Nože

STALO SE TO jednoho léta, když ještě byli malí, kdy měl Artur Dunn třináct nebo čtrnáct let a jeho bratr Jake osm nebo devět a kdy Jake Arthura celé týdny otravoval, aby si s ním zahrál nože. Jake měl tehdy nádhernou sbírku, od stylových zavíracích nožíků značky Swiss Army s desítkami funkcí po velký elegantní lovecký nůž, který měl po jedné straně žlábek na krev. Právě s tím chtěl Jake hrát, protože podle něj se jím házelo nejlíp.

„Jenom jednou, jo?“ říkal Jake a tancoval bosý na dvoře, přehazoval si nůž z ruky do ruky jako žonglér a rychle uskakoval pro případ, že by spadl ostřím dolů. „No tak, jenom jednou. Bude to jen minutka.“

„Nemám čas,“ odpovídal Arthur a dál si hleděl práce, kterou dostal od otce. Byly letní prázdniny a seznam úkolů neměl konce, ale pořád byl lepší než škola.

„No tak,“ řekl Jake. „No tak. Bude se ti to líbit! Je to vážně dobrá hra. No tak!“

„Musím opravit panty.“

Jake mu vysvětlil pravidla hry s nožem a znělo to šíleně. Měli stát v pozoru čelem k sobě, asi dva metry od sebe, a střídavě házet nůž směrem k zemi co nejblíž holé noze protivníka. Museli být bosí, protože, jak vysvětlil Jake, jinak by hra neměla cenu. Protivník svou nohu musel posunout k místu, kam nůž dopadl. Šlo o to, aby postupně, co nejpomaleji udělal roznožku. Čím víc hodů, tím líp. Čím menší vzdálenost mezi ještě rozkmitanou ocelí a vnějším okrajem bratrova chodidla, tím líp. Na hlavu.

Jenže nakonec, jak oba stejně věděli, Jake Arthura ukecal. Tohle mu šlo – ukecávání lidí.

Byl teplý červencový večer, konec dlouhého horkého dne na polích a Arthur seděl na zadním schodu a nic nedělal, což byla chyba. Za rohem domu se objevil Jake, uviděl ho a rozzářily se mu oči. Jake měl tmavomodré oči, bledý trojúhelníkový obličej a vlasy barvy pšenice. Měl drobnou a křehkou postavu („útlou“, jak říkala jejich matka) a už tehdy byl hezký, i když ne tak jako později. O pět let starší Arthur byl velký, pomalý a těžkopádný, měl svěšená ramena a býčí krk.

Jake měl s sebou samozřejmě nůž. Měl ho pořád; nosil ho ve zvláštním pouzdře se zvláštním poutkem na opasek, aby by byl připravený na všechno. Hned začal Arthura škádlit a ten to nakonec vzdal, aby už měl pokoj.

„Jednou, jo?“ řekl Arthur. „Jednou. Zahraju si jednou, teď, a už to po mně nebudeš chtít. Slib mi to.“

„Dobře, dobře, slibuju! Tak pojďme.“

A tak toho teplého červencového večera, kdy mu bylo třináct nebo čtrnáct – každopádně dost na to, aby měl rozum –, Arthur najednou stál za čárou, kterou do prachu nakreslil jeho bratr, a čekal, až na jeho bosou a zranitelnou nohu hodí nůž. Prach byl horký, teplejší než vzduch, a jemný jako pudr. Při každém kroku mu pronikal mezi prsty a dodával jim bledý a strašidelně šedivý nádech. Arthur měl široká a masitá chodidla s červenými odřeninami od těžkých farmářských bot. Jake měl chodidla dlouhá a úzká, jemná, s modrými žilkami. Farmářské boty moc nenosil. Podle jejich matky byl na práci na statku moc malý, i když Arthur v jeho věku moc malý nebyl.

První házel Jake, poněvadž to byla jeho hra a jeho nůž. „Stůj v pozoru,“ řekl. Očima sledoval Arthurovo levé chodidlo a mluvil tlumeně. Měl velký smysl pro dramatický okamžik, to se musí uznat. „Nohy měj u sebe. Nehýbej s nimi, ať se děje cokoli.“

Chytil nůž za ostří a začal jím volně houpat mezi prostředníkem a palcem. Ukazovák měl nenuceně opřený o kanálek na krev. Skoro jako by nůž ani nedržel. Arthur sledoval ostří. Sám sobě navzdory cítil, jak se mu levé chodidlo stáčí dovnitř.

„Nehýbej s ním,“ řekl Jake. „Varuju tě.“

Arthur silou natáhl chodidlo. Do hlavy se mu vkradla myšlenka – nepřiplula pozvolna, ale objevila se náhle, už zformovaná jako studený, tvrdý a kulatý oblázek – že ho Jake nenávidí. Nikdy předtím ho to nenapadlo, ale najednou tu ta myšlenka byla. I když si neuměl představit proč. Nenávidět by měl přece on jeho.

Nůž se ještě minutu houpal a pak Jake jedním ladným pohybem zvedl ruku, hodil a ostří zakroužilo, ve vzduchu nakreslilo svižné zářivé oblouky a zapíchlo se hluboko do země pár centimetrů od vnějšího okraje Arthurova chodidla. Krásný hod.

Jake zvedl oči od země a vycenil zuby na Arthura. „To je něco,“ řekl. „Jsi na řadě. Posuň nohu k noži.“

Arthur posunul chodidlo k břitu nože a vytáhl ostří ze země. Kůže na nártu ho pálila, i když se jí nic nedotklo. Narovnal se. Jake mu stál tváří v tvář, pořád cenil zuby, ruce měl připažené a nohy u sebe. Jasné oči. Byl rozrušený, ale neměl strach. Neměl strach, protože – a i to Arthur najednou viděl – Jake věděl, že Arthur nebude riskovat a nehodí moc blízko.

Arthur si představil mámin obličej, kdyby se ukázalo, že se Jake mýlil, a on mu uřízl palec. Představoval si, co by mu udělal táta, kdyby ho načapal při téhle hloupé hře. Nechápal by, jak mohl Jakeovi dovolit, aby ho přesvědčil. Musel se zbláznit.

„No tak,“ řekl Jake. „No tak, no tak, no tak! Co nejblíž!“

Arthur držel nůž za ostří stejně jako Jake, ale nedokázal uvolnit prsty, aby ho rozhoupal. Nožem házel už předtím a neměl špatnou trefu – vždyť před pár lety s kamarádem Carlem Luntzem z vedlejší farmy namalovali terč na zeď Luntzovy stodoly a pořádali soutěže, které Arthur obvykle vyhrál – jenže na výsledku mu nikdy nezáleželo. Teď se mu možnost, že se trefí do toho úzkého chodidla s modrými žilkami, zdála nesmírně vysoká. Pak najednou uviděl odpověď – tak samozřejmou, že jenom někdo tak zabedněný jako on ji nemohl vidět dřív. Hodí zeširoka. Ne moc, aby se Jake nedovtípil, že to dělá záměrně, ale dost na to, aby hra bezpečně a rychle skončila. Přinutí Jakea, aby udělal roznožku ve třech nebo čtyřech krocích. Jake se mu bude pošklebovat, ale to by dělal stejně, hra skončí a Jake ho nechá na pokoji.

Arthur ucítil, jak se mu začínají uvolňovat svaly. Nůž se už houpal lehčeji. Zhluboka se nadechl a hodil.

Nůž nemotorně zakroužil ve vzduchu a dopadl na stranu asi pětačtyřicet centimetrů od Jakeova chodidla.

„To je bída,“ řekl Jake. „Zkus to znovu. Musí se zapíchnout do země, jinak se to nepočítá.“

Arthur zvedl nůž, znovu ho rozhoupal a hodil, teď už s větší jistotou, a nůž se tentokrát zaryl do země dvacet pět centimetrů od Jakeova malíčku.

Jake dal najevo znechucení. Posunul nohu k ostří a nůž zvedl. Vypadal zklamaně a lítostivě, což Arthurovi vyhovovalo.

„Tak jo,“ řekl Jake. „Jsem na řadě.“

Uchopil nůž za ostří, houpal s ním sem a tam, podíval se krátce na Arthura, a když se jejich oči setkaly, na chvíli – jen na zlomek sekundy – počkal a během té chvíle nůž ve svém líném komíhání zaváhal a teprve pak znovu získal rytmus. Když si na to Arthur později vzpomínal, nemohl se rozhodnout, jestli ta chvíle byla něčím významná – jestli mu při tom pohledu do očí Jake přečetl myšlenky a uhodl, co chce udělat.

V tu chvíli ale na nic nemyslel, nebyl na to čas. Jake zvedl nůž stejně pohotově jako předtím a hodil ho, tentokrát prudčeji a rychleji, takže když vířil vzduchem, vypadal jako zářící skvrna. Arthur se najednou upřeně díval na nůž zarytý do svého chodidla. Po neskutečném zlomku sekundy se začala v chodidle sbírat krev a pak vytekla, tmavá a hustá jako sirup.

Arthur se podíval na Jakea a viděl, jak zírá na nůž. Tvářil se překvapeně, a i nad tím Arthur později přemýšlel. Byl Jake překvapený, protože ho nenapadla možnost, že neumí tak bezvadně házet? Tolik si věřil a tak málo o sobě pochyboval?

Nebo ho jen překvapilo, jak je snadné dát podnět a provést to, na co člověk myslí? Prostě udělá to, co chce, a do háje s důsledky.

Z anglického originálu The Other Side Of The Bridge (Vintage, London 2007) přeložila Sylva Ficová.