Za Gotta proti Knížákovi?

CzechFreePress vyhlížel na konci jara velmi slibně, nulté číslo obsahovalo některé zajímavé materiály. Avizované první číslo se ovšem zatím neobjevilo a z projektu zůstal jen web publikující články často problematické úrovně. Jedním z nich je reakce spisovatele Břetislava Olšera na kritické výroky Milana Knížáka o současné tvorbě Karla Gotta. Olšer má jasno: důvodem těchto kritických poznámek je to, že Knížák „nedokáže ve své narcisistické žárlivosti překousnout, že nějaký muž může mít ještě se sedmdesátkou na krku dvě rozkošné dcerušky s ještě rozkošnější a podstatně mladší partnerkou“. A především, Knížák Gottovi závidí umělecky, sám totiž v sedmdesátých letech tvořil jen jakési zvrhlé paumění. Dichotomie Knížák/Gott umožňuje autorovi projevit naplno jeho estetické názory: na jedné straně stojí „bezkonkurenční převaha... na naší popové scéně“ a „evidentní hlasové kvality“, na straně druhé „věčný student“, který „jako malý prý chtěl být pilotem, ale dělá se mu špatně řetízkovém kolotoči. Vstup do politiky mu zatím nikdy nevyšel.“ Olšer posměšně cituje texty písní Knížákovy skupiny Aktual a jako zlatý hřeb si stěžuje, že Knížák nezaplatil „autorský honorář neznámým fotografům“, jejichž fotografie použil ve své koláži. Jen štěstí, že autor s tímto svým vpravdě revolučním poukazem nevystoupil dříve, leckteří výtvarní umělci by se totiž patrně nedoplatili a kupříkladu Jiří Kolář by nejspíš po platbě oněch honorářů skončil pod mostem. Jistě, z Milana Knížáka se stala velmi nesympatická figura, jejíž popírání své vlastní minulosti vyvrcholilo nedávným trestním oznámením na výstavu členů skupiny Guma Guar, kteří uměleckým napodobením podrobili kritice jeho kulturní funkcionaření. Problém ale věru není v Knížákově minulosti, nýbrž v tom, že na ni zapomněl. Lidé, kteří ji dodnes nepochopili, jsou hluboko pod úrovní nejen jeho umělecké minulosti, ale i jeho funkcionářské současnosti.