Cikáni a Romové jsou příbuzní

Filozofická fakulta Západočeské univerzity na svém hýčkaném „koni“ Marku Jakoubkovi, tentokrát v ženském tandemu, zjevně nešetřila. Pevná vazba, velký formát, křídový papír, poetické celostránkové reprodukce možná českých či slovenských Romů z objektivu Tomáše Hirta, dalšího blízkého spolupracovníka obou editorů. Výdaje byly spojeny také s nákupem vydavatelských práv a překlady (většinou rukou editorů). Vedle čelné statě editorského týmu je totiž sborník naplněn světovými autory romistických studií – dle Jakoubka a Budilové „to nejzávažnější“ ze sledované tematiky. Judith Okelyová, pojednávající o Travellers v Anglii, a Teresa San Románová, rozebírající příbuzenství na případu dvou lokalit Gitanos ve Španělsku, poskytují své více než 30 let staré texty. S jistými anachronismy se obě autorky vyrovnávají v aktuálních předmluvách ke svým pracím, na což je jim v knize moudře poskytnut prostor.

Další, tentokrát již současné přeložené studie se týkají opět španělských, ale také severoamerických, pařížských, bulharských, ruských a dalších „Cikánů“. Statě jsou přehledné a logicky stavějí své argumenty, což lze pohodlně sledovat i bez podrobné znalosti tématu. Z množství probíraných otázek sahajících nad rámec příbuzenství zmiňme alespoň fenomén v podstatě reverzně rasistického letničního hnutí mezi Gitanos. Ze stručného stylu trochu vystupuje doširoka rozvinutý proud údajů textu Lva Čerenkova a Stéphana Laedricha, který je ovšem jen kratičkým výsekem z tisícistránkového opus magnum prvního zmiňovaného – nestora sovětské romistiky. Ještě více z celého sborníku trčí přes 40 let stará stať Slovenky Emílie Horváthové v popisném folkloristicky-etnografickém stylu. Editoři tento fakt autorce blahosklonně odpouštějí a jako jedinou osobu z tradice československé romistiky ji berou na milost povýšením jejího textu (který nebylo třeba překládat a čeští čtenáři ho již měli k dispozici) mezi velikány oboru.

Text Jakoubka a Budilové představuje teorii o endogamních (v rámci větších příbuzenských skupin), nicméně často exolokálních, sňatkových tendencích „Cigánů“ ze slovenských a českých (osoby původem ze Slovenska) lokalit na podrobně vykreslených genealogiích. Své tvrzení stavějí do opozice k poněkud násilně zvýrazněné hypotéze Mileny Hübschmannové o exogamii slovenských Romů. Téma endogamie u „cikánských“ skupin se pak vine většinou dalších textů sborníku, přičemž v textu Elisy Martinové a Juana F. Gamella se dostává i na možné genetické patologie spojené s tímto jevem.

Trvalý problém textů mužské části editorského týmu je ostře konfrontační postoj vůči svým skutečným i domnělým oponentům. Snad pedagogické angažmá Jakoubkovo vyvolává zbytečně didaktický styl kombinovaný s „citátovou alchymií“ (V. Elšík). Protivníci jsou usazeni do lavic svými vysekanými, případně dotvarovanými citáty a školeni slovníkovým přepisováním a kontemplací základních antropologických termínů. Tyto kondice situované do aktuálních otázek současné společnosti jistě ocení jeho žáci, ale myšlenkový potenciál autorů zřetelně brzdí. Vytrháváním z kontextu pak představené teoretické opozice působí někdy vykonstruovaně.

Jakoubkovy obsedantní protiromistické orgie, známé z minulých prací, jsou snad ale za zenitem. Trvá však zájem o romské etnonymum. Přes románek s uvozovkami („Romové“) nakonec kotví u Cikánů bez uvozovek. Důvodem má být mimo jiné neexistence univerzálního pojmenování jednotlivých romských skupin na úrovni kolektivní identity. Ve svém vlastním příspěvku pak editoři upřesňují, že objekt jejich výzkumu se sice sám nazýval Romové v romštině, ale ve slovenštině/češtině Cigáni, tedy, je-li kniha psána česky, budou se držet termínu Cigán. Český ekvivalent nepoužívají, protože informá­toři žijící v ČR považovali termín Cikán za pejorativní, což se ve sborníku vyskytuje i v jiných souvislostech. Zvolené označení Cikáni se tedy nehodí ani na vlastní příspěvek editorů. Ještě méně pak pro příspěvky dalších autorů, kterým užívání etnonym ve znění rodného jazyka informátorů – např. Rom, Rom Parižoske, Rrom – nečiní žádné problémy. Nemluvím přitom o krátkém příspěvku Arne B. Manna, který (za stydlivého mlčení editorů) zcela bez okolků píše o Romech ve smyslu jednotného termínu pro různé evropské skupiny. Je tedy otázka, zda nemá nárok na větší univerzalitu právě slovo Rom, byť je někde užíváno „jen“ jako člověk, muž či manžel.

Finálně je přiznaně pejorativní slovo Cikáni ještě vloženo do úst všem (sic!) „úředníkům, zaměstnancům státní správy či místních nevládních organizací“, kteří ho podle Jakoubka a Budilové pro Romy užívají bez rozdílu v neformálním rozhovoru. Tímto výslovným zobecněním si editoři podřezávají větev, na které sedí jejich urputný boj proti jakýmkoliv náznakům generalizace v otázkách Romů u svých předchůdců. Ač se tedy Jakoubek s oblibou (a někdy právem) staví do role mentora, toto je zelenáčská neschopnost konzistentního přístupu a sebeovládání. Situační terminologické přepínání je dle editorů „důsledek politicky korektní doby“. Přitom sami právě z týchž důvodů ustoupili od používání – vzhledem k editorské argumentaci evidentně případnějšího, protože ne-etnického – pojmenování „cikán“ s malou iniciálou. Zadrhli se tím na půli cesty v nejnevhodnějším bodě.

Autor je doktorand Institutu mezinárodních studií FSV UK a spolupracuje se sekretariátem Rady vlády pro národnostní menšiny.