Festival se v Letenském parku konal popáté. Přivezl mistry tance na laně, tanečnice po vertikále a předvedl průřez tím, co u nás vzniká na poli divadla inspirovaného cirkusem.
Letní Letná (20. 8. – 2. 9.) od roku 2004 drží svůj základní směr. Každý rok představí minimálně jednu hvězdu francouzského nového cirkusu a vedle ní připraví rozsáhlý program. Důležitou osobou festivalu je jeho dramaturg Ondřej Cihlář: absolvent režie na Katedře loutkového a alternativního divadla DAMU je navíc praktickým divadelníkem, spoluzakladatelem souboru Vosto5 i autorem publikace Nový cirkus (Pražská scéna 2006).
Obsáhnout celý festival, kterého se letos zúčastnily tři desítky souborů a uvedly přes devadesát představení, je nemožné. Zaměřila jsem se tedy na hlavní zahraniční hosty, Les Colporteurs, Cie Moglice – Von Verx, Escarlata Circus, na silné domácí festivalové jádro (Vosto5, Krepsko, Buchty a loutky, Divadlo ANPU) a česko-francouzský soubor Décalages. Ačkoliv se jedná o velmi různé produkce, vedle tance na laně je tu tanec na (doslova) kolmé ploše, parodie starosvětského cirkusu, vypiplané loutkové divadlo, kabaretně-činoherní inscenace a tanec, vedle divadla pro dospělé divadlo pro děti, nebo naopak divadlo, které neuplatňuje vlastně žádné věkové hranice, je překvapivě jednoduché najít jejich společný bod. Je jím komické či tragikomické ladění ztvárněných příběhů. Někdy komičnost tryská z ironizace, parodie nebo vysmívání se použité technice. Případně z kontrastu mezi zákonitostmi žánru a jejich deformacemi na jevišti. Smích je demokratický a očistný, pohybový, gestický či mimický vtip všeobecně pochopitelný a sdělný. A to je možná jedním z důvodů velké návštěvnosti festivalu.
Tanec na laně a pád
Antoine Rigot (s Agathe Olivierovou), zakladatel skupiny Les Colporteurs, je podle Ondřeje Cihláře a jeho knihy Nový cirkus jedním ze tří výrazných představitelů tance na laně ve Francii. „Rigot s Olivierovou jsou zatím jediní, kdo vytvořili na provaze skutečné představení,“ tvrdí Cihlář. Počet způsobů, jak připevnit lano, je sice omezený, podle pražského vystoupení se však zdá, že možnosti, jak na laně tančit navzdory zákonitostem zemské přitažlivosti, jsou pro Les Colporteurs nekonečné.
Drát pod sněhem (Le fil sous la neige) rámuje autobiografický příběh režiséra Antoina Rigota – jeho pád, úraz i to, jak se snažil s novou situací vyrovnat. Rigotova slova přeložená do češtiny, která představení uvádějí i uzavírají, připomínají křehkost lidského těla, které se zdánlivě lehce vznáší ve vzduchu, ale velice snadno může spadnout. Bez ohledu na zkušenosti, mistrovství a často s fatálními následky.
Pojmenování tanec na laně říká o Drátu pod sněhem všechno podstatné. Je to směs vzdušného baletu, moderního tance a akrobacie. Střídají se sóla či dueta s částmi, v nichž tančí celý ansámbl. Mění se tempa a taneční obuv. Když už to vypadá, že po tanci rusovlásky na špičkách v růžových piškotech nemůže přijít nic překvapivějšího, vydá se na lano Agathe v lodičkách na podpatcích. Nebo mladík simuluje pád a zesměšňuje své zdánlivé neumění. Sílu navíc Drátu pod sněhem dodávají hudebníci, kteří doprovázejí představení naživo.
Pohybové mistrovství v extrémních podmínkách charakterizuje také Cie Moglice – Von Verx a jejich inscenaci I look up, I look down..., která je zase tancem po vertikále. Uprostřed jeviště stojí několikametrová stěna, po níž dvě dívky tančí dolů a nahoru zavěšené na provazech, v něž se dají důmyslně proměnit jejich šaty. Fyzicky náročný výkon má v sobě ale také něco z cirkusových klaunů, kteří publikum baví přitroublostí a neschopností odhadnout bezprostřední následek svého jednání. Podobně jako žonglující klaun je směšný, když rozbije talíř, směje se divák dívce, která se s vypětím sil protančila z výšky na zem a najednou zjistí, že si zapomněla boty.
Oba soubory spojilo překonávání fyzických zákonitostí, mezní a ve své podstatě sportovní výkony. Dostáváme se tu až na samu dřeň poznání, že tvrdě, až k rutině zvládnutá technika je bází a energií umění, při němž se divákům doslova tají dech.
Provazochodkyně na boa
Escarlata Circus zakládá své představení Llenties i Marabú na odlišných principech – netančí, ale paroduje cirkus. Místo krotitelky dravé zvěře je tu domina, která neváhá bičem zkrotit svého partnera. Ten ohromí diváky přetržením řetězu hrudí, ale předtím předvede komický výstup s dětským chichotáním, protože ho řetěz studí. Akrobatickému číslu předchází dokonale fingovaný pád. Provazochodecké umění protagonisté cirkusu demonstrují na řetězu protkaném bílým boa. A zkušení kočovníci, pro jejichž vystoupení je klíčový kontakt s publikem, se navíc naučili maximum textů česky.
Z domácích souborů na programu Letní Letné se tanci a pohybovému divadlu věnují Décalages ve své inscenaci Posedlost, mimo jiné inspirované novým cirkusem, a Krepsko v Almě a Amandě (viz A2 č. 4/2007). Buchty a loutky (Rocky IX, Baryk) a ANPU (Konec srandy – konec psiny) se zase profilují jako soubory loutkové, které ale zároveň loutkářskou tradici a její konvence nijak nešetří. Vosto5 (Karavan Evropa, Špialová ruka) se svou originální poetikou svérázně rozvíjí tradici autorského divadla. Mnohá představení už však diváci mohli vidět jindy a jinde.
České produkce jsou s hlavními hvězdami festivalu nesouměřitelné. Je vidět, že koření v lokální divadelní tradici pantomimy, potulných loutkářů, komediantů nebo cirkusových akrobatů, stejně jako excelentní nový cirkus v té své. Přesto nejen díky hravé kumulaci výrazových prostředků, která zároveň není prázdná, ale má intelektuální náboj, je dnes podobný typ divadla v mnohém možná životaschopnější než klasická činohra.
Autorka je divadelní kritička.