslím pohádku ani výmysl, ale reálnou událost, kterou obestírá legendárnost. V tomto smyslu jsem napsala 15 let po demonstraci: „Není snad lepší se zamyslet na tím, proč naše demonstrace – jeden akt odporu v řadě jiných – není dodnes zapomenuta? Proč namísto aby tyto ,záležitosti dávných let‘ postupně mizely z paměti, ,legenda‘ demonstrace naopak sílí?“

Když jsem nedávno vyvěsila na ŽŽ (blogové stránky livejournal.com – pozn. red.) svůj rozhovor, naechste (které bylo v roce 1968 devět let) napsala: „Je to má nejoblíbenější událost v sovětských dějinách, úplně nejoblíbenější.“ Takové nadšení zdaleka nebudí u všech. V lednu tohoto roku se na ŽŽ objevil záznam Konec „Pražského jara“ ve fotografii (tato sbírka se opakovala na různých webových stránkách a blozích). Mezi fotografiemi je umístěna fotokopie známého dopisu Andropova, Ščelokova a Maljarova o demonstraci pro ÚV KSSS, a autor Другой zde dále krátce píše o demonstraci a uvádí citáty z Poledne. Na jeho ŽŽ je (jako vždycky) mnoho ohlasů: jak kolem Pražského jara (o tom zde téměř mluvit nebudu), tak kolem demonstrace se zde rozvinuly zarputilé hádky. Nechám téměř stranou problém, který byl posuzován obzvlášť horlivě (a místy urážlivě), totiž proč jsem šla na demonstraci s dítětem, a uvedu některé příklady z přestřelky, jež se rozpoutala (jména, tj. „niky“, podávám ve zkratce; pravopis a interpunkci až na zřejmé překlepy ponechávám).

Kupodivu zabrala málo místa „židovská otázka“, obvykle velice populární, je-li řeč o odpadlících. Jakýsi k*r využil citátu z mého dopisu z 28. srpna 1968 (který Другой připojil ke svým objasněním fotografií) – a zopakoval pokřik těch, kdo se pustili do rozhánění demonstrace:

Jsou to všechno Židáci! Bijte antisovětčíky!

a melancholicky to okomentoval:

Skutečně, Židáci...

Mnohem dále do diskuse vstoupil v*h již zcela otevřeně:

Operace na Lobném místě byla akce Židáků proti sovětskému imperialismu. Je charakteristické, že americký imperialismus místním Židákům vyhovuje. Není potřeba dlouho přemýšlet, aby člověk pochopil proč.

Otázka: kvůli čemu? Odpověď: laciná sláva!

Hlavní spor se však točil přibližně ve dvou rovinách: zachránili jsme čest země nebo nezachránili (zda ji bylo potřeba zachraňovat – to už jsou další odbočky sporu) a kvůli čemu jsme vůbec na náměstí šli.

m*s

Pouhých sedm lidí zachránilo čest tak velké země

dnešní odpůrci mimochodem z nějakého důvodu takový dojem nedělají

w*s

jaká čest??

V roce 1937 by byli zticha...

Udělali zemi ostudu, ne že zachránili její čest. Idioti.

j*c

Statečnost – to jsou dva bezejmenní mladí lidé před divadlem na Dubrovce s maskami „vyměňte nás za rukojmí“. Ale tohle – hloupost, zrada vlastní země ve jménu laciné slávy.

Vysvětlete, prosím, to „zachránili čest země“.

p*l

copak vy nechápete, proč právě oni zachránili čest země??

(kdyby něco, jsem Ruska, pevná severská povaha, žádný liberál nebo jiná podobná sběř)

j*c

Právě! Proto se taky ptám...

Váš postoj je taky nepochopitelný, snažím se v něm vyznat

p*l

vy se za ty fotografie nestydíte?? nestydíte se za pražské jaro?? za budapešť?? ne? (a nechci, prosím, jako protiargument slyšet „Ale co Amerikáni v bagdádu...“)

(Prosbě samozřejmě nikdo nevyhověl a o trochu dál se rozvinula diskuse o „Amerikánech v Bagdádu“ atp., ale přímý vztah k demonstraci už neměla, spíš k samotnému vpádu do Československa.)

j*c

Vůbec ne!

A řeknu víc, cítím na svou zemi hrdost. Dost účinná metoda mezinárodní politiky. Dneska bych na některé útoky všelijaké chátry poblíž pohrozil podobnou reakcí, jako prevenci, aby nekecali.

Ale to je můj názor.

Pojďme si popovídat o vašem. Tak vy se stydíte. Vaše právo. Ale vysvětlete, jak ti idioti na Rudém náměstí zachránili čest země? (ztráta cti je otázka, ale navrhuji ji neposuzovat kvůli odlišnému pohledu na události)

k*a

mno – máte podivné představy o cti...

Takže těch sedm, co vystoupili za OBČANSKOU VÁLKU v čechách – jak mají být hrdinové, nechápu?

tl

Pokud jde o čest... prostě ti, kdo ji nemají, nechápou, co vůbec to slovo znamená.

Je to jako „jeseter druhé jakosti“.

Čest buď člověk má, nebo nemá. Slovy se to vysvětlit nedá. Ve skutečnosti je to – stud. Kdysi se lidé hnali na souboj, když byla raněna jejich Čest. Když se člověk aspoň někdy stydí, znamená to, že je na správné cestě.

Zločin a trest

ko

ostatně... nevšimli jste si v počínání „krvavých kágébáků“ zvláštní věci – ženu s dítětem napřet nechaly na pokoji... a pak ještě místo aby ty provokatéry zastřelili nebo poslali na kolymu (což podle názoru dnešních „historyků“ kágébáci dělali nejradši), se kdožvíproč rozhodli demonstranty propustit!!!

mh

Sovětská logika. Mohli by je zastřelit, ale ušetřili je!

Ale mohli i břitvičkou!

wr

Neznáte historii. Ty lidi soudili. Vygooglujte si to a naučte se to.

pa

Přirozeně. Soudili zcela podle zákona, všimněte si.

wr

Jako podle sovětských zákonů? O to se nikdo nehádá. Všude se obyčejně soudí podle zákonů. A zítra přijmou zákon, že neoprávnění uživatelé s medvídkem Pú v logu se budou střílet. A zastřelí vás. Musí se předpokládat, že až budete u zdi, budete ujišťovat, že vás odsoudili za trestný čin.

Přirozeně jsem čtenářům ŽŽ Другого doporučila svou knihu Poledne. Myslím, že zápis ze soudu s pěti demonstranty představuje její ústřední část nejen podle počtu stránek, ale i jako cosi svérázného a jasného. Podle mého názoru je to přímo rozhlasová hra – lépe rozhlasová než televizní nebo prostě divadelní: není potřeba, aby se kdokoli maskoval a převlékal za skutečné lidi, aby divák sledoval neměnnou dekoraci soudní síně – stačí, že tam jsou živé hlasy pěti obžalovaných, obhájců, prokurátora, soudce, svědků, každý z nich neopakovatelný (jen si přečtěte výslechy dvou milicionářů, kteří vystoupili jako svědkové...). A pokud se sama ke své knize vztahuji nezbytně zaujatě, připomenu úryvek z pamětí A. E. Krachova-Levitina:

Pozorně jsem „Poledne“ přečetl. Poznal a nepoznal jsem všechny účastníky demonstrace a procesu. Poznal. Protože si všichni zachovali své individuální hodnoty. Očitý svědek události byl velmi přesný a podařilo se mu podat všechny jejich individuální odstíny. A zároveň jsem je nepoznal. Protože přece jen nebyli takoví jako v běžném životě: ve všem, co říkají, je cítit zvláštní projasněnost – katarze.

Proces s pěti obžalovanými (Bogorazovou-Brjuchmanovou, Litvinovem, Delonem, Babickým a Dremljugou) byl zvláštní proces. (Gorbaněvská a Fajnberg byli uznáni za nepříčetné.)

Především je překvapivé, že všech pět je na jedné úrovni. Není tam žádný zbabělec ani kapitulant. Ale to ještě není všechno. Všichni jsou prozářeni jakýmsi zvláštním zápalem. O každém z nich se dá říci: „Hle, člověk.“

Je to jediný proces, ve kterém nebyli silní a slabí. Těžko se dá dokonce určit, kdo si vedl lépe. Všichni jsou na jedné úrovni. A toto vnitřní světlo předávali advokátům.

Tato obhajoba by pro svou statečnost, jasnost a advokátské mistrovství měla zaujmout čestné místo v dějinách ruského soudnictví.

Kafkovský pravdivý příběh

Když doporučuji svou knihu, pořád doufám, že se legenda vrátí k pravdivému příběhu. Všimněme si totiž, že chyby v objasňování faktů nedělají jen naši protivníci, ale i stoupenci. Tento zápas s neznalostí faktů přece jen může být úspěšnější než ten, který už léta vedu za naše „odhrdinštění“. Prostě obecně nemám moc ráda slovo „hrdina“, a tím méně ve vztahu k sobě. Proto když se loni Novoje izdatělstvo (Nové nakladatelství) rozhodlo vydat v Rusku poprvé Poledne a požádalo mě, abych napsala „současnou předmluvu“, nazvala jsem ji „Hrdinové, nebo šílenci?“ a pokusila jsem se ukázat – domnívám se, že celkem úspěšně –, že ani šílenci, ale ani hrdinové.

Jedním ze symbolických detailů legendy, na němž mám přitom jistý podíl, je kouzelné číslo „sedm“. Je pravda, že v samizdatovém (1969) vydání Poledne i ve vydání Posevu (1970) už bylo „Vyprávění Táni Bajerové, osmé účastnice demonstrace“. Najít na internetu můj dopis, napsaný tři dny po demonstraci, je však mnohem jednodušší než koupit knihu a pozorně ji přečíst i s Tániným vyprávěním.

A tak tedy „sedm“ – podle vzoru „sedmi statečných“ nebo „skvělá sedmička“. Dokazuji: osm, osm, ale odpovídají mi (v komentářích k mému záznamu „Nám pomníky?“)

a) dlouho jsem přemýšlel zda 7 nebo 8 – a rozhodl jsem se, že pomníky se stavějí podle legend a ne podle faktů, a podle legendy – sedm.

b) pomníky se naštěstí staví i zaživa – například se kdysi stavěly busty dvojnásobných Hrdinů SSSR v jejich rodišti!

K mé předmluvě k Poledni vyvěšené na mém ŽŽ přišly zejména takovéto komentáře:

kotkin_egor

Ani hrdinové, ani šílenci. Prostě lidé, kteří chtěli postupovat podle svého svědomí. Nebo to řeknu tvrději: „Očistit svědomí.“ V tomto smyslu často říkám, že demonstrace byla téměř egoistický čin... ale i v případě takového činu, který se jeví kolektivní, jako byla demonstrace na Rudém náměstí, se rozhodoval každý za sebe a kvůli sobě. A každý byl ochoten vyjádřit svůj protest i sám.

Myslím si také, že se takové věci dělají hlavně kvůli sobě. Ostatní je politikaření.

sister_kari

Ale řekněte – copak jsou věci, které se nedělají kvůli sobě? Podle mého není teorie rozumného egoismu, kterou nám vtloukali do hlavy ve škole, nic víc než zbytečná myšlenková hra. Dnes milovníci této teorie říkají o podobných událostech (ne takového rozsahu, ale takového charakteru) – „Šli si dělat reklamu“. Podle mého jsou politikaření taková hodnocení, a ne takové jednání. Mám na mysli hodnocení pozorovatelů. Aby o sobě účastníci říkali „ano, jsme hrdinové“, by bylo nesmyslné a hloupé, a aby jim pozorovatelé odpovídali, „ne, vy jste hrdinové a basta“ – také.

kotkin_egor

Politikaření – to je když si někdo jde dělat reklamu, politikaření – to je jednání navenek ušlechtilé, za nímž se skrývá snaha udělat dojem, politikaření – to je jednání, které počítá s ostatními.

Kasparov, kterého omonovci tahají do autobusu a on anglicky pokřikuje o zločinném režimu – je politikář.

Člověk, který vyjde na Rudé náměstí projevit svůj postoj a ví, že za to bude potrestán, je čestný. Hrdina, chcete-li – někdy je hrdinství i obyčejné čestné chování.

Jinak řečeno čestný člověk něco dokazuje sobě, politikář – ostatním.

crivelli

A stejně jsou hrdinové. A stejně jsou šílenci.

I když ne pro sebe, ale pro současníky: pro jedny hrdinové, pro druhé šílenci.

Číst to všechno je přirozeně příjemné, ale něco na té heroizaci mi připadá nebezpečné. Ledaskdo si myslí, že se vůči ní ohrazuji „ze skromnosti“. Vůbec ne. Zdá se mi, že z neustálého opakování „hrdina, hrdina“ vyplývá praktický závěr: jen hrdinové dokážou... – neboli: ať to dělají hrdinové... Člověk, který se necítí „hrdinou“, svěsí ruce. Mým úkolem bylo dokázat, že jsme obyčejní lidé, že naše demonstrace zdaleka nebyla jediným aktem protestu proti vpádu do Československa, že kdokoli, koho inspiruje několik prostých pojmů – jako svoboda, svědomé, odpovědnost – se může rozhodnout jednat v souladu s hodnotou, jakou těmto pojmům přikládá.

„...časy jsou spolu spjaty...“

To všechno mi připadá obzvlášť důležité v dnešní době. Mnozí internetoví autoři, mluví-li o demonstraci, přímo ji spojují s dneškem. Na zvláštní webové stránce otvet.mail.ru, kde lidé kladou otázky a někdo (moderátor?) hodnotí odpovědi, «ВольноЙ раЙ» krátce popsal demonstraci (byl to mimochodem vzácný případ informovanosti: uvedl, že se jí zúčastnilo osm lidí) a zeptal se:

A jsou dnes lidé ochotni k takovým obětem?

Jako „nejlepší odpověď“ byla vyhodnocena tato:

Ano, jsou, ale za myšlenku, která má smysl. Tento protest neměl smysl, i když statečnost jim nepochybně upírat nelze.

Mezi ostatními odpověďmi však byly i méně pragmatické:

Jen ti, kterým není lhostejná budoucnost země a národa. Ale takových je málo. Chtělo by se věřit, že ano ale dnes není nikdo připraven. I když mnozí už nevědí, jak dál žít a kdy to skončí.

Ale ještě jednu pesimističtější (obsahově vycházející z téhož pragmatismu):

Komu jde o blaho národa, ten vždycky umírá v bídě a mukách! Jestli to stojí za to...

Někdo nás však odbyl:

naši postupovali v Československu správně – naše práva se udržují silou. Ti pitomci, co vyšli na náměstí nejsou nic víc a nic míň neš naivní inteligenti.

Ráda bych však uvedla několik obšírnějších citátů, kde se spojení minulosti a současnosti posuzuje seriózněji, ne na úrovni „otázka– –odpověď“. A je to – a to je pro mne nejdůležitější“ – napsáno „pro sebe“ a „za sebe“.

Pro mne byla jména lidí, která zazněla po procesu let 1965–66, dávno před mým narozením, vždycky částečkami jiného světa, zapomenutého eposu. Kroniky, shromážděné na internetu, mi připadaly nehmotné.

Mezi známými o disidentech nečetl nikdo – ani dospělí, ani děti. Aleksejevová, Bogorazová, Gorbaněvská, Daniel – jména dejme tomu pro mou matku skutečně neznámá. I když například takové Československo 1968 zná nejen z doslechu. Právě v době okupace žila v Čechách. Můj dědeček totiž sloužil jako kuchař právě v té armádě, proti jejímuž vstupu do Čech protestovala Natalie Gorbaněvská, kdy přijela na Rudé náměstí s dětským kočárkem a českým praporkem. Ale maminka vypráví, že jedni Češi dávali květiny ukrajinským dětem, které přijely s armádou, a druzí na ně házeli bláto. Takto tradičně maminka události pojímá. Poddůstojnická vdova našla pro sebe ospravedlnění, Češi sami chtěli okupaci.

Pro mé přátele od čtrnácti do pětadvaceti let Kronika neexistuje. Podle mého si někteří z nich myslí, že dokud nepřišli oni, žádný „skutečný“ občanský odpor nebyl. No, ještě tak Kropotkin. A to nevychází z nějakého omezeného vnímání světa. Prostě o tom nic nečetli. Ne že by je to nezajímalo, ale prostě nechápou, že časy jsou spolu spjaty. A že občanská protestní činnost v naší zemi začala právě od procesu se Siňavským a Danielem.

(...)

Na druhé straně tradiční návštěvníci Sacharovského centra také nevědí, že se objevilo nové pokolení obhájců lidských práv. A přitom toto nové pokolení významně rozšířilo spektrum hájených práv. Proto už na něj tlačí různými druhy represí. To znamená, že současníci žijí v odlišných souvislostech. Existuje příliš mnoho paralelních realit, které se nedotýkají.

hippy.ru/fokv/terc2008_1/page2.html

Z článku Andreje Kolesnikova „Myším“

(Gazeta.ru, 18.03.2008)

Pohlavní akty pokrokové mládeže v Biologickém muzeu Timirjazova v ulici Bolšaja Gruzinskaja poněkud snižuji patos opozičních politických uměleckých vystoupení. (...)

Zhruba stejné procesy se odehrávají v pouličních protestech. Jedna věc jsou volby: předmět protestu i vzkaz pro něj byl jasný. I reakce na protest byla – jemně řečeno – srozumitelná. A dnes, za situace politické neurčitosti, kdy se v kuchyních a v politických salonech se stejným zaujetím vedou spory o možnosti či nemožnosti oblevy, se estetika politických performerů zdá povadlá a poselství pouličních protestů jako by nikam nesměřovala.

Ať se to komu líbí nebo ne, nedosáhne-li pouliční protest aspoň malého účinku, ustupuje na úplný okraj.

(...)

K pochopení, do jaké míry je protest devalvován, stačí srovnat všechny tyto chabé snahy jen s jediným aktem občanské neposlušnosti – s vystoupením v srpnu 1968, kdy na Rudé náměstí přišlo sedm demonstrantů proti vstupu sovětských vojsk do Československa.

Možná stojí za to zakončit tuto úvahu skutečným (a ne virtuálním) rozhovorem, který jsem vedla právě nyní, těsně předtím, než jsem v Moskvě dokončila tento článek, s ředitelem slovenského kulturního centra (jeli jsme společně jeho autem do nakladatelství Novoje izdatělstvo pro knihu Poledne, kterou ještě nečetl):

– A pociťujete nějakou... satisfakci?

– Uspokojení? Ale to jsme cítili už přímo na náměstí. A od té doby jsem ho cítit nepřestala.

– Ne, ne, o tom nemluvím. Nějaké společenské postavení...

– Společenské postavení? To je to poslední, co mě zajímá. A ani ne poslední, to vůbec není.

– Ne, myslel jsem: nějaký ohlas.

– Ale to ano, ohlas – jistě! Ostatně jsem o tom psala k patnáctému výročí demonstrace v novinách Russkaja Mysl, v článku, který je teď přetištěn („Místo doslovu“) v knize Poledne...

A o tom jsem se snažila napsat i nyní.

Přeložila Petruška Šustrová, redakčně kráceno.