V záplavě titulů s cestopisnou tematikou se letos ocitla také publikace Hledání čínského draka. Dlouholetý redaktor Českého rozhlasu Jiří Hubička v knize zúročuje svou dvouletou zkušenost s Číňany a jejich zemí, které měl možnost poznat z nezvyklého úhlu pohledu. Pracoval totiž v české sekci Čínského mezinárodního rozhlasu.
Pro čtenáře musí být asi dost kuriózní zjištění, že někde v Pekingu sedával člověk, jehož činností je opravovat překlady čínských zpráv pořízených čínskými bohemisty. Právě to byla ale náplň práce našeho autora a dlužno říci, že kapitolky, které čerpají z redakčního prostředí a roztomile zpotvořených textů, patří mezi ty, které čtenáře nejspíš potěší a pobaví nejvíce.
Autor publikace v sobě nezapře poctivého a pečlivého novináře-reportéra. A na tom jsou založeny všechny klady i zápory jeho hledání. Hubička neúnavně komunikuje s domorodci, cestuje, neváhá využít sebemenší příležitost ke sběru zkušeností a zážitků. Pohybuje se v komunitě cizinců stejně jako mezi Číňany, snaží se zachytit specifika různých prostředí, zavede nás do tradičního obydlí svého čínského přítele, na českou ambasádu, do rodiny své čínské kamarádky na severu Číny. Velmi často nás potěší drobnými postřehy: například si všiml, že mezi Číňany lze nalézt tváře, které jako by z oka vypadly našim krajanům: „Tak jsem tu už zničehonic potkal Jiřinu Jiráskovou, jindy zase Hanu Maciuchovou, v televizi jsem zahlédl Dádu Patrasovou a určitě vás neudiví, že Václava Sloupa jsem tu viděl asi pětkrát...“ Nechybí ani vypíchnutí tradičních, pro nás kuriózních situací, jako je hbité srocení Číňanů na místě, kde (nejen) cizinec řeší nějaký svízel, rvačka o místa v hromadné dopravě, obsedantní ukazování véčka při fotografování apod. Nezůstává ale samozřejmě u této povrchnější vrstvy pozorování. Hubička popisuje i přeslazenou „roztomilost“ Číňanek, jemně naznačuje, že drtivou většinu Číňanů kupříkladu vůbec nezajímá nějaká naše politická kritika nebo že čínský student po čtyřech letech studií v Pekingu nedokáže identifikovat na obzoru ani hlavní pekingské památky.
Citlivého reportéra a majitele dobrého vkusu prozrazuje také kapitolka Pronikání do vrstev, kde se s Hubičkou projdeme tou lidštější dimenzí Pekingu – uličkami s malými bistry a prodejci zeleniny, světem pod mrakodrapy a mimoúrovňovými křižovatkami.
Pokud jde tedy o sběr faktů, můžeme být s knihou spokojeni. Je také velmi sympatické, že se Hubička snaží k čínské realitě přistupovat bez předsudků a s pokornou tolerancí. Dokonce jako by Číňany před někým (před kým?) hájil. Své názory či zjištění dokáže spíše než kritickým komentářem vyjádřit vhodným minipříběhem nebo dialogem. Že ovšem umí být pořádně břitký, je zřejmé: v kapitole na samém konci knihy se dostává sice anonymní, ale zato velmi silné kritiky Milanu Fridrichovi, šéfovi zpravodajství ČT. Ten se, znalostí o Číně zcela prost, o to však arogantněji, dopustil po návratu z této země na svém blogu několika hrubých přešlapů.
Možná i proto, aby se podobnému chování co nejvíce vzdálil, zůstává Hubička věrný své džentlmenské opatrnosti. S tou se však občas dopouští nepěkných přehmatů na opačném pólu, a to zejména ve chvílích, kdy zobecňuje. Jeden příklad: „Z mnoha jiných souvislostí a drobných událostí jsem pochopil, že v projevech rasismu a xenofobie naše demokratická společnost onu čínskou údajně nedemokratickou společnost na hony předčí.“ Takovým prohlášením se ale novinářské přesnosti zpronevěřuje hned několikrát. Čínská společnost rozhodně není „údajně nedemokratická“. Čínská společnost je zcela a úplně nedemokratická. Také tvrzení, že v čínské společnosti neexistuje rasismus a xenofobie, je nesmysl velmi jednoduše vyvratitelný, ovšem aby si člověk takových projevů všiml, musí zřejmě aspoň zčásti vládnout čínštinou.
Nevyvážený je Hubička například také, když nijak nekoriguje názory českých architektů působících v Šanghaji. Prohlásí-li architekt Jan Benda v souvislosti s bouráním pekingských chu-tchungů (starých čtvrtí tvořících zcela unikátní urbanistický celek, který by architekt měl umět ocenit v jeho nenahraditelnosti), že „problém není v bourání samotném, ale v tom, zda se daří vytvořit novou kvalitu“, slušelo by se myslím takové vyjádření komentovat docela ostře, podobně jako ignorantství Fridrichovo.
Nakonec se ještě patří pochválit obrazový doprovod publikace. Autor fotil rád a fotil dobře, jeho obrázky vás přenesou do různých prostředí a představí různé typy dnešních Číňanů. Neodpustím si však ještě obligátní poznámku o transkripci, kde redakci neunikly některé nepřesnosti a nesrovnalosti, například různě zapsané názvy stejné provincie. Ale to je detail, který asi cílovou skupinu stejně moc zajímat nebude.
Autorka je sinoložka.
Jiří Hubička: Hledání čínského draka. Radioservis, Praha 2008, 197 stran.