Lež krásná i ďábelská

Můžeme se ptát, jestli ve společnosti, v níž každý den musíme hrát několik společenských rolí a v níž je pro její fungování naprosto nutná jistá míra přetvářky, je vůbec výraz „lež“ adekvátní. Psycholog Zbyněk Vybíral tak v knize Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci uvádí hned několik příkladů toho, kdy se třeba původní neupřímný úsměv prodavačky vynucovaný zaměstnancem stává úsměvem víceméně přirozeným. Vyjádřil to ostatně už básník Ovidius: „Často kdo předstíral lásku, pak opravdu milovat začal.“ Chuť k podobné relativizaci pojmu lež ovšem hned opouští ty, kteří sami museli žít s člověkem, jehož diagnóza zní „patologický lhář“.

Hřích lži

V oblasti historie, politiky i reklamy už si většina lidí zvykla na to, že jsou slova jako pravda a lež problematická a že se zde pohybují ve světě pouhých interpretací. Ovšem i tady existují určité hranice toho, co jsme ochotni ještě relativizovat. Především v názorech na holocaust jsme ke lži daleko méně tolerantní a v samotné otázce toho, zda skutečně existoval, anebo se jedná o pouhou „osvětimskou lež“, trváme na tom, že existence koncentračních táborů i miliony zabitých Židů prostě jsou fakta. Dokonce vycházejí celé knihy, včetně Eaglestonova Postmodernismu a popírání holocaustu, které se snaží dokázat, že i relativizující postmodernismus poskytuje „velmi silné zbraně v boji proti popírání holocaustu“.

Americký psychiatr Scott Peck ve své knize Lidé lži identifikuje lež s hříchem a se zlem: hřích je podle něj klam, zlo je nejčastěji pácháno za účelem úniku, zlí lidé jsou skutečnými mistry přetvářky a jen někdy se jim, jako Hitlerovi, podaří získat politickou moc. Autor oprašuje také starou nauku o otci Lži, kterým je Ďábel. Kupodivu stejně metafyzikou nasycený slovník a podobné odkazy k nacismu používá tvůrce kontroverzních reklamních akcí firmy Benetton Oliviero Toscani v publikaci s příznačným názvem Reklama je navoněná zdechlina. Autor knihu zahajuje těmito patetickými slovy: „Chci zahájit norimberský proces s reklamou. Jakých zločinů se dopustila?“ A jedno z hlavních obvinění zní: „Zločinu lži.“

Sladké lhaní

Zcela protikladné pojetí zastává třeba německý evoluční antropolog Volker Sommer, autor knihy Chvála lži (Lob der Lüge). V ní polemizuje se starou rabínskou moudrostí, podle níž všechno, co na zemi existuje, stvořil Bůh, jenom lež vynalezl člověk. Sommer oproti tomu lež pokládá nejen za něco, co k člověku bytostně patří a nedá se vykořenit, ale co je v podobě nejrůznějších mimikry a předstírání přítomno v celé živočišné říši – od nejrůznějších vizuálních kamufláží přes předstírání smrti včetně hnilobného zápachu u pahroznýšů
až po falešné hlasové signály drozda za účelem zahnání jiného drozda od zdroje potravy. Podobné pojetí ovšem zastávali již dříve mnozí další myslitelé. Už římskému spisovateli Petroniovi, známému ze Sienkiewiczova románu Quo vadis, bývá připisován výrok, že „svět chce být klamán“. Nietzsche tvrdil, že „člověk sám má nepřekonatelný sklon dát se klamat a je jak omámen štěstím, vypráví-li mu rapsodi epické pohádky jako pravdivé příběhy nebo předvádí-li herec ve hře krále ještě královštěji, než jej ukazuje skutečnost“. Přesně tento jev popisují i vědci zabývající se etologií. Jak uvádí biolog a filosof přírodních věd Stanislav Komárek, ptáci upřednostňují modely vajec tak velké, že by je nikdy nebyli schopni snést, ale ani obsednout; mladé kukačky jsou bezproblémově přijímány proto, že jsou kýženou nadnormativní atrapou běžného mláděte s širokým žlutým jícnem; mláďata racků stříbřitých pro svou orientaci preferují skvrny na zobácích rodičů v barvách, které se u nich v reálných podmínkách vůbec nevyskytují. Etolog Zdeněk Veselovský pro tuto preferenci ve skutečnosti neexistujících předmětů volí označení „nadnormální spouštěče“ a příhodně poukazuje na to, že jich v hojné míře využívá i reklama.

To, že je reklama jen „krásná lež“, většina lidí samozřejmě ví a jen málokdo se pohoršuje nad tím, co pěkně popsal třeba rakouský novinář Viktor Farkas (ale i mnozí další): účinná reklama nechce vychvalovat pouhé auto, ale slibuje potěšení z jízdy, prestiž a úctyhodnost; neprodává prostě mýdlo, ale krásu; neprodává rtěnku nebo parfém, ale životní sílu a zdraví, neprodává minerálku, ale oživení smyslů. Mnozí si už také všimli, že třeba křiklavě pestré ilustrace knih a časopisů sekty Svědkové Jehovovi, plné lidí se zářícími úsměvy, jsou často nerozeznatelné od reklam třeba na prací prášky. Reklama nám prostě podle Toscaniho, známého italského reklamního gurua, „předestírá království Boží, aniž bychom museli učinit něco víc než něco koupit; sakralizuje každodenní a profánní svět, který proměňuje při slavnostním přijímání zázračných výrobků“.

Pravdy a lži románů

Osobně se přiznávám, že někdy drobně lžu a na televizní reklamy se dívám velmi rád: jsou pro mne jakýmsi magickým zrcadlem lidských tužeb a snů; nejen děti, ale i dospělí potřebují své pohádky – „krásné lži“. Je přitom až překvapivé, kolik odkazů na krásnou literaturu uvádí Vybíral ve své psychologicky zaměřené publikaci. Jako by literatura nejen poskytovala iluzivní svět, ale jeho prostřednictvím tomu, kdo chce, nabízí vhled do jeho každodenních lží a přetvařování. Ne nadarmo významná kniha pojednávající o novověkém románu nese název Lež romantismu a pravda románu. Její autor, francouzský historik, literární kritik a filosof sociálních věd René Girard, v ní ukazuje, jak novověcí lidé čím dál častěji propadají iluzím a ženou se za cíli, které jsou nejen nedosažitelné, ale vůbec neexistují. Lékem jsou podle něj romány typu Flaubertovy Paní Bovaryové. Hrdinka tohoto románu chce dosáhnout ideálu lásky vyčteného z knih pro ženy, jeho naplnění však nenachází ani u manžela, ani u milence. Román tak má podle Girarda člověka zbavit iluzí, které si paradoxně vytvořil i na základě četby romantické literatury.

Autor působí v Národní knihovně České republiky.