Báječní muži s mikrofonem

Milan Pokorný přibližuje počátky československého rozhlasu velmi přehledným a komplexním způsobem. Na více než dvou stech stranách textu najdeme podstatné informace o technických a společenských podmínkách zahájení vysílání, důkladná pozornost je věnována především rychle se rozvíjejícím rozhlasovým programům ve dvacátých letech.

Rádiem proti alkoholismu

První pokusy o přenos hudby a slova pomocí rádiových vln u nás byly provedeny roku 1919, pravidelné vysílání Radiojournalu začalo 18. května 1923. Československo tehdy v Evropě nijak nezaostávalo: rozhlas zde vysílal dřív než v Německu, Rakousku či Švýcarsku. Šlo ovšem o začátky velmi primitivní, s nevalnou technickou úrovní a nečetnými platiči vysokých koncesionářských poplatků. Ještě po sedmi měsících vysílání měl Radiojournal pouze 47 koncesionářů a příliš nepomáhaly prosby ani ostře formulované výzvy: „Jsem přesvědčen, že dřív než zákon po vás sáhne svou rukou, velká většina z vás se přihlásí dobrovolně. Nedomnívejte se, že nebudete prozrazeni, spoléhajíce se na dobrou skrýš. Neprozradíte-li se sami, učiní tak vaši sousedé a nesmíte říci o nich, že jsou hanební udavači.“

Kniha Báječní muži s mikrofonem popisuje převratná první léta existence Radiojournalu s velkým zaujetím a často opravdu vtipně. Vysílání se od začátku neslo ve striktně osvětářském duchu, otcové československého rozhlasu byli vedeni nejušlechtilejšími pohnutkami, jakkoli třeba představy o tom, že ušlechtilý koncert vážné hudby odláká opilce z hospod a „tím se stane radio nejlepší zbraní v boji proti alkoholu“, byly přece jen naivní až příliš. Z toho, jak vypadá rozhlasové vysílání dnes, by tito idealisté nepochybně byli zděšeni.

První reklama se v rozhlase objevila až roku 1924, avšak i to byla spíš ojedinělá výjimka. V programech zcela dominovala operní a komorní hudba. Radiojournal „nechtěl vyhovovati nejnižšímu vkusu obecenstva“ a od tohoto záměru jeho vedení neodvrátily ani úpěnlivé dopisy typu „prosíme Vás, jen nepředvádějte žádné ,opusy‘ neb všechny ty umělecké kusy do D dur aneb F dur a podobné“.

Ani hlasatelé se nijak nepodbízeli: přepisy některých dochovaných záznamů dnes svým koženým patosem působí velmi úsměvně. Kniha je ovšem hlavně obrazem opravdového nadšenectví a upřímné snahy o co největší kulturnost v rozhlasové praxi těch let. Po tom se nám dnes mnohdy může zastesknout.

Konec nezávislosti

Pozoruhodný je popis vývoje zpravodajství: Radiojournal kupodivu dával zprávám zpočátku jen velmi malý prostor. Důvodem nebyla jen snaha o apolitičnost rozhlasu, ale i nátlak tištěných médií, pro která bylo rádio nevítanou konkurencí. Komplikované nacházení místa rozhlasu ve stávající konfiguraci politických, kulturních a dalších sil je vůbec mimořádně zajímavou součástí knihy – na nové médium hleděli nevraživě nejen vydavatelé časopisů, ale i divadla, která nechtěla povolovat přenosy z představení, protože se obávala odlivu návštěvníků.

V roce 1925 koupil většinový podíl v hluboce prodělečném Radiojournalu stát, což byl nutný krok, který zajistil další rozvoj rozhlasu. Zároveň to však znamenalo konec byť jen teoretické nezávislosti. Zpravodajství se muselo omezovat na oficiální stanoviska vydávaná Československou tiskovou kanceláří. Navíc se do vysílání prosazovaly zájmy jednotlivých politických stran – a tomu se tehdy vedení rozhlasu, na jedné straně tlačené vlivnou tiskovou lobby, na druhé politiky, už vůbec nemohlo bránit.

S narůstajícím rozvojem rozhlasu se samozřejmě zvyšoval i jeho společenský význam. Z exkluzivní novinky s minimální sledovaností se během několika let stal opravdový fenomén, do značné míry určující, kde jsou hlavní kulturní hodnoty, a vůbec svým vysíláním silně ovlivňující společenské klima.

Milan Pokorný se důkladně věnuje i jednotlivým osobnostem, které u nás rozhlasové vysílání zakládaly a v prvních letech formovaly. V Post scriptu jsou u nejvýznamnějších z nich uvedeny i pozdější osudy. Jinak však historie československého rozhlasu končí s koncem dvacátých let. Lze jen doufat, že kniha bude mít brzké pokračování.

Autor je hudební publicista.