Co všechno můžeme nevidět?

Snímky o handicapovaných už předem svádějí k přílišnému sentimentu či lítosti. Samotné téma na sebe většinou poutá tolik pozornosti, že zastíní způsob, jakým je podáno. Píšu „většinou“, ale ono vlastně podobných snímků ani tolik není. Kromě populárního Rainmana se mi nejnověji vybavuje vítězný český dokument letošního olomouckého festivalu AFO, Pan Parkinson dokumentaristy Petra Jančárka, jenž byl uvedený i v ČT. Právě Jančárkovi se podařilo podat boj s Parkinsonovou chorobou bez zbytečné lítosti, protože do něj vložil prvek humoru. Hlavní aktér dokumentu, hudební skladatel Petr Šibilev, si k snímku složil hudbu, která hravě a sebeironicky reflektuje častou ztrátu kontroly nad jeho vlastním tělem. S jemným humorem a ve svébytném tempu pak divákovi umožňuje měnit empatický pohled zblízka s nadhledem i humorem. Obdobně, i když zcela po svém, se lítosti zbavují i Slepé lásky Juraje Lehotského. Slovenský dokumentarista v něm vyšel ze skutečných osudů lidí, které v průběhu pěti let poznával, aby s nimi pak coby s neherci inscenoval jejich příběhy pro film. Dokumentární východisko tak vyústilo v hraný snímek, který se snaží přiblížit podoby lásky mezi nevidomými. To, jaké jsou jejich sny a představy, které nemůžeme vidět ani my, ani oni. Lze je zachytit a zviditelnit pomocí filmu? Na čem je založená láska těch, co nevidí? Jak vůbec vypadají jejich představy? Ukazuje se, že přísloví o slepotě lásky má v sobě hodně pravdy. Člověk brzy zapomene, že by měl protagonisty litovat. Samotný handicap nevidomých vytváří spíše spodní napětí snímku, ve kterém se odehrává více vrstev.

Dát si načas, slepě nespěchat

Čtyři krátké příběhy jsou spíše impresemi, při nichž máme pocit, že jsme na chvilku postavám nablízku a prožíváme s nimi cosi intimního. Nejsilnější jsou pak chvilky, v nichž se vlastně nic neodehrává – když si třeba nevidomý učitel hudby Peter zapálí na dvorku cigaretu a užije si svou chvíli klidu, zahleděný do pověšeného prádla. Nebo mladičká Zuzka, oddávající se na chatu s cizím chlapcem představám, jaké to je, být neviditelný. Lehotský umí to, co se odváží málokterý tvůrce – dát si ve filmu načas, nespěchat. I zdánlivé maličkosti pak hrají velkou roli a spoluvytvářejí atmosféru blízkosti, která není založena na ničem laciném, pouze na obyčejném spoluprožití několika okamžiků, v nichž není potřeba něco vysvětlovat. Stejně tak se režisér nesnaží jednotlivé příběhy pointovat – vlastně nevíme, jak dopadne Zuzčino první setkání s chlapcem z chatu nebo rodiči „zakázaná“ láska nevidomého Roma k poloslepé bílé dívce. Není to podstatné, důležité je, že jsme na chvíli spolu s nimi prožívali zblízka jejich příběh nebo přání. Lehotskému se podobně jako Jančárkovi daří ve snímku vytvořit pocit odstupu díky velmi jemnému humoru, pohrávajícímu si se sebeironií postav i s jejich ne/viděním. Jak třeba může Peter sledovat v televizi skoky na lyžích nebo být na Vánoce překvapený svetrem, který mu jeho žena celou dobu štrikuje před očima? Nebo jak může Zuzka flirtovat na plovárně s klukem, když neví, jestli se na ni dívá? Je to humor překvapivý, odkrývající souvislosti, které bychom nečekali. Asi nejsilněji se projevuje humorná nadsázka ve snové scéně Petrova zápasu s chobotnicí. Sekvence upomíná na trikové filmy Karla Zemana, které se záměrnou naivitou i hravostí předváděly klukovské představy o dobrodružství. Stejně tak naivní a hravá je i Petrova láska k podmořskému světu, který zná jen z rozhlasových pořadů. Lehotský s humorem odkrývá, jaké nástrahy ho tam ale coby nevidomého mohou čekat.

Love story obyčejných lidí

Snímek o nevidomých by pro formálněji založeného tvůrce představoval bezpochyby výzvu, jak si pohrát s tmou plátna i mezí ne/vidění. Lehotského ale nelákají formální hry. Místy se sice ve Slepých láskách na chvíli přechody mezi záběry pozdrží a objeví se tma plátna – jemný náznak toho, co v tu chvíli vidí ti, které sledujeme na něm. Jinak ale tento dokumentárně-hraný film svou formální prostotou i pocitem bezčasí spíš připomíná poetiku nové vlny šedesátých let, zejména starších dokumentů Dušana Hanáka. Jeho cena, již stvrdilo i ocenění Art Cinema na letošním canneském festivalu, spočívá spíš v tom, že se mu podařilo zachytit bez lacinosti prožitek lidí, kteří vnímají to, co není vidět. Jejich lásky působí opravdově, čistě, vzácně. Přitom mají mnoho podob – od lásky k ještě nenarozenému dítěti po lásku, jež sotva vzniká na chatu mezi lidmi, kteří se ještě nesetkali. Postavy Slepých lásek dávají svému citu váhu i vážnost prvních lásek, věnují se mu, prožívají plně každou chvilku. Dojímají ne tím, že nevidí, ale že cítí. A že málokdo z nás vidoucích to dnes ještě dovede tak čistě prožít.