Provokující tajuplnost Kašpara Hausera

Snímek Každý pro sebe a Bůh proti všem natočil Werner Herzog podle skutečné události, jež byla přitom sama o sobě – alespoň v rámci dochovaných zpráv a historických studií – natolik bizarní, poetická a tajuplná, že režisér a zároveň scenárista filmu nemusel příběh už nijak ozvláštňovat. Dějová linie stejně jako leckteré konkrétní detaily ve filmu čerpají z osudu Kašpara Hausera, reálné postavy, která se jedné neděle roku 1828 objevila na náměstí v Norimberku jakoby odnikud.

Variace na Tarzana, či oživlá loutka?

Dezorientovaný mladík neuměl takřka mluvit (krom zmateného opakování věty „Chtěl bych být u kavalérie, tak jako můj otec“ a slova „kůň“) a u sebe měl jen modlitební knihu a dva dopisy osvětlující, že se jedná o člověka, jenž svůj dosavadní život strávil v naprosté izolaci od lidí. Následné pozorování a posléze (když se naučil mluvit) i vyprávění samotného Hausera také svědčila o tom, že se jedná o případ tzv. vlčího či divokého dítěte, které vyrůstalo zcela odtrženě od civilizace, a proto si neosvojilo lidskou řeč ani rozličné sociální dovednosti. Hauser sám později vypověděl, že kam jeho paměť sahá, žil v malé temné cele, v níž byl živen pouze chlebem a vodou a jediným společníkem mu byla dřevěná hračka koně. Předtím, než ho tajemný muž odvedl do Norimberka a naučil těch pár slov, neviděl nikdy „člověka, strom ani dům“, jak je nám řečeno na začátku filmu. Lidé, kteří se ho v Norimberku ujali, jej museli učit všechno úplně od začátku: chodit, sedět na židli nebo jíst příborem. Hauserův dramatický osud neskončil přitom ani zdaleka jeho příchodem do civilizace: v péči o něj se střídaly různé osoby, snažící se ho více či méně úspěšně začlenit do „normální“ společnosti; adoptoval jej zámožný anglický hrabě, určitý čas vystupoval v cirkusu jako atrakce a několikrát byl vážně fyzicky napaden neznámým útočníkem...

Přestože výše popisované události film přejímá poměrně věrně z dochovaných historických svědectví, Herzog v něm nabízí svůj vlastní pohled na Hauserův případ. Na příběhu nalezence, jenž je následně včleňován různými lidmi i způsoby zpět do společnosti, vyzdvihuje romantický rozpor mezi svazujícími společenskými konvencemi a samorostlou, svébytnou individualitou. Hauserova spjatost s přírodou jako určitým stavem klidu a čistého bytí je filmem sugerována v občasných lyrických momentech: hrdinův vztah k práci na zahradě a ke zvířatům, trávy ševelící ve větru. Násilí sociálního mechanismu, který se snaží Hausera civilizovat, se oproti tomu projevuje velmi ambivalentně – v chladnosti, ale také ve starostlivé a trpělivé péči, když ho okolí učí být „člověkem“. Právě otázka „co je to člověk“, či spíše „kdy je člověk“ (za jakých podmínek a z hlediska koho) je jedním z klíčových, znepokojivých témat Herzogova filmu. Při pozorování této bytosti „odjinud“ váhají chvílemi stejně tak obyvatelé Norimberku jako diváci. Díváme se na velké dítě, autistu, oživlou loutku, retardovaného, na cvičené zvíře, anebo na člověka, jako jsme my? Zkoumány a zpochybňovány jsou zde tak především naše vlastní (a zároveň obecněji společensko-kulturní) kritéria lidskosti.

Lidská dobrota jako rafinovaná krutost

Život v rámci lidského společenství se pro hrdinu stává postupně čím dál obtížnější. Zpočátku je jeho tvář dětsky čistá, výraz má někdy vyjukaný, jindy flegmatický a jeho tělo je tvárné a poddajné, ležící či stojící bez odporu tam, kam ho ostatní postaví, s myslí pouze netečnou či naopak zvědavou, radostně zaujatou novou hračkou koně či ptáčkem poskakujícím na okně. Později, ve chvílích, kdy už se naučí mluvit a snaží se komunikovat se svým okolím a vyjadřovat své pocity a názory, je paradoxně jeho vzdálenost od ostatních mnohem tíživější a dovádí ho k okamžikům bezmocného pláče anebo vzteku. Bolestná směs hněvu a osamělosti se objeví na Hauserově tváři, když jeden vědec při zkoušení zavrhne jeho chytrou (a poetickou) odpověď na logickou hádanku – prostě proto, že neodpovídá tomu, co je v dané době a společnosti chápané jako logické. Jindy hrdina drží v náručí novorozence ženy, která se jej ujala mezi prvními, a kterou proto Hauser nazývá svou matkou, a řekne jí v slzách: „Mami, jsem ode všeho tak vzdálený.“

Hauserovy občasné vzpoury proti omezenému, v mnohém konvenčnímu a pro něj nepochopitelnému „lidství“, jež je mu vnucováno, jsou vždy mírné, odzbrojující a předem odsouzené k prohře – jako když se snaží společně s jinými cirkusovými „exponáty“ uprchnout, načež se schovávají jako děti na stromě či za dveřmi, anebo když se na noblesním společenském večírku na protest proti dotěrnému a necitlivému zájmu tiše posadí v koutku a začne cosi plést… Důležité přitom je, že se film neuchyluje k naivnímu, jednostrannému pohledu, kde by příroda a individualita reprezentovaná Hauserem byla jednoznačně vyzdvihována nad společnost nahlíženou jako vězení či pouhý nepotřebný systém konvencí. I když hrdina v jednu chvíli prohlásí, že v cele, v níž trávil dětství, mu bylo lépe, film jako celek se k tomuto názoru nepřiklání, nechává nás vnímat problém Hauserova začleňování do společnosti v jeho komplexnosti a nejednoznačnosti. Lidská dobrota, s níž ostatní k hrdinovi přistupují, když se mu snaží vštípit to, co je – podle nich – pro něj nejlepší, se tu často vyjevuje zároveň jako rafinovaná forma krutosti. Stejně tak sociální vazby se v rámci filmu stávají paradoxně zároveň tím, co hrdinu postupně činí čím dál osamělejším. Nijak se tím ale nepopírá skutečná laskavost, vstřícnost a nezištnost, kterou okolí vůči Hauserovi po většinu času projevuje...

V hlavní roli performer

To, že snímek neupadá do banální oslavy „božího prosťáčka“, souvisí se způsobem, jakým je natočen. Vedle strohého, eliptického, umírněně poetického obrazového stylu filmu, snímaného především v dlouhých a leckdy zcela statických záběrech, je to do značné míry zásluha hereckého výkonu hlavního představitele. Hausera ztvárnil zcela jedinečným, chvílemi jemně komickým, chvílemi dojemným a přitom zároveň i odlehčeně nepatetickým, „jadrným“ způsobem neherec Bruno S., pouliční muzikant a performer, který mimochodem sám prožil traumatické a izolované dětství coby nechtěný syn prostitutky, vychovávaný mnoho let v blázinci. Mozaikovitá struktura filmu, vypouštějící jakékoli vysvětlující scény a přenášející nás rychle v čase mezi jednotlivými výjevy, stejně jako „jiná“ psychologie hlavního hrdiny, který nás jen zcela výjimečně nechá pohlédnout do svého nitra, činí z Hausera záhadu, tajemné zjevení, jež nám samotnou svou neproniknutelnou, „cizí“ existencí klade otázky. Právě díky této napínavé tajuplnosti hrdiny a jeho příběhu i neřešitelnosti sváru přírody a civilizace zůstává Herzogův snímek dodnes nevšedním, provokujícím zážitkem.

Autorka vyučuje na FAMU a je redaktorkou filmového časopisu Cinepur.