Východní Židy a komunisty ne

V obecném povědomí existuje představa, že jsme, jako už poslední demokratická oáza ve střední Evropě, byli za první republiky velice vstřícní ke všem uprchlíkům, a to zejména z Německa a Rakouska. Vy tuto chválu ve své připravované knize Nejisté útočiště poněkud korigujete. Jak to tedy bylo a jak jste se k tomuto tématu dostal?

Původně jsme s kolegyní Kateřinou Čapkovou chtěli svou studii zaměřit na židovské uprchlíky. Vycházeli jsme z toho, že na rozdíl od známých politických uprchlíků není o osudech lidí vyhnaných kvůli židovskému původu mnoho známo. Nevědělo se, zda je československý stát přijímal nebo ne a zda vůči nim Československo přistupovalo jinak než k jiným uprchlíkům. Brzy jsme ale zjistili, že je potřeba uprchlickou politiku Československa popsat jako celek. Měli jsme pocit, že se v této oblasti nahromadilo neobyčejné množství mýtů zkrášlujících dějiny první republiky.

Ve škole jsme se učili, že jsme všem pomáhali, že uprchlíci před fašismem měli v Praze dokonce svůj klub, který se jmenoval po Bertoltu Brechtovi, že obohatili společenský život a byli vidět všude v kavárnách...

Tento krásně znějící příběh staví na osudech zpravidla velmi známých uprchlíků, příslušníků kulturní a politické elity, ať už se jednalo o vedení německé sociální demokracie, které žilo v pražském exilu, nebo o umělce jako John Heartfield, jehož protihitlerovské fotokoláže se staly symbolem uměleckého protestu proti nacismu. Právě pro tyto lidi byl ostatně vámi jmenovaný Bert-Brecht--Klub určen. Hovoří-li se o něčem negativním, pak především o buržoazní policii a českých agrárnících, ti měli být ale výjimkou. Je až zarážející, že v současnosti mohou být kombinovány dva odlišné pohledy: velice pozitivní obraz první republiky, vyzvedávání všeho pokrokového, demokratického a liberálního a hlavně Masaryka a Beneše, a zároveň komunistický výklad dějin, v němž se zdůrazňuje levicovost první republiky a chválí se pomoc komunistické strany uprchlíkům. Tato zvláštní kombinace komunistické či třídní interpretace a ocenění první republiky se podle mého názoru datuje od šedesátých let.

Jak se tedy Československo k uprchlíkům z Německa ve skutečnosti stavělo?

Je jistě pravda, že od roku 1933 byly československé hranice v principu pro uprchlíky otevřené, ostatně pro přicestování do Československa nepotřebovali vízum. Úřady dokonce většinou tolerovaly i ilegální překročení hranice a mnozí političtí uprchlíci skutečně do Československa přišli přes pohraniční kopečky, což nebylo – vzhledem k jeho řídké ostraze – zas tak těžké. V počátečním kladném postoji jistě svou roli hrály sympatie vůči odpůrcům nacismu – všichni si ještě v roce 1933 mysleli, že Hitlerův režim brzy padne. Ale už od počátku byly z tohoto tolerantního přístupu vyňaty dvě skupiny. Prvního března 1933 zakázalo ministerstvo vnitra vstup komunistickým uprchlíkům z Německa, naše úřady je měly vracet. V praxi bylo toto nařízení obcházeno a nebylo nikdy zcela naplňováno. Druhou skupinou, která byla z perspektivy Československa nežádoucí, byli takzvaní východní Židé, kteří žili v Německu dlouhá léta, ale byli odtud s velkou brutalitou vyháněni jako první.

Pro uprchlíky však většinou nebylo tak nesnadné do Československa přijít, jako v něm zůstat. Bylo velice obtížné tu získat práci, platné doklady, povolení k pobytu. Naši politici a úředníci vycházeli z přesvědčení, že Československo by mělo být pro tyto uprchlí­ky jen přechodným domovem na velmi krátkou dobu. Měli jsme sloužit jako tranzitní země – a to se týkalo především židovských uprchlíků. Stát se, na rozdíl od přístupu k ruské emigraci, bránil stabilizaci pozic těchto lidí. Ti až na naprosté výjimky nedostávali pracovní povolení a stát se jim snažil zabránit v samostatném podnikání. Byli zá­vislí na podpoře jiných, většinou nestátních pomocných výborů, takzvaných komitétů, a žili ve velké chudobě. Známý kavárenský život uprchlíků v Praze byl také výrazem toho, že jim nebylo dovoleno čas exilu trávit jiným smysluplným způsobem.

Z vašeho vyprávění pro mě vyplývá, že jsme se tehdy chovali podobně jako dnes v řadě jiných věcí: nebyli jsme schopní zaujmout jasný postoj, schválit jednoznačný zákon a nejvíc ze všeho nám vyhovovala mlha…

Československé úřady svůj přístup založily právě na neexistenci přesných pravidel. Nebyla jasná definice uprchlíka či jeho práv. V důsledku toho byl osud každého běžence závislý na blahovůli úředníků. To slovo blahovůle se v úředních dokumentech objevuje vskutku hodně často. A blahovůle se také může snadno zvrtnout v libovůli.

Nejasnost uprchlické politiky umožnila kolem poloviny třicátých let postupně změnit přístup k Židům, aniž by se změnily základní předpisy o uprchlících. Najednou mohli být židovští běženci označováni za hospodářské migranty, jejichž příchod do Československa byl považován za nežádoucí. Rozdělení uprchlíků na politické a hospodářské bylo ostatně vždy spíše zástěrkou pro vyloučení Židů.

Jsou známá nějaká konkrétní čísla o uprchlících?

Podle oficiální evidence nebylo v jakémkoliv okamžiku na území republiky více než dva tisíce uprchlíků z Německa. Celkem mohlo Československem projít na deset tisíc registrovaných uprchlíků. Kromě toho zde ale mohl být zhruba stejný počet neregistrovaných či ilegálních lidí, které stát jako uprchlíky neuznával. V roce 1934 do Československa přišly také zhruba dva tisíce sociálních demokratů a komunistů z Rakouska, kteří se podíleli na únorových bojích ve Vídni. Většina z nich však brzy odešla, a to z velké části do Sovětského svazu, což se jim později stalo osudným. Ve větším množství pak znovu uprchlíci z Rakouska přicházeli až po „anšlusu“ v roce 1938.

Nemohli získat československé občanství?

Často se píše, že Československo uprchlíkům před nacismem hromadně přidělovalo občanství. V této souvislosti se vždycky hovoří o Thomasu Mannovi a jeho rodině, ale to byla naprostá výjimka. Navíc Thomas Mann nikdy, kromě několika krátkých návštěv, v Československu nežil. Pro něj bylo naše občanství, jak dokázala Kateřina Čapková, výhodné pro to, aby mohl na Německu vymáhat svou knihovnu, rukopisy a autorská práva. Tvrzení, že jsme udělili stovky občanství uprchlým Němcům, je naprostý nesmysl. Pokud uprchlíci, a to se týkalo především žen, získali občanství, pak hlavně prostřednictvím sňatku s československým občanem.

Na tom je legrační ta skutečnost, že si to dodnes myslí asi i Němci. Když mi ČSSR odebrala státní občanství, Němci mi dali své a oficiálně to zdůvodnili tím, že nám splácejí dluh za to, jak jsme se po roce 1933 chovali k německým spisovatelům a novinářům…

Takové zjednodušené teze jsou vždy snadno použitelné v politickém diskursu, a to i v dobré vůli. Není ale také divu, že němečtí politici vidí exil v meziválečném Československu kladně, vždyť zde pobývalo vedení SoPaDe (německé sociální demokracie) a řada dalších skupin.

Zajímavé je, že tento kladný obraz nenarušují ani tak negativní věci, jako byl plán československých úřadů soustředit uprchlíky na Českomoravské vysočině z roku 1937. Ten měl být původně zaměřen především proti uprchlíkům vyvíjejícím politické aktivity proti nacistickému Německu. I když se v navrhované podobě neuskutečnil, byl pro uprchlíky signálem k evakuaci.

Z literatury se ale dozvídáme, že k řadě uprchlíků, zvláště z Ruska po roce 1917, jsme byli velice vstřícní, nebo se mýlím?

Na rozdíl od uprchlíků před nacismem Československý stát ve dvacátých letech velice vstřícně přijímal uprchlíky z Východu, kteří většinou utíkali před nástupem komunismu v Sovětském svazu. Zahájil takzvanou Ruskou pomocnou akci a prostředky věnované na jejich podporu se počítaly každý rok v milionech korun. Stát podporoval jejich spolky, školy, divadlo atd. Především pak směli v Československu pracovat a většinou se nemuseli obávat nečekaného vypovězení či neprodloužení povolení k pobytu. Něco takového bylo v případě německých a rakouských uprchlíků nemyslitelné.

Proč jsou v podpoře těch dvou emigrací tak velké rozdíly?

Jistou roli určitě hrál sdílený antikomunismus: většina politické scény – s výjimkou komunistů – se shodla, že toto jsou lidé, kterým je třeba pomoci. Po první světové válce bylo také třeba pracovních sil, i když to hrálo větší roli ve Francii, která absorbovala největší díl těchto uprchlíků. Pomáhal i jejich slovanský původ a Masarykův zájem o Rusko.

Když ale od roku 1933 přicházeli lidé z Německa a z Rakouska, byla už hospodářská krize a stát se k nim choval úplně jiným způsobem. Je třeba jasně říci, že náš stát nikdy neinvestoval do uprchlíků před nacismem. V období od nástupu Hitlera až do období mnichovské dohody, kromě nějakých výjimečných dotací, nedal na uprchlíky ani korunu.

Proč, kromě toho, že byla krize, byl ten vztah tak odmítavý?

Krize sama o sobě poskytovala státu výhodný argument a dovolovala úředníkům říkat: my bychom rádi, ale nemůžeme. Myslím ale, že větší důvod k tomuto postoji je možné hledat v tom, že většina uprchlíků byla levicově zaměřená a v jejich přijímání nepanovala na naší politické scéně žádná shoda. Pravice tyto uprchlíky zásadně odmítala, a to jak agrárníci, tak národní demokraté. Argumentovali také tím, že by mohli posílit německou menšinu v Československu, a obávali se špionáže. Navíc se v jejich argumentech objevovaly antisemitské prvky.

A nehrál roli i jistý kulturní předěl zejména vůči haličským Židům, kteří přicházeli ze zaostalých štetlů?

Dalo by se polemizovat, jestli takzvaní východní Židé, kteří za první světové války utekli před postupující frontou a pogromy do vnitrozemí monarchie, byli tak primitivní
či zaostalí. Spíš bych řekl, že byli kulturně odlišní. Navíc československý stát hned po válce silně usiloval o to, aby tady právě tito lidé nezůstali, a snažil se je donutit k návratu do Haliče. Z archivních dokumentů vyplývá, že státní administrativa se k těmto Židům chovala předsudečně a obávala se jich jako nežádoucích živlů.

A kdy došlo k úplnému uzavření hranic pro uprchlíky?

Během několika hodin po anšlusu Rakouska v noci z 11. na 12. března 1938. Ilustruje to i osud vlaku z Vídně plného uprchlíků v bezprostředním ohrožení života, který této noci českoslovenští pohraničníci z Břeclavi nemilosrdně vrátili. Zavření hranic bylo namířeno především proti židovským uprchlíkům. Na zelené hranici na jižní Moravě byly pak na jaře a v létě 1938 denně vraceny desítky či dokonce stovky uprchlíků. Polští Židé vyhánění z Rakouska byli pod dozorem převáženi na polskou hranici.

Nejsmutnější je případ skupiny asi šedesáti burgenlandských Židů, které tamější rakouští nacisté vyhnali v dubnu 1938. V noci je posadili na pramice a převezli přes Dunaj na slovenskou stranu pod Děvínem, kde je nechali stát na jakémsi jezu či ostrůvku. Hladové a vysílené je ráno našli českoslovenští pohraničníci, po několika hodinách je však vrátili zpět. Potom byla skupina vyhnána do Maďarska a toto martyrium se několikrát opakovalo. Bratislavská židovská obec pak našla jediné možné řešení: najala nákladní loď zakotvenou na Dunaji, tedy v mezinárodních vodách, a na ní uprchlíky ubytovala. Na lodi strávili uprchlíci několik měsíců a žádná země je nechtěla přijmout. Nakonec pro ně židovská organizace vymohla povolení k vystěhování do Palestiny a Spojených států. Jejich anabáze byla výrazem naprosté krize židovských uprchlí­ků v Evropě v roce 1938. Československo se v této situaci nechovalo jinak než ostatní evropské státy a snažilo se pro židovské uprchlíky hranice neprodyšně uzavřít.