Druhá kniha Doroty Masłowské je psána velmi svérázným stylem a její převod do cizího jazyka je značně komplikovaný. Překladatelce Báře Gregorové se to ale povedlo až moc dobře, protože „ne tak často se stává, že polská verze týž knížky za českým překladem pokulhává!“.
Jako vo co jde v tomhle textu, se za chvilku dozvíte, ale za rámeček si to nikdo nedáme, takže začínáme. Jó, v Čechách vobjevila se roku vosum dva tisíce druhá knížka slavný polský Doroty Masłowský, Královnina šavle nazvaná, v kongeniálním překladu Báry Gregorový provedená. To zajisté je čin záslužný, leč k pár úvahám mě nutí. Nebudem si povídat o obsahu, ani sociálním dopadu, zaměříme se na stránku překladu pro překladatelů ostrahu.
Sto bodů ze sta
Nejdřív k jazykový stránce, výstižně a kratce: Tahle knížka v překladu čtená je obecnou češtinou nabitá, ostrými výrazy naditá, v ústřední části zas barokně košatá, staročeským slovosledem uvozená, výrazně hiphopově frázovaná, díky čemuž celá spád má, takže čtenáře chytne a už ho nepustí, celýho si získá, až nadšením tleská (to se stalo třeba mně). Jó, tohle je fakt knížka vostrá, českýho jazyka masírka, „piča, penis“ místo „ale prosim vás“, až se z toho ježí vlas. To však je právo autorky, psát si, co chci, když mi to pak vydaj, třeba i do jinejch jazyků přeložej, dobře se to prodává a tak dál. Hodnocení: sto bodů ze sta.
Jenže ale prosimvás, pozor, jsou tu zásadní věci dvě, na který se soustředíme: autorčin tvůrčí prostor a překladatelky Báry Gregorový taky tvůrčí prostor. A hnedle, oč jde, poznáte, když ty dvě „stejný“ knížky srovnáte – Šavli Masłowský a Šavli Gregorový, protože pak očka vyvalíte. Totiž ne tak často se stává, že polská verze týž knížky za českým překladem pokulhává! Pročpak, Bóže, ptáte se? Kdo si verzi polskou přečte, frázování, to nejmarkantnější, co ho v češtině hned do oka a ucha střelí (dokonalý, vystylizovaný a veršovaný u Báry Gregorový), tak důsledný v originálu není. Delší větný segmenty totiž Bára trochu šavlí přikrátí a celý text tak precizuje, uhlazuje, frázuje a rýmuje, až lepší než originál po stránce fonetický i veršotepecký je.
To samý, co se mluvy týče či tejče. Masłowská sice vulgarismy užívá, mluvu ordinérní, ale penis zkunděnej, jak to je vlastně do tý češtiny převedený? Výrazy sprostý jsou ponechaný, jo, o to žádná, obecná čeština je jako jazykovej základ podstatný části knihy použitá, to taky souhlasí, co však originál mrcasí, je výrazů příznakovejch nadužití. Kde jazyk originálu pro slovo prachobyčejný, spisovný, stylisticky nezabarvený sáhne, tu Bára si ho k obrazu svýmu upraví, trochu to vohulí a hned tu máme, že otec nechodí, ale „valí si to“, nejezdí, ale „vezme čáru“, a já teď nemám páru, k čemu tohle šperkování. A co dál, pane král?
Kusanec masa krkavý
Dosti často do překladu vkomponovaný jsou alůze s českým kontextem kulturním související, takže se ptáme, bylo snad v řeči polský něco obdobnýho, či hůře přeložitelnýho, nebo Čechovi neznámýho (jako např. Nowa Huta), takže Bára po českým výrazu sémanticky blízkým sáhla (ostravská Poruba)? Alež hovnajs! Bára si jen tak svévolně doplňuje, lehce přibásňuje, takže se třebas dozvídáme, že kdosi z auta vystoupí, a druhej na to: „Haló?“, „Co se stalo? Stěrače stírají, klakson troubí,“, filmovou klasiku zaslechneme, ač v originálu alůzi takovou žádnou nenajdeme, nebo „na večírku atmosféra zhoustla“, pouze toliko dí Masłowská, k čemuž si Bára přidá, že „atmosféra tamní jakožto rybník Brčálník bylať zhoustlá“. Tož tak. V přirovnáních a metafórách takto ulítne si, kdysi kdesi, a tak máme místo „hroudy hlíny v botě“ hlíny „lopatu“ a ještě k tomu v „kanadě“ a místo „kus krvavýho masa nacpanýho pod horní ret“ „kusanec masa krkavý (sic!) pod horní ret nafutrovaný“, čili vypilovaný, zveršovaný, zhyperbolizovaný, přiostřený.
A další élement neadekfátní: Bára sahá po slovníku mládeže naší, kterážto spoustu výrazů anglickejch přejímá a v překladu je užívá, aniž by originál tuhle lajnu sociolektu nějak následoval. Taky slovenčinu Bára hocikedy užije, makarónizmus, ty kokso, leč ani zbla o tom v originálu. A co fakt vostrej přehmat dle mě je, že Bára polskej dialekt slezskej, lexikálně srozumitelnej, pouze morfologicky se od polštiny různící, do hantécu brněnskýho přeložila, kde právě lexika a nikoli flektívní koncovky nesrozumitelná pro člověka českýho obecnýho je, takže, pak si přeber, voe, co je „plotňák smegal a na tratcu do plešky kopal“. A proč si Bára hrdinku Patricii Pitz na Patricii Cantzovou předělala a z Anny Przesik (spíš od przesikać – pročůrat, třebas plínu) Annu Navátou udělala, kurva drát, nevím, a tak už se radši ke konci chýlím.
Není moc z mý strany důstojný uvádět takhle příklady z nejviditelnějších, ale jak jinak ukázat, že čeho moc je, toho je příliš, kruciš? Jó, lidi, řeknete si, to je fcelku málo, co se v tom dílku stalo, jenže čistě matematicky, když si Bára každou stránku textu o tři svý výrazy či varianty přibarví, tak z toho po 132 stránkách text jinej máme a na to už pes nesere.
Kór a hard-kór
Tou největší výtkou tedy, ehm ehm, je, že Bára uzdu svý fantazii ašmoc upustila. Tam kde Masłowská A řekne, Bára B dopoví, Dorota si s AB zanadává, Bára hnedle C přidá. Co Dorota na 80 % napsala, kam její fantazie nedošla, to Bára na zběsilejch 120 % dotáhla. Maslowská chvalitebně, Gregorová výborně, penis zkunděnej.
A ještě si (pro přehršel) přidám překladatelskou poučnou digrési ku čtenářstva osvětě:
Pilíře teórie překladu, nám Jiřím Levým daný, hovořej (a nejde o přežitek vůbec žádnej), že překlad by měl být věrnej a míra tý věrnosti je tu, za dvojtečkou: že překladatel žádný vlastní ambice, co se textu překládanýho tejče, mít nemá. Má, nemá, má, nemá. Naopak, je třeba utlumit se a rozplynout v textu autora pro dobro a věhlas jeho, nikoli svůj vlastní. Ámen. A hle, tu v Šavlový králový vznikl přikořeněnej rímejk originálu, knížky dvě, polská a česká, autorek Masłowská a Gregorová, verze kórová a hard-kórová.
Tak a konec kritiky, neb překlad i svůj podstatný líc má, a to je část středová. Tato textu část svou stylizací se části úvodní i zakončení vymyká, neboť alá staročeština psána jesti (v pl verzi alá „gawęda“). A tu již Bára své umění překladu prokázala, nijako si nekošatila a nepřikrášlovala dosti košatý text původní – o to větší radost po straně čtenářstva. Dále tu už nic ku kritice není, a tak končím toto štvavé a štkavé vyprávění o tom, jak královně šavlí hlavu setnout a přitom se do vlastní holeně seknout.
Já vám řikala, že si to za rámeček nikdo nedáme.
Autorka je polonistka.