Významný jazzový soubor vydává všechna svá alba v reprezentativním boxu. Některá z nich vycházejí vůbec poprvé na CD, zasloužily by si ale lepší ediční zpracování.
Souhrnné vydání nahrávek skupiny Jazz Q je v současné produkci Supraphonu ojedinělým vydavatelským počinem. Jazz Q má v dějinách českého jazzu i rocku mimořádné postavení: v letech 1970–1983 mu vyšlo sedm dlouhohrajících desek, nejen chválených recenzenty, ale často i komerčně úspěšných. Jen tři z nich se však dosud objevily v reedicích na kompaktních discích.
První období existence souboru, 1964–1970, zůstává téměř nezmapováno. Jazz Q založili Martin Kratochvíl a Jiří Stivín, ovlivněni free jazzem a jinými exkluzivními jazzovými proudy. Přestože skupina tehdy koncertovala po celé Evropě a dostalo se jí řady ocenění, nevydala žádnou desku. Částečnou představu o tehdejším repertoáru si lze tvořit podle alba Coniunctio (1970), společného díla Jazz Q a Blue Effectu. Fúze jazzu a rocku tady má spontánní a často vyloženě dobrodružnou podobu. Různorodost prezentovaných skladeb však zároveň byla ukazatelem vnitřních rozporů ve skupině; po Stivínově odchodu v ní ideově i skladatelsky začal dominovat Martin Kratochvíl. Jazz Q si pak přes řadu personálních změn udržel zcela jasnou a vyrovnanou tvůrčí kontinuitu.
Davis i Janáček
Nahrávky z let 1971–1991 teď byly soustředěny na osmialbu Martin Kratochvíl & Jazz Q. První postivínovskou sestavu, již ovlivněnou rockem, ale stále zřetelně jazzovou, reprezentuje album Pozorovatelna. S příchodem britské zpěvačky Joan Dugganové a výměnou sólových kytaristů (Luboše Andršta nahradil František Francl) se zvuk posunul směrem k meditativnímu art rocku, což dokumentuje deska Symbiosis. V letech 1974–1975 tvořily podstatnou část repertoáru přejaté rockové a soulové skladby; Jazz Q tak svým způsobem dočasně nahrazoval nedostatek rocku na českých pódiích.
Od alba Elegie (nahráno 1976) je Jazz Q opět instrumentální skupinou, jež hraje výhradně kompozice svého vedoucího, komplexně spojující zdánlivě vzdálené hudební jazyky. Zjednodušeně řečeno, Kratochvíl se inspiroval Leošem Janáčkem stejně jako Milesem Davisem, vedle křehkých, hloubavých melodií se neztrácela ani rocková dravost. Zatímco na Coniunctiu se jazz a rock halasně střetávaly, tady jde o tvorbu vnitřně zcela konzistentní. I když Jazz Q hrál dosti náročnou hudbu, měla překvapivé prodejní úspěchy. Například alba Zvěsti se v Československu a v sousedních zemích prodalo 200 000 výlisků, což dnes zní naprosto neuvěřitelně.
Alba Hodokvas a Hvězdoň plynule pokračovala ve vyrovnané a vytříbené linii. Zawinulovské rejstříky Kratochvílových syntezátorů sice postupem času mohly působit trochu fádně, kompoziční kvality a přínos ostatních hudebníků, vždy velmi schopných instrumentalistů, to ale vynahrazovaly. Souběžně Kratochvíl skládal a natáčel filmovou hudbu, mezi vedlejšími projekty skupiny bylo i album Paprsky s Helenou Vondráčkovou (1978). Deska Hvězdoň (nahraná v roce 1981) však kupodivu albovou diskografii Jazz Q uzavřela. Uprostřed osmdesátých let se objevily jen dva singly se zpěvačkou Janou Koubkovou, několik dalších nahrávek z té doby (s Petrem Flynem či Michaelem Kocábem) bylo publikováno až roku 2001 na Albu, které nikdy nevyšlo.
Ediční problémy
Souhrnné vydání vzbuzovalo velká očekávání, nejen proto, že příznivci skupiny tak po mnohaletých odkladech konečně dostali šanci pořídit si nahrávky, které dosud vyšly jen na vinylech. Není žádným tajemstvím, že Martin Kratochvíl disponuje bohatým archivem nevydaných záznamů a před pár lety v rozhovorech mluvil o pozoruhodných vydavatelských plánech – na další písničkovou desku, sestavenou z archivů, nebo na zachované, zatím nikdy nevydané nahrávky z šedesátých let. Z tohoto hlediska komplet bohužel zůstal nevyužitou příležitostí. Vyšel sice v pěkné grafické úpravě Josky Skalníka a má dobrý zvuk, v zásadě se ale spokojuje s reedicemi řadových alb. Pouhopouhé tři nahrávky tady vycházejí poprvé. Celková koncepce navíc nepůsobí zrovna promyšleně.
První dva kompaktní disky obsahují přidané nahrávky (stejně jako jejich předchozí vydání na CD), další disky už ne. Některé ze skladeb dříve roztroušených po různých kompilacích a EP deskách se dostaly na chaoticky působící bonusový disk, který má podobnou koncepci jako Album, které nikdy nevyšlo (Sony Music Bonton 2001), ale zároveň se od něj dost liší. Pět nahrávek tady sice přibylo (např. Konstelace, A strana EP z roku 1976, nikoli však už Mlýn, B strana téže desky), zároveň však sedm vypadlo a v kolekci zcela absentují. Kromě těchto vyřazených písní a jiných nahrávek, které již dříve na CD vyšly (například jako bonusy na albu Marthy Elefteriadu Kresby tuší), chybí devět nahrávek dříve vydaných na gramofonových deskách, ale nikdy na kompaktních discích: Lucemburská zahrada, Živí se diví, Tůň, Mlýn, Horký vítr, Druhý dech, Na shledanou, Joan, Pečeť a Křesadlo.
Z koncepčního hlediska zní nejpodivněji závěr disku Bonusy, kde se sešly tři pozoruhodné nahrávky, vzniklé však v různých sestavách, v širokém období 1975–1989 a za odlišných technických podmínek. Konstelace je efektní a ambiciózní kompozice s doprovodem JOČRu a C&K Vocalu, Svědek světa zvukově problematickým koncertním záznamem z Lucerny, zachycujícím závěr etapy s Joan Dugganovou a poprvé vydaný na kompilaci Jazzrocková dílna. Good Bye! je zatím nezveřejněná nahrávka z roku 1989 s Lubošem Andrštem a dravou slovenskou rytmikou (basista Juraj Griglák a bubeník Pavol Kozma), natočená původně pro BBC a pojatá v duchu i dnes moderně znějícího funky. Ty skladby se k sobě naprosto nehodí a navíc jsou vzájemně prolnuty, což je zvukově znehodnocuje.
Malá péče byla věnována dokumentaci. Data nahrávek někdy zcela chybějí, jindy jsou uváděna neúplně. Velmi často se údaje zcela liší od předchozích edic. Deska Symbiosis byla podle původního obalu i prvního vydání na CD natočena 12. března – 11. října 1973, nové vydání tvrdí „dokončeno 14. 5. 1973“. Booklet prvního vydání alba Live 1974–75 výslovně uvádí, že jde o sestřih nahrávek pořízených ve Starém Plzenci 28. 7. 1974 a v Bratislavě 13. 1. 1975 a 2. 2. 1975. Tytéž nahrávky však teď doprovází chybná informace „Natočeno v roce 1975 ve Velkém sále Lucerny“. Datace občas působí vyloženě bizarně: například koncertní nahrávka Svědek světa údajně byla „dokončena 30. 3. 1975 ve Velkém sále Lucerny“. Kdy tedy byla započata? Jazzové dny tehdy sice začaly už 29. března, ale těžko věřit, že by Jazz Q na pódiu hrál jednu skladbu dva dny. Najdeme však i jedno zpřesnění: jméno baskytaristy Víta Musila totiž muselo být kvůli jeho emigraci na původním vydání Hvězdoně zamlčeno.
Autor je hudební publicista.
Martin Kratochvíl & Jazz Q. Supraphon; 2007.