Tobruk

Specifický žánr válečného filmu neměl v naší kinematografii nikdy silnou pozici. V období první republiky sice vzniklo několik snímků, většina se ale nesla spíše v duchu národního uvědomění (Za svobodu národa, 1920; Třetí rota, 1931; Neporažená armáda, 1938) než skutečně dramaticky vystavěných příběhů. Po druhé světové válce a zejména pak po nástupu komunistické moci se tvůrci do válečné vřavy zpravidla vraceli pouze za účelem glorifikace komunistických idejí a sovětských vojáků (nechvalně „slavná“ trilogie Otakara Vávry Dny zrady, 1973; Sokolovo, 1974; Osvobození Prahy, 1975), či naopak válku shazovali bezpečným „švejkováním“ a její relativizací (kupříkladu Hřebejkovo Musíme si pomáhat, 2000). Kinematografický prostor po roce 1989 tomuto žánru také příliš nepřál, vzhledem k jeho finanční náročnosti i stereotypnímu předpokladu masových akčních scén. Asi nejznámější porevoluční představitel žánru, Svěrákův Tmavomodrý svět, byl příliš klišovitý a poplatný hollywoodské tradici. Dalo by se říct, že válečný snímek, který by nejen efektně, ale i efektivně vykreslil nesmyslný úděl vojáků, u nás vlastně nikdy nevznikl.

Žánr s nebezpečnou minulostí

Tím překvapivější bylo rozhodnutí Václava Marhoula natočit na severu Afriky válečný snímek o dnes polozapomenutém 11. československém pěším praporu bránícím Tobruk. Tento přístav na podzim roku 1941 obklíčili ze všech stran němečtí a italští vojáci, kterým vzdorovalo jen několik pevností. Skvělé téma pro atmosférický film, jemuž však stojí v cestě nejen nebezpečí „levného“ obrazu válečných sekvencí, ale i klišovitý patos, jenž v sobě umírající voják na frontě implicitně nese.

Marhoulův Tobruk se soustředí na rotu vojáků ve výcvikovém táboře, mezi které přicházejí dva vojenští nováčci. Tvrdý a vyčerpávající výcvik střídá lelkování ve stanech za písečných bouří, hra s improvizovanými šachy či ná­vštěvy nočních klubů v blízkém městě. Zlom nastává s přesunem na frontu, do jedné z pevností chránících Tobruk, kde nudu ve stanu vystřídá zdánlivá zahálka v zákopu a neustálé konflikty se sadistickým velitelem Kohákem. Útok nepřítele je ale nevyhnutelný.

Válka civilníma očima

Silnou a současně i slabou stránkou Marhoulova snímku je výrazná civilnost, vytváření pocitu „teď a tady“, při němž nesledujeme uměle implantované příběhy, ale naopak naprosto běžné události. Vojáci mezi sebou klábosí, řeší nedostatek ženských a sem tam probleskne osten smrti (například v debatě o závětích). Přesun z výcvikového tábora do pevnosti vypadá jako pouhá výměna prostředí, ale Marhoul dokáže zákeřně a v mžiku proměnit rozmarnou idylu v zápach smrti. Nebývalá drastičnost, v niž se změní nevinné mytí za zvuku harmoniky, se divákovi vryje do paměti stejně silně jako hlavnímu hrdinovi. Marhoul inscenuje v celém snímku prakticky jedinou válečnou scénu útoku italských vojáků, v níž vytváří jednu z nejpozoruhodnějších sekvencí českého filmu posledních let se subjektivní chaotickou kamerou a hypnotickým zvukem ohlušujících výbuchů. Právě v těchto momentech se zdá neuvěřitelné, že sledujeme český film.

Dramatická rozvolněnost Tobruk naštěstí vzdálila jakémukoli patosu, a není tak filmem o velkých gestech, ale spíše o přežití. Rozvolněnost s sebou však nese i neočekávanou absenci děje. Divák sice prochází iniciací skrze hlavní postavu, která se profiluje zejména ve scéně dezerce, přesto má však navrch „kolektivní hrdina“, tedy celá rota, jejíž členové nás po vyčerpávajícím entrée už nemají čím překvapit. Václav Marhoul natočil náladový snímek nebývalé řemeslné úrovně, jemuž se podařilo vzbudit pocit hodnověrnosti. Zdá se, že takhle nějak opravdu Tobruk mohl vypadat.

Autor je filmový publicista.