Zmatení ve čtvrté cenové skupině

„Frustrace intelektuála, kterému bije srdce nalevo, je (...) větší: česká společnost je převážně levicová, jenže argumenty na této straně politického spektra lze vyslechnout leda ve čtvrté cenové skupině, čemuž odpovídá úroveň,“ napsal Jiří T. Král (Pusté levicové pláně. Levice bez mozkových trustů) – a musím přiznat, že mě překvapilo, jak odlišné máme zkušenosti. Navštěvuji poměrně často podniky, které by byly jistě zařazeny, kdyby ještě působily RaJ a Jednota, do čtvrté cenové skupiny, ale pokud se tam dám s někým do řeči, velmi často se ukazuje, že to já jsem pohrobek stalinismu, rusofil, tesknící po minulém režimu, a vůbec levičák. Stačí k tomu svěřit se s tak extrémními názory, jako že Ústav pro studium totalitních režimů je škodlivý hybrid, že KSČM je sice protivná, ale nepředstavuje větší ohrožení demokracie, že Vladimir Putin není pouhým vtělením Generalissimovým nebo že Husákův režim byl snesitelnější než protektorát. Vždycky znovu mě překvapí, jak často můj názorový odpůrce, jenž se domnívá, že jeho srdce bije napravo, má za své životní vzory beatniky či hippies; ani veřejné kouření marihuany, ani velmi volná láska nejsou pro něj znakem levicovosti. To třeba ve větším městě. Jinde mě zase ve čtvrté cenové skupině překvapí, jak se deklarovaná pravicovost nevylučuje s náklonností k využívání sociálních dávek a zasloužených i méně zasloužených dotací. O pravicovosti či levicovosti nerozhoduje nakonec vztah ke svobodnému trhu, ke svobodě projevu, daňové soustavě, sociální péči ani životní styl, ale jakýsi soubor hodnocení minulého režimu, současného Ruska, radarově-raketového systému, škodlivosti KSČM apod. Trochu přeháním a trochu se posmívám, ale nechtěl bych to s posměšky přehánět: tyto řekněme ideologicky nečisté postoje jsou prostě výsledkem velmi hluboké zkušenosti s komunistickým režimem a – bohužel – velmi plytké reflexe oné zkušenosti.

Co Král nevidí

Jiří T. Král mě zaujal i starším článkem Chaos na pravém křídle (A2 č. 21/2008), kde si posteskl nad nedostatkem intelektuálního zázemí pravice. Jako by hledal a srovnával – až snad na Revue politika – projekty výhradně obskurní, v lepším případě snad fandovské. Myslím, že přehlédl existenci týdeníku Respekt (i když ten projevuje nezřídka i citlivost spíše levicovou, řekněme ve vztahu k životnímu prostředí či menšinám), ale také existenci tří dosti vlivných deníků. Zejména Mladá fronta Dnes a Lidové noviny mají své pravicové propagandisty, ale přece jen lze, zvláště ve víkendových přílohách, najít i látku k přemýšlení. (Víc jí bude vždy přirozeně v knihách; s prominutím za tu banalitu, ale nakonec zkoumat, co má přemýšlivý člověk k dispozici, je lepší v knihkupectví.) Myslím, že Jiří T. Král příliš ulpívá na podnicích, které mají svou větší či menší míru obskurnosti, a tak srovnává internetové Britské listy a Virtually.cz, ale důležitější by bylo mluvit o denících a jejich internetových portálech. Podobně těžko lze ve vážné úvaze vynechat Právo se čtvrtečním Salonem. A ovšem také Literární noviny.

Ostatně Jiří T. Král považuje Britské listy za jedinou podstatnou intelektuální platformu české levice, a přitom – zde myslím spíš jako oběť dobových klišé – tvrdí, že podle levice „by takové instituce měl financovat stát“. Ale zrovna k sympatickým stránkám Britských listů patří průběžné informování o shánění peněz a podle všeho na pomoc od státu nečekají.

Autor hodnotí současné síly Masarykovy dělnické akademie, a přestože je někdy myslím zbytečně jedovatý, v zásadě má pravdu: pokud jsem se ocitl na některé akci MDA, byla navštívena nepříliš hojně a starší lidé převažovali. Vyplývá však z toho, že „Myšlenka alespoň trochu kompetentního levicového týdeníku se proto jeví být víc než bizarní.“? Na rozdíl od Jiřího T. Krále si myslím, že „nezávislý levostředový týdeník“, který by ČSSD podpořila, stojí za pokus. I jako experiment se samotnou stranou! ČSSD se od jiných našich politických stran neliší v mnoha věcech. Také její funkcionáři se často považují za lidi, kteří poznali skutečný život, ba kteří s prominutím vědí, „o čem ten život (a vůbec „to“) je“ – na rozdíl od intelektuálů. Hodnostáři ČSSD se neliší od hodnostářů jiných stran v obecních úřadech, na radnicích či na hejtmanstvích v tom, že rádi vydávají tiskoviny zcela závislé, sebeoslavné, nepřipouštějící nic jiného než budovatelský patos svého druhu. ČSSD se od jiných stran neliší také tím, že až na vzácné výjimky posílá „na úsek kultury“ (sem se to hodí) lidi, kteří si stěží mohou získat přirozenou autoritu mezi intelektuály.

Na závěr bych se vrátil do své oblíbené čtvrté cenové skupiny, kde se cítím docela dobře, jen se někdy divím, jaké tam vládnou ideové nejasnosti. Zajímalo by mě totiž, proč ve výčtu zajímavých a kompetentních levicových prostředí a časopisů chybí u Jiřího T. Krále zajímavá, kompetentní a levicová A2.

Autor je spolupracovník redakce, nakladatel a redaktor dvouměsíčníku Listy.